K zbláznění

   A je tam zase! Je tam pokaždé. Krčí se v rohu své pavučiny a dívá se na mě svým zvláštním, tajemným způsobem. Už si ani nepamatuji, kdy se tam jeho síť objevila poprvé. Prostě jsem jednou přišel ze školy a on tam už byl, v uzounkém prostůrku mezi dveřmi do mého pokoje a zdí na chodbě si utkal svůj domov a od té doby mě chodí vítat každý den. Je tam vždy! Vždy, když se vracím z nákupu, ze školy, z knihovny, ze záchodu… Už jsem si na něj zvykl.

   Poslední dobou mám deprese. Stále mám špatnou náladu a jsem podrážděný. Rozčiluje mě všechno, vytáčí mě i pohled na osminohého tvora, který si v pohodě hoví na svém bezpečném místečku. Je tak šíleně klidný! Ten jeho zatracený klid mi leze na nervy. Asi s tím něco udělám!

   Někde jsem četl, že pavouci mohou přinášet neštěstí a zlo, za moje trápení může taky určitě ten můj cizopasník. Něco s tím udělám, vyhodím ho... Třeba přestane být tak k zbláznění klidný, z té jeho pohody jde hrůza!

   Vyhodím ho! Je to k zešílení, jak se pokaždé, když jdu kolem, podívám na skrytou pavučinu a on tam je! Vždycky tam je! Zběsile klidný a bláznivě vyrovnaný! Nepokrytě mě pozoruje, vysmívá se mi a přináší mi smůlu! Musím ho vyhodit, musím!!

   Zase se na mě dívá, zase se mi směje do očí a já vím, že kvůli němu pořád nemůžu být šťastný! Nemůžu!! Najednou mi povolí nervy, vrhnu se na pavučinu, roztrhám ji na děsivé cáry, podlého osminožce shodím na podlahu a dupu po něm, dupu jako o život, dokud si nepřipadám naprosto unavený. Místo, kde byla pavučina je prázdné, on tam už není! Není!! Zůstal jsem sám, bože, tak šíleně k zbláznění sám…