Z pacientova deníčku

Z pacientova deníčku

pondělí ráno: Dnes budu mít dobrý den. Cítím to v kostech. Vyfasoval jsem pomeranč tvrdý jako krikeťák. Ten včerejší byl spíš jako kulečníková koule. Jasně, dneska to bude v pohodě. A zítra v ještě větší.

úterý večer:  Dneska mi pan ošetřovatel chtěl kontrolovat vlasy, jestli v nich nemám vši. Měl jsem je zrovna čistě umyté a celé mi to přišlo absurdní, protože jsem po tatínkovi čistotný a tyhle věci si umím ohlídat sám. Navíc si na to bral rukavice, kterými osahával všechno možné, včetně služebního mobilu a hlav ostatních potenciálně zavšivených pacientů. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Když už se nebezpečně blížil ke mně a natahoval ruce po mé zoufalé hlavě, zarazil jsem ho otázkou, jestli je pravda, že se po ústavu šíří virus, který se přenáší pouhým dotykem. Zeptal se mě, kdo to říkal. Odpověděl jsem, že chlapi na košíkárně. Uklidnil mne, že o ničem takovém neví a zase se hnal po mně. Rychle jsem se zeptal, proč že je tedy na našem pavilónu karanténa. Odvětil, to že přesně neví, protože se nedíval do papírů. A sahal mi rukama do vlasů. Ohradil jsem se, že se ptám proto, jelikož jsem po tatínkovi také bacilofil a chci vědět, na co se mohu těšit. Optal se, jestli jsem neuvažoval o nějaké léčbě. Já řekl, že ne, protože všeho, co mám po tatínkovi si nesmírně cením a nerad bych o to přišel. Ujistil mne, že to chápe a vjel mi rukama do vlasů. Kousl jsem ho do předloktí. Z pavilonu neklidu, kde na mně permanentně sedí čtyři ošetřovatelé, mne prý pustí hned, jakmile se trochu zklidním. A po třech injekcích.

středa: Dneska budu mít dobrý den, cítím to v kostech. Hlavní je vyfasovat měkkoučký pomeranč, který se dá dobře oloupat. A trpělivost.