Probudit se uprostřed noci

Probudit se uprostřed noci

Někdy se stává, že se uprostřed noci probudíme, aniž bychom věděli proč. Je to zvláštní a nevysvětlitelné, ale přesto se to stává. Tep se lehce zrychlí a srdce bije jen o trochu silněji, ne dost na to, abychom si to plně uvědomovali. Možná se objeví slabá husí kůže nebo téměř neexistující mrazení někde blízko páteře, uvnitř našeho těla. Kdo ví, možná se nám dokonce rozklepou prsty, tak jemně, jako když se vlastním dechem z dálky dotkneme plamene svíčky. V hlavě nám zůstávají jen útržky myšlenek a pocitů, jež v nás zanechal sen, který si už ale nedokážeme vybavit. Jediné, co nás pevně pojí se světem, je vědomí toho, že se děje něco významného, něco co nemůžeme zaspat. Ptáme se sami sebe, co je to, ale nic nám nenapoví, nikdo nám neřekne, proč nás spánek opustil právě v této pozdní hodině. Je to zvláštní a nevysvětlitelné, ale přesto se to stává.

…

Je noc, zbývá pár hodin do úsvitu. Všudypřítomný chlad se plíží po pokoji a vyhýbá se jen dvojici postav zahalených tmou.

„Třeseš se. Je ti zima?“
„Ne.“
„Tak proč?“
„Mám strach.“
„Z čeho?“
„Z toho co udělám.“
„A co uděláš?“

…

Dva polibky. Jeden na víčko a druhý kousek nad obočí. Ruka pomalu sjíždí dolů po zádech. Zastaví se právě včas, aby mohla zachytit zrychlený nádech. Vrací se zpátky. Zvolna vykresluje spirály po měkké látce zakrývající rozpálenou kůži. Je pozdě…

…

„Víš, co mi vadí?“
„Co?“
„Že na tebe nevidím. Chci tě vidět.“
„Proč?“
„Aby se mi mělo o čem zdát.“

Prsty se jemně dotknou tváře.

„Vím, jak vypadáš, ale to nestačí. Chci tě vidět.“

Putují dál nahoru, jemně pohladí oči a chvíli si hrají s řasami. Sklouznou po hraně nosu a zlehka orámují rty.

„Když nemůžu očima, tak aspoň takhle…“

…

„Co bude ráno?“
„Nevím.“
„Já taky ne.“

Těla se přisunou ještě o trochu blíž, jakoby se za každou cenu snažila zabránit realitě, aby je rozdělila. Pohledy se střetnou a vzduch se rozplyne někde za hranicí blízkosti.

„Ráno je daleko. Nemysli na něj.“

…

„Pořád se třeseš.“
„Já vím. Snažím se přestat.“
„Víš, co je nejhorší.“
„Co?“
„Třesu se taky.“
„Promiň.“
„To nic.“

…

Horké rty přejedou po tváři a zastaví se nad uchem. Pomalý výdech odhrne vlasy a rozproudí krev. Hlas se ztiší k sotva slyšitelnému šepotu.

„Nemusíš se bát. Já tě ochráním.“

Polibek. Lehčí než dotek prvních ranních paprsků slunce.

„Před draky i zlými princi.“

Další, trochu silnější a mnohem víc naléhavý.

„Ochráním tě, vždycky.“

…

Rty zmizely. Zůstal jen jejich dotek a hořkosladká příchuť něčeho, co se stává jen jednou. Život se zastavil. Svět se smrknul do několika centimetrů tenké kůže. Snažím se zůstat v té chvíli navždy, ale čas plyne dál a odnáší s sebou výjimečnost okamžiku. Nic ale není ztraceno. Někdy se vrací. Přichází pozdě v noci, nečekaně a bez varování. Lehce rozevírá dveře a probouzí to, co kdysi usnulo neklidným spánkem předstíraného zapomnění.

…

Probouzíš se uprostřed noci s hořkou příchutí zmatku na rtech a s pocitem, že to, co právě téměř držíš v ruce, je láska. Ano, je to tak, láska tě budí a volá, projíždí ti peřím po kůži a nedá ti spát. Zrychluje tep a dráždí srdce, mrazí a spaluje. Putuje po tvém těle zanechávajíc mírné chvění, které se v tobě rozlévá, jako pramínek krve vytékající z otevřené rány. Omotává si tě kolem prstu, až sám nevíš, jaké to bylo předtím, když jsi ještě dokázal v noci spát. A proto si pamatuj: Když se tvá mysl topí ve vzpomínkách a celý den bys vyměnil za pár vteřin noci, propadl jsi jí, jsi ztracen…