Vzkříšení

Vzkříšení Proč hvězdy počaly se smát? Tmu rozzářily pro poutníky co tě hledají tou cestou olověnou v cíli bez cíle a cesty neznajíce pravdy svítilny zahodili Jejich ruce chladné byly jak v potoce dva líni Proč směr ztratili? Oči by ti oslepili Ještě neskrovně lehkomyslností smích je zmátl Ztrátou si je varoval Střípky jejich rozlámaných žeber s vizí křídel žalem bys z lopatky házel do popelnice -tajemný v bílém rouchu zahalen -luno co rodí v trní den -studnice moudra pokorně nabízející nebe psovi když slůvkem po slůvku nabídnul si sebe i Pilátovi -celistvost neměnná bičem tě hlupáci napraviti chtějí -pravdo čistoty dětské Ztučnělá jejich duše i srdce vnitřně se chvějí Vábí je rozum schéma prošlé humanity příkazů běsnění Lenošně nakoupili do košíků lahodné plody pozemské teď se jimi cpou a tobě se smějí -ty zraněn a zjizvený na paměti ještě Getsemane a ovoce Jidášovo máš pak na kříži přibit mocen všech kouzel jedinému se odevzdáš Myslel sis že zůstali jste sami a hle volá tvůj hlas Eli eli lema sabachthani? Sám s trnovou korunou pošklebky tísni a slzami Máři A tvoje hlava dolů bezvládně padá a rozlité víno čistíš na středověkém oltáři -Zase to byla zrada Prolomil jsi zlo a přinesl dar svobodně příjmout tebe-nebe vírou že jsi to vše pro člověka vykonal Proč i tam někdy sedíš v koutku? Dokážeš unavená víčka uzavřít Bdělost donutit snít -i roztančit v starci dítě Jen svému mamonu jsi zpřetrhal sítě -nepochopený- Kam zmizel den? Tam ukryl ses do dílen Zamknout pupenům slova a proměnit je v dech rozesmát sklunce pro naději pohlazené po zádech roztančit větve stromů větrem Pak na chvíli zamkneš slunci ústa a bělostným sněhem zem rozpraskanou pokryješ Na třesoucí spánek anděl spadne a nahotu stromů znovu přikryješ Odemkneš ticho a proměníš zas v dech A tak jedním tahem konec počátkem protáhneš Kam chodíš spát? Tam slzy člověka v moře se spojují a věčně vlnka po vlnce rozpálený písek schlazují Ať bosé nožky poutníků neseš chvíli lehce Kam kráčíš tak sám a beze strachu? Spadlé ptáky vrátit na nebe a strážce na maják Ponechat můj pohled do sebe od zkostnatělých šupin mi osvobodit zrak -Talitha kum- Dlaně zkrvácené od slz milovanému muži uchopit a polapit tak náš strach -Talitha kum- Listovat bez dní v kalendáři a dětsky pohladit děvku volajíc Lháři a pak pokorně oděna v bílou tuniku je minulostí zbavena -Talitha kum- Obnovit zaschlou čistotu Otřít prach po pohozené lásce ze skříně Ubohým a zvráceným dát jistotu by v padlém prostoru mohli žít nevinně -Plivou na tebe- -Talitha kum-pobízel jí andělský hlas Tu děvčátko vstalo v domnění že jen chvíli tichounce spalo Kam pláčeš bez časo-prostoru? Do rezonance trápení Do okamžiku s námi Do trávy a bledých líci Do strachu co brání lásce By bolest život vykoupila a dala mat smrti v masce Proč hvězdy počaly se ptát? Jedna z nich na zem spadla Již nebojím se jí milovat -