ZPĚV UBYTOVANÉHO

Kde to jsem?

Chtěl jsem sem?

Chtějí mě tu?

Nevadí!

Nedaleko Karlova mostu je park

a v tom parku leží pobuda;

jako by mi z oka vypadl,

jen o den starší...

Nevadí?

Mám krátké červené kalhoty pod kolena s kostkovaným vzorem, černé triko s vyhrnutými rukávy, s dírou propálenou cigaretou, nebo ohněm, a za sebou krátký pokus o ztracení se mezi turisty.

Vedle národního divadla jsou toalety. Stará paní čistící mísy ráda poslouchá klasickou muziku. Připomínalo to Schuberta, když jsem šel vykonat potřebu. Žádné nežádoucí zvracení z pikantního salátu. Je mi dobře, na to v jaké jsem situaci.

Blíží se podzim v Praze. Tuším, že i v ostatních městech, ale zprávy hlásily podzim v Praze. Prošel jsem kolem kavárny Slavie směrem k mostu, slunce svítilo. Žebradlo přes rameno, otázky v očích. Jsem ubytovaný ubytovnou Armády spásy; není divu po všech těch divokých cestách. Ničeho nelituju. 3680,- měsíčně. Ale zpětně; až na to budu mít. Až na to budu mít, zaplatím a zmizím. Žebradlo přes rameno, otázky v očích.

Šel jsem k mostu, podél řeky, kolem cizinky vonící marihuanou. Měl jsem si vysomrovat cigaretu.

Karlův most znám v trochu jiných odstínech. Ve večerní mlze, v nočním dešti, pod nohami blouznících s nepřítomnými pohledy, v zkaleném tápání, s dechem opiátů...

Chodil jsem sem sedat po půl jedenácté, s harmonikou v ruce, kapucí na hlavě, pózou mnicha shrbeného vášní, pocitem konce jedné epizody. Sedával jsem dlouho a odhodlaně; dá-li se ovšem odhodlaně sedávat. Plný potřeby improvizace s kelímkem od kávy před sebou. Ten plnil soucit zvláštních cizích jmen okolo, za což se mé oči klaněly. A sem tam ke mně čichl pes.

Odněkud mě možná sledovala i ona slečna s červenými střapatými vlasy v invalidním vozíku. I ona má psa. Černého. Negra.

Spletená dvojice sahala někam, kam se má sahat pro štěstí, a po necelé minutě splynula v jeden stín. On s rukou v jejím rozkroku, ona polykající noc. Že by už alespoň na chvíli šťastní? Tak rychlé účinky přihlouplého kamene?

Neustále na něj lidé útočí svými štěstíchtivými prackami. Dnes taky. Kdybych na něj dřív já sáhl, snad bych se donedávna netoulal bez jistot kolem zamčených vrat, snad bych teď žil docela rozumně.

Anebo právě ne?

Přišel bych o hodně?

O období pochopení vzdoru, o irský venkov, o Paříž, o pobřeží s vlnami, o sebedestrukci, o sebe, o maličkosti, které jiného nechávají klidným.

„To ne, sakra!“

O tolik dívčí vlhkosti, o tolik halucinací a snů. Zatímco teď přicházím jen o peníze a bydlím tam, kde žiju.

„Na čas se uklidni!“ odplivl jsem si před časem do tváře. Proto tak dlouho snáším jednu bídu. A žiju tam, kde bydlím.

Slečna, na kterou tady čekám, mi dnes poslala zprávu. Burčák nepřiveze, za to přijede dřív. Podivné; mám radost. Kolemjdoucí mě ještě neodsoudili, to dává sílu.

A já ji budu mít. Vždyť budu mít ji.

Rvát se budu, boj za bojem. Té horké krve!

I syna vychovat, aby se rval. Nevzdával, neuměl to, nechtěl...

No nic... Za chvíli nepřiveze burčák, je čas vyrazit. Hurá! Na zastávku tramvají! Na Újezd!

Kde to jsem?

Chtěl jsem sem?

Chtějí mě tu?

Nevadí!

Té horké krve!

I syna vychovat, aby se rval.

Nevzdával, neuměl to, nechtěl...

Sílu měl...

Polykal žádost...

Nevadí!

                                                                                                   Praha 2006