Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seMeč odsudu
10. 11. 2006
1
2
891
Autor
smeagolka
Tajemná postava přes hlavu skloněnou
temnější plášť než noc se zdá
přehozen, svěšený, s jedinou skulinou
bezpečně halící nebezpečného má.
Zlým světlem pochodní leskne se sál,
zvuk ticha znaven se přehlušit dal,
nehybné povětří zraňuje bezčasím,
najednou hodiny odbily rázem stým.
Sto dlouhých roků jsme čekali v čase
na jeden okamžik naplnění.
Jediná chvíle vše změní neznatelným hlasem
plnícím věštbu o zatracení.
To mocný král nad zemí, nad světem,
nechal si přivést čaroděje
v touze po vědění, vládě nad osudem,
svých dvorních mágů nic nedbaje.
Zoufalství předvojem,
doprovod z běsů,
teď stanul před králem
hybatel času.
Beránek budoucnost věštit přišel.
Kol sebe rozhodil zuby dračí,
za zraků králových dlouze upřel
do tajných sfér své vlčí oči.
Hlasem tak tichým, že vánek by dul,
plynula slova jak smola hanebná.
Zazněla věštba, kámen se uhranul,
čas sám ji za sto let bezchybně vykoná.
Do sítě osudu lapený král,
nemoha odtrhnout krhavé očnice,
bez dechu, se strachem vlasy si rval
z pohledů planoucích, řvoucích jak polnice.
Vzduch náhle vybuchl, kameny shořely,
do ohňů pekelných zvrátil se sál.
Nastala temnota, pochodně zaplály,
zelený přísvit vše znehybnit dal.
Od teď se čas trochu pokřivil,
ve zbrklých skocích se ubíral dál.
Úderem gongu se na chvíli zastavil,
po jeho doznění padal a klopýtal.
Sto zlatých úderů zaznělo šerotmou,
při každém matně se plameny zachvěly.
Poslední krůpějí, neznatelnou...
poháry bolesti času se převrhly.
Zpod pláště vylétá hořící meč,
obloukem uvrhá do nicoty.
Dvě ostří spolu jen útočí - leč
jedním jsem já, druhým jsi ty.
temnější plášť než noc se zdá
přehozen, svěšený, s jedinou skulinou
bezpečně halící nebezpečného má.
Zlým světlem pochodní leskne se sál,
zvuk ticha znaven se přehlušit dal,
nehybné povětří zraňuje bezčasím,
najednou hodiny odbily rázem stým.
Sto dlouhých roků jsme čekali v čase
na jeden okamžik naplnění.
Jediná chvíle vše změní neznatelným hlasem
plnícím věštbu o zatracení.
To mocný král nad zemí, nad světem,
nechal si přivést čaroděje
v touze po vědění, vládě nad osudem,
svých dvorních mágů nic nedbaje.
Zoufalství předvojem,
doprovod z běsů,
teď stanul před králem
hybatel času.
Beránek budoucnost věštit přišel.
Kol sebe rozhodil zuby dračí,
za zraků králových dlouze upřel
do tajných sfér své vlčí oči.
Hlasem tak tichým, že vánek by dul,
plynula slova jak smola hanebná.
Zazněla věštba, kámen se uhranul,
čas sám ji za sto let bezchybně vykoná.
Do sítě osudu lapený král,
nemoha odtrhnout krhavé očnice,
bez dechu, se strachem vlasy si rval
z pohledů planoucích, řvoucích jak polnice.
Vzduch náhle vybuchl, kameny shořely,
do ohňů pekelných zvrátil se sál.
Nastala temnota, pochodně zaplály,
zelený přísvit vše znehybnit dal.
Od teď se čas trochu pokřivil,
ve zbrklých skocích se ubíral dál.
Úderem gongu se na chvíli zastavil,
po jeho doznění padal a klopýtal.
Sto zlatých úderů zaznělo šerotmou,
při každém matně se plameny zachvěly.
Poslední krůpějí, neznatelnou...
poháry bolesti času se převrhly.
Zpod pláště vylétá hořící meč,
obloukem uvrhá do nicoty.
Dvě ostří spolu jen útočí - leč
jedním jsem já, druhým jsi ty.