7 dní pro Natálku

   Na Havaji je jedna z největších astronomických výzkumných stanic na světě. Má výbornou polohu, v horách, vysoko nad mraky, všude kolem jasná obloha, perfektní pro umístění největších astronomických teleskopů na světě. Tam to poprvé spatřili. Dalekohledem se to zdálo docela malinké, miniaturní tečka, letící předmět. Hugh David byl ten, kdo letící předmět objevil. Bylo to za jasné noci. Několik hodin v neuvěření hleděl na papír s výpočty. Znovu a znovu přepočítával, jestli se nespletl, jestli jsou jeho kalkulace správné. Byly. Vše bylo jasné. S asteroidem o průměru 36 km se naše země srazí za necelých patnáct dní. Letěl nepředstavitelnou rychlostí, přímo na nás, bez jakýchkoliv překážek.

   Telefonát do vzdušného ústředí Spojených států NASA – výpočty potvrzeny – stane se to 25. září 2004, v 10:46. Byla jen jedna jediná pochybnost, Wat Downding, technický ředitel NASA, tvrdil, že se tak nestane. Nikdo mu nevěřil. Uvědomění vlády a prezidenta USA – vše musí zůstat v utajení, nesmí se vyvolat panika. Mimořádná konference NASA. Snad se najde řešení, jak předejít srážce a zabránit tak zničení světa.

   NASA měla mnoho návrhů, jak asteroid zničit a zabránit tak…. Dá se odklonit z dráhy pomocí jaderného výbuchu. Na uskutečnění tohoto plánu ale NASA potřebuje několik let, ne 15 dní. Mohou vystřelit raketu, asteroid provrtat a rozbít atomovou zbraní. Planetka je ale příliš tvrdá, ani Bruce Willis by se jí neprovrtal. Letí moc vysokou rychlostí. Všechny návrhy byly zamítnuty. Nic srážce nezabrání. Nezbývá, než se modlit a prosit boha…

 

   Karolína Parková byla věřící. Klečela v tichu před malým oltářkem v nejsvatějším kostele Pany Marie a modlila se. Modlila se za svou dcerku, za zdraví a elán, co jí Bůh daroval. Se sepjatýma rukama tiše odříkávala své modlitby. Byla jediná věrná vyznavačka boha, která chodila pravidelně do tohoto kostela. Jediná cítila náboženství srdcem a Bůh ji miloval tak, jako ona jeho.

   V první lavici stála docela malinká dívenka, měla krátké hnědé kudrlinky, na ofince malou berušku a ve tváři šibalský úsměv. Byla to kouzelná malá holčička, jakoby skrývala veškerá tajemství tohoto světa. Přesto byla plná nadšení a zaujetí k novým věcem. Jmenovala se Natálka a byla benjamínkem své velké rodiny, všichni to malé, veselé a rozpustilé stvoření milovali.

   Karolína odříkala své prosby Bohu a vstala, ještě se pokřižovala a otočila se ke své dcerce. Nebyly si vůbec podobné, matka měla blond vlasy a ostré rysy, na dálku zářily její světle modré oči. Svým úzkým obličejem byla od své roztomilé dcerky úplně odlišná. Ale ta holčička byla pro ni vším. Natálka se jí pověsila na ruku a potichu, jak ji to maminka odmalinka učila, vyšly dlouhou řadou lavic ven.

   Doma je obě čekala návštěva. Karol měla setru Lucii, o pět let starší, ale stále svobodnou. Seděla s Eliášem, černovlasým mladíkem s brýlemi, na verandě, a čekali. Už z dálky bylo slyšet rádio a Luciin smích. Eliáš pohupoval černými vlasy. Byl tak hezký, dokonale půvabný a jeho tříletá dcerka jakoby mu z oka vypadla. Snědá tvář a kudrnaté vlasy připomněly, že není Čech. Když spatřil svůj poklad, vyběhl jim naproti. Natálka mu skočila do náruče a jako klíště se mu přilepila na hruď. Eliáš políbil svou mladou manželku. Lucie sestru horlivě objala.

   ,,Tak jak jste se měly, děvčata?“ zeptal se.

   ,,Výborně! Akorát je trochu horko.“ otřela si čelo Karolína. Mladík je odvedl do domu.

   ,,Karolí! Ty můj miláčku, neviděl jsem tě celý den a už se mi stýská!“ Eliáš ji dlouze políbil. Karolína se k němu tiskla a rukou mu zajela do hustých vlasů.

   ,,Kdepak je naše malá Natálka?“ ptal se a dělal, že nevidí svou dcerku schovanou za stolem.

   ,,Tadý! Kuk tatí!“ Natálka mu znovu vběhla do náručí. Eliáš obšťastnil polibkem i ji.

   ,,Tady jsi, ty moje sladká kočičko. Pojď s tátou na zahradu, něco ti ukážu.“ S dcerkou v náručí odběhl k zadním dveřím.

   ,,Ty máš tak sladkou holčičku, Karolí! Je tak roztomilá!“ rozplývala se Lucie.

    „Jůů!!“ ozvalo se ze zahrady.

 

   Přísně tajné dokumenty leželi v trezoru Bílého domu ve Washingtonu. Zkáza světa, stálo na jejich deskách. Jenže všude se najde nějaký podvodník, nezodpovědný člověk. A tak se stalo to, co se stát nemělo, to nejhorší. Kevin Hoop, ochranka prezidenta Spojených států, si chtěl trochu přivydělat. Tak se přísně tajné dokumenty staly tou nejhorší zprávou, jakou vydaly noviny 18. 9. 2004 na celém světě.

 

   Karolí byla v kostele. Klečela u lavice před oltářem, ale neodříkávala žádné modlitby. Po  tvářích jí stékaly slzy, slzy jako hrachy, slzy plné zoufalství. Ano, všechno věděla. Celý svět to věděl. Celý svět cítil v srdci to samé, co cítila ona. Čiré zoufalství, paniku, lítost nad nevyslovenými slovy, nad věcmi, které nestihla udělat pro ty druhé. Ale ještě na to vše měla mnoho času, celý týden. Týden na to udělat všechno, co doposud neudělala. Vždyť je to tak málo! Jen týden! Ale na to zatím nemyslela. Modlila se za život své dcery. Byla tak malá! Ubohé malé stvoření, plné života. A teď měla život ztratit. Bože, udělej zázrak! Bože, já, klidně celý svět, jen ne má dcera! Ach Natálko!

   Všude byla panika. Lidé pobíhali kolem kostela, sem a tam, křičeli, mladé i staré ženy plakaly, i muži plakali, malé děti k sobě tiskly plyšová zvířátka. Vyběhli do ulic a navzájem si podávali ruce. Sousedi sousedům padali do náruče. Odevšad se ozýval pláč a zoufalé volání. Věřící se modlili.

   Když pominulo počáteční zoufalství nad koncem světa, celá Země se zhroutila. Všichni si brali, co chtěli. Obchody byly vyrabovány, nikdo nepřišel do zaměstnání, městská doprava nejezdila, milióny lidí spáchalo sebevraždu, věřící i nevěřící všech náboženství se sešli v kostelech a svatyních po celém světě, aby vykonali poslední modlitbu, pomodlení za duše šesti miliard lidí.

   Parkovi prodali svůj byt. Nepotřebovali ho. Za peníze koupili malé Natálce to, co si nejvíce přála. Malé horské kolo. Ale za těch sedm dní se na něm nenaučila jezdit. Byla to odvážná holčička, padala a zase vstávala. Eliáš jí na zadní kolo přidělal malá kolečka, aby jí pomáhala držet rovnováhu. Ale nemohla jezdit na ulici mezi lidmi. Dali jí i malé živé kotě, které si vybrala, aby si měla s čím hrát. Koupili jí vše, co si přála. Sedm dní, každou minutu i vteřinu, chtěli věnovat svému pokladu, své dceři.

   Karolína a Eliáš se rozloučili s městem, vzali svou dcerku, auto a pár věcí a odjeli daleko do hor, kde měli malou chatičku. Zde se sešli se svou rodinou a nejbližšími přáteli.

   Všichni plakali. Tiše se objali a zůstali sedět v trávě před domem a tiše si vyprávěli, jak byl život krásný. Byl. Nebude.

   Natálce se v posledních dnech snažili dát všechno, co jí ještě nedali. Celé hodiny si s ní hráli. Eliáš vzal svou dcerunku do lesa. Schovávali se do křoví a pozorovali dalekohledem srnky, pátrali po mraveništích a ptačích hnízdech, hledali houby, aby jim je maminka mohla udělat k večeři, vylezli na starý hrad a prohlédli všechny místnosti ve věžích. Byla tak malinká! Malé roztomilé dítě s copánky, které nevědělo, co věděli jeho rodiče. Ta holčička byla tak krásná a bezstarostná! Ještě před několika dny ji čekal dlouhý nádherný život, celý vyčkával jen a jen na ni, tolik by si toho užila jako holčička, malá slečna, dívka, žena… Mohla okolo sebe rozdávat tolik radosti a štěstí! Teď bylo všechno pryč, malá holčička se nikdy nestane slečnou ani ženou, ani nebude nikdo, kdo by na ni mohl vzpomínat jako na malé rozpustilé dítě.

 

     V tu chvíli zrovna proletěl asteroid o průměru 36 km svou ničivou rychlostí kolem nejvzdálenější planety sluneční soustavy, kolem Neptuna. O šest dní později minul Jupiter a Mars a řítil se k Zemi.

   ,,Vážení spoluobčané. Zbývá nám posledních pár chvil. Přesně v deset hodin a šestačtyřicet minut našeho času se Země srazí s asteroidem obrovských rozměrů a tím nastane pro všechny konec světa. Těleso dopadne do oblasti severní Afriky a Středomoří, v několika minutách přílivová vlna zaplaví téměř celý svět s výjimkou několika tisícových hor a obrovská mračna prachu a sutě zakryjí slunce, vše živé se udusí, do několika minut zemřou všichni lidé i vše živé na celé planetě. Neexistuje žádná naděje lidstva. Ani hrstka kosmonautů, které NASA stihla vypravit s raketoplánem směrem k Měsíci. Bohužel, máme již necelé čtyři hodiny. Tímto se s vámi loučím, nechť nám Bůh pomáhá.“ Prezident České republiky jako všichni ostatní na celém světě pronesl krátkou řeč a se slzami v očích se ztratil z obrazu. Televizní společnosti vysílaly ty nejveselejší komedie, které mohli, snažili se bavit lidi, v posledních hodinách té dlouhé historie lidstva. Pravěk, pyramidy, světové války i třeba Eiffelova věž, to všechno byla historie, tak dlouho lidstvo vzkvétalo, tak dlouhou dobu trvalo, než lidé všechno objevili a postavili, a teď to má skončit jediným… puf. Avšak lidi se nebavili.

 

   Okolo vysokého ohně létaly jiskry. Do teplé noci vyletovala malá světýlka a dopadala kamsi do černé tmy. Dvanáct lidí, jako dvanáct měsíčku, v té poslední noci seděli na špalcích a hleděli ho plamenů. Byla to ta nejkrásnější noc, nejtmavší tma protkaná těmi nejsvětlejšími vzpomínkami. Lidé na celém světě seděli a čekali, až bude konec. Údolím se rozezněl výstřel. Ptáci se rozletěli na všechny strany, srny se utíkaly schovat do houští. Někdo další nevydržel ten nátlak hrozivé skutečnosti, jednu kulku si nechal pro sebe. Jen ty srny, pomyslela si Karolína. Ty hloupoučké srnky nevědí, co je čeká. Proč já nemůžu také nevědět? Bylo by to lepší, netušit, že všechno brzy skončí. Tak brzy!

   Starý pán, Eliášův otec, se rozpovídal. Povídal o jejich mládí, o životě a o tom, co ještě chtěl všechno udělat. Ale nic z toho nestihl. Chtěl se podívat do Norska a prohlédnout si fjordy, tolik po tom toužil. Výlet plánoval na léto. Teď všechno zanikne a dědeček se nestihl podívat do Skandinávie. Také chtěl koupit pro své syny obchodní společnost, chtěl je zajistit do té doby, než odejde a odkáže jim veškerý svůj majetek. Také to nestihl. Chtěl jim v poslední vůli odkázat svá pole za Prahou, svůj statek a část lesa, kterou mu odkázal zase jeho otec, ale ani to dělat nemusel. Jeho synové a jeho vnoučata odcházeli s ním. I nejmladší, nejmilejší vnučka, malá Natálka, které ještě nestihl dát všechno, co jí dát chtěl.

   Malá holčička seděla v trávě a něco si tiše broukala. Hrála si s malým plyšovým medvídkem. U táboráku všichni utichli a pozorovali to malé děvčátko. Karol se po tvářích kutálely slzy, do pádu meteoritu zbývala necelá hodina. U ohně už nikdo nemluvil, každý byl sám se svými smutnými myšlenkami. Nikdo  se s tím nedokázal vyrovnat. Hlavně při pohledu na to malé stvoření dychtivé po životě.

   ,,Mamí!“ Natálka zatahala Karol za rukáv, ,,Natálka je ospalá! Chce se jí spát.“ broukala.

   ,,Tak pojď, holčičko, uložím tě do postýlky. Bude to tak lepší, všechno prospat. Řekni dědečkovi a všem ostatním dobrou noc.“

   ,,Pápá, dědo! Pápá všichni, já jdu s maminkou do postýlky!“ mávala Natálka a nesla se do chaloupky.

   ,,Počkej, Karolí!“ zvolala Lucie. Všichni se naráz nahrnuli k malé holčičce a její matce. Natálka šla z náruče do náruče, všichni ji objímali a líbali, to malé stvoření už málem spalo. Byla tak malá a bezvládná! Celé rodině na ní záleželo nejvíc. Všichni ji milovali. A vždycky budou milovat.

   ,,Sbohem, Natálko.“ zašeptal dědeček, když se za nimi zavřely dveře chalupy.

   Karol zapomněla na modlitby. Její dcerka usínala na velké manželské posteli v malém pokojíčku velice staré chalupy, tu dostala jejich rodina od dědečka, když se narodila jeho vnučka. Na zdi vysely velké obrazy a nade dveřmi dvě jelení hlavy jako lovecká trofej Eliášova prastrýce, na nočním stolku stála malinká fotografie Eliášovy matky, paní Niny Parkové, temperamentní ženy s dlouhými černými vlasy a brýlemi na nose. Její syn jakoby jí z oka vypadl.

   Natálka otevřela oči a zavrtěla se v maminčině posteli.

   ,,Maminko… vyprávěj mi pohádku! Jinak neusnu!“ blekotala andělským hláskem.

   ,,A kteroupak pohádku bys chtěla vyprávět, maličká? O poslušných kozlátkách, O kohoutkovi a slepičce, o Palečkovi nebo…“

   ,,Jak šlo vajíčko na vandr! Tu mám nejraději!“ vykřikla holčička.

   ,,Tak dobře. Jak šlo vajíčko na vandr. Byla jedna černá slepička, která snesla vajíčko. Ale to vajíčko nebylo ledajaké jako ostatní vajíčka. Nechtělo skončit na rendlíku, a proto se skulilo z ošatky a řeklo si, že půjde do světa na vandr…“ Karolí vyprávěla pohádku a při tom hladila usínající dcerunku po tváři. Její tichý hlas se rozléhal po malé místnosti a uspával malou holčičku. ,,… Došli do lesa, kde se jim moc líbilo. Pejsek honil zajíčka, kočička ptáčky, kozlík se pásl, kačenka se cachtala v potůčku a kohoutek šel na jahody.“ Natálce klesla hlava a spokojeně usnula. ,,Jen spinkej, Natálko. Mám tě moc ráda, ty moje malá holčičko. Až se probudíš, už bude po všem a budeš u své mámy a u táty a u všech ostatních tam nahoře, v nebíčku. Jen spinkej, ty moje kočičko.“ Karol spící holčičce tiše povídala. Za chvíli se otevřely dveře, bylo přesně půl jedenácté. Do pokoje vstoupil Eliáš a vrhl se k posteli.

   ,,Karolínko! Ty jsi to nejdražší, co jsem na světě měl… ach Karolí!“ Karol se postavila a Eliáš jí vzal do náručí.

   ,,Vy moje dvě holčičky, jak já vás nechci opustit.“

   ,,Eliáši! Můj drahý, já tě tolik miluju. Nechci tě opustit, nikdy tě nechci opustit! Eliáši!“ Karolí plakala černovlasému mladíkovi, který ji miloval ze všeho na světě nejvíc, v náručí, a on s ní seděl na posteli a kolébal ji ze strany na stranu.

   ,,Tiše… Karolínko, vzbudíš naši holčičku… Karolínko…“ Lehli si na postel vedle své holčičky, vzali ji mezi sebe a objali ji. Na tváři malé Natálce hrál slastný úsměv, byla se svou mámou a tátou a vždycky bude s nimi.

   ,,Spi Karolí. Spi a na všechno zapomeň. Zůstaneme tu spolu až do konce. Dobrou noc, má drahá.“ Eliáš ji pohladil naposledy po tváři.

   ,,Dobrou noc, můj milý.“

 

   Bylo 26. září, 05:36 hodin. Smrákalo se a na dlažbě byly vidět první paprsky slunce, které věštily krásný slunný den. Uprostřed ulice stála žena středního věku. Hleděla na slunce a ani se nehnula. Její náhlý výkřik probudil celou třídu. Nebyl to zděšený křik, křik plný úlevy a radosti.

   26. září v 10:48 otevřela oči i malá holčička. Rozhlédla se kolem sebe a spatřila rodiče, kteří ji semknuli v náručí a klidně spali. Plná elánu do nového dne se vysoukala z jejich objetí a klekla si na kolínka.

   ,,Mamí!! Tatí!! Vstávejte, už je ráno!“ Zatřásla s nimi a oba se naráz probudili.

   Karol a Eliáš vůbec nechápali. Bylo ráno, krásné slunné ráno provoněné podzimním kvítím, den po zkáze světa. Sestoupili do pokoje a Eliáš prozíravě pustil televizi. Nebyl to ráj, ale skutečnost.

   ,,… a to způsobilo, že se naše Země nestřetla s asteroidem. Toto jsou prosím slova Wata Downdinga: Vědci zapomněli na gravitační přitažlivost Jupitera, což je planeta s ohromnou hmotností, že její gravitace dokázala vyklonit asteroid z dráhy a těleso nás minulo o necelých 19 km. Malé částečky shořely v atmosféře….“ Eliáš vzal do náručí svou dcerku a vyhodil ji do vzduchu. Karolí se rozplakala. 

   ,,Z Natálky se opravdu stane dívka, slečna Natálie Parková, stane se z ní paní, maminka a babička… to všechno ji teď čeká! Ale pořád to bude to roztomilé stvoření plné života!“ volal Eliáš. Roztančil se po chalupě a malá holčička se smála.

   ,,Dáme ti všechno, má drahá!“

   Celý svět vybuchl veselím. Lidé už podruhé vyšli do ulic a padali si do náručí. Neplakali, smáli se. Užívali si vůně květin, šumu tekoucí vody i pisklavého zvuku elektrického vedení. Bylo to tak nádherné! Všechno se roztančilo, všechno zase bujelo životem. Zahnali myšlenky na smrt a začali si užívat ruchu a neklidu, života.

   Jen jediné zasadilo celému světu ránu. Všichni litovali všeho, co udělali ten údajný poslední týden, který se teď stal prvním týdnem nového života, života  s vědomím, že vše může zase brzy skončit. Eliáš prodal svůj dům i auto. Neměli kde bydlet. Obchody byly vyrabovány, společnosti najímaly nové zaměstnance. Nikdo neměl nic, jen radost ze života. Jen těch několik milionů lidí, kteří vše předčasně ukončili, se nemohli radovat z toho překvapení.

---