„Ahoj tati!“ Seděla na pohovce, nohy zkřížené pod sebou.

„Ahoj! To je dost, že se taky někdy ozveš…“

„Tati! Nedělej si ze mě srandu. Vždyť to nejsou ani dva dny, co jsme se neviděli!“

„Přesně 46 a půl hodiny…“

„Neříkej mi, že to počítáš!“

„Jasně, že jo,“ odpověděl s vážností v hlase, „a jak se máš, kočičko?“

„Tati!“ zvýšila znovu hlas, „Mám se fajn, zrovna jsem přišla domů.“

„A jak bylo ve škole?“ položil její nejoblíbenější otázku.

„Grr… Dobře, dostala jsem dvojku z matiky.“

„Šikovná holka,“ skočil jí do řeči.

„A jinak jsem všechno docela zvládla. A co ty?“

„Já,“ zamyslel se, „kromě toho, že jsem na tebe myslel, jsem dneska nakoupil, zavezl lidi do Brna a zpátky a dal jsem si rýži s uzeným masem.“

„Mňam.“ Představoval si, jak si olizuje rty a při tom se tváří kysele, tak jak to uměla jen ona.

„A cos měla k obědu ty?“

„No… Vlastně dva rohlíky se šunkou.“

„To ti máma neuvařila?“ podivil se.

„Ne, neměla na to čas,“ vypálila ze sebe, jako by to měla nacvičené předem.

„Aha. Co doma?“

„Dobrý. Je tu ticho. A budu muset zamést v chodbě protože jsem tam vběhla v botách, venku pršelo. Jinak fajn.“

„A jak se má maminka?“ Postřehl, jak na druhém konci drátu znejistěla.

„Já nevím… Proč se na ni pořád ptáš? Vždyť jste se už dávno rozvedli.“

„Já vím, jen chci vědět jak se jí daří.“ Snažil se mluvit rozverně, jak spolu často mluvili.

„Dobře. Je v koupelně. Tati, já vím, že ji nenávidíš, tak proč se na ni ptáš?“

„To ano, ale je to tvoje matka, tak se musím zeptat jak se jí daří.“ Ve sluchátku bylo dlouho ticho.

„Broučku?“

„Tati? Chtěla bych být s tebou.“ Hlasitě vzdychl.

„To já taky, broučku. Ale vždyť víš, že to nejde, protože jsi s maminkou.“

„A co kdybych nebyla?“ zeptala se horlivě, jakoby chtěla co nejrychleji slyšet odpověď: ano.

„To víš, že bych si tě vzal k sobě.“ Znovu vzdychl, to téma probírali pokaždé, když si volali.

„Tati? A přijedeš si pro mě?“ řekla s nadějí v hlase.

„Copak maminka není doma?“

„Je. Ale už se o mě nestará.“ Teď se odmlčela zase druhá strana.

„Jak to?“

„Je v koupelně, tati, vždyť jsem ti to říkala. Nikdy se o mě nestarala tak jako ty. Ty jsi chytřejší a já ji nenávidím stejně jako ty. Že jo, tati? Že ji nemáš rád?“ zeptala se a její hlas slábl. Tušil, že potřebuje ujištění.

„Nemám ji rád tak jako tebe, lásko. Mnohem míň.“

„Přijedeš si pro mě? Já si sbalím všechny věci a věci do školy a počkám na tebe.“ Slyšel, jak seskočila z gauče. Poznal v jejím hlase cosi nového, odhodlání, které v něm nikdy zaslechl.

„Kočičko, co dělá maminka v té koupelně, když říkáš, že se o tebe nestará?“ zeptal se.

„Leží. Na zemi.“ Zamrazilo ho v zádech.

„Jak dlouho tam leží?“ teď se i on postavil. Najednou ho napadlo, že jeho dcerka neměla nikdy slyšet, jak špatně mluví o své bývalé ženě. Byla chyba, když se neujistil, že spí, než začal vyprávět o jejích chybách.

„Už od včera, zavřela jsem ji tam protože v koupelně jsou přece dlaždičky.“

„Cos jí udělala?“

„Píchla jsem ji kuchyňským nožem, když mi nesla večeři.“

 

---