Večer před Filipovou vraždou

Večer před Filipovou vraždou

 

Stála úplně na konci vagónu a opírala se o dveře, které ho propojují s dalším. V metru nebyla taková tlačenice jako pozdě odpoledne, ale spousta lidí muselo postávat v uličce. Už hodnou chvíli pozorovala jednu blonďatou hlavu, což bylo jediné, co z Šárky mohla zahlédnout. Šárka byla její bývalá spolužačka ze základky, občas na ni bývala milá, ale vlastně se nesnášely. Byla to taková ta třídní drbna, které když se někdo nezalíbí, nemá šanci u celého kolektivu. A ona se jí nelíbila, byla chytrá, intelektuálka, trochu tichá, žila si ve vlastním světě. Když se spolu hádaly, Šárka jí vytýkala, že její argumenty jsou příliš rozumné, proč se prý nemůže hádat normálně. Nebyla to nenávist, byla to závist.

Prohlížela si všechny lidi okolo sebe. Ráda se dívala lidem v metru do tváře a když se jejich pohledy setkaly, čekala, nikdy neuhnula jako první.

 

Najednou si všimla, že kousek od Šárky v prostředku vagónu sedí Filip. Všimla si ho ve chvíli, kdy se její bývalá spolužačka na sedadle pootočila, aby lépe viděla, pozorovala totiž právě jeho. Trochu při tom rudla ve tváři, sledovala ho s takovým zaujetím, zářila a klopila oči. Vypadala, že se zamilovala na první pohled. Jistě přemýšlela, jak se mu zalíbit, jak ho získat co nejrychleji, než vystoupí, což dívce, kterou tak nenáviděla a která ji pozorovala ze svého místa u spojovacích dveří, dodalo trochu triumfální pocit.

Koukal se ven do tmy tunelu, nohu měl opřenou o protější sedadlo, rukou se zamyšleně drbal na zarostlé bradě a tajemně se usmíval. Překvapilo ji, že si ho už dřív nevšimla, což ji zamrzelo. Byl její přítel.

Rozbušilo se jí srdce. Najednou si uvědomila, že se jí po něm strašně stýskalo. Neviděli se celý den… A vypadal tak nádherně… Chtěla se k němu rozeběhnout, nechat se políbit a posadit se naproti němu. Ale místo toho rychle vytáhla telefon a vytočila jeho číslo. Byli zrovna v Nuselském mostě, takže v metru byl signál.

Zalétla pohledem k Šárce, jestli si jí nevšimla. Ne.

„Zlatíčko moje, jak se máš? Kde jsi?“ Šárka se zatvářila trochu vyděšeně, slyšela jeho oslovení.

„Ahoj… Chceš to vědět přesně?“

„Jo, už za tebou klušu a nemůžu se dočkat… Chyběla jsi mi!“ Jakoby jí to vyčítal.

Začala se smát. „No, pokud vím, neklušeš zrovna moc rychle… Na koho pořád myslíš, že mě nevidíš?“

„Myslím na svého andělíčka, až ho obejmu.“ Začal se rozhlížet… Spatřil ji na konci vagónu. Smála se a propíjela ho pohledem, s telefonem u ucha. „Ty potvůrko!“ řekl ještě do telefonu a s omluvami se prodral až k ní. Strčil telefon do kapsy, objal ji a políbil na obě tváře.

„Jak dlouho už mě pozoruješ? Proč jsi nešla za mnou?“

„Líbí se mi tvůj zamyšlený pohled… Vypadal jsi tak sladce,“ uculila se. 

„To jsi mnou vždycky tak fascinovaná?“ Políbil ji znova. „Stejně jako já tebou,“ řekl už tišeji.

 

Okolo ní se prodrala starší paní, omluvně na ni pohlédla. Kousek poodstoupila a nechala ji se posadit. Usmála se na ni, unavená paní s taškami jí úsměv opětovala. Vždycky se usmívala na lidi a čekala, jestli se usměje i ten druhý. Dělala to nevědomky. Když jí někdo úsměv neopětoval, hned jí přestal být sympatický.

„Příští zastávka: Pražského povstání.“ Metro se rozjelo, hodilo ji trošku dozadu.

 

Filip se natáhl a přivinul ji k sobě. Objala ho kolem pasu a připadala si bezpečně.

„Vždycky, když tě vidím, usmíváš se… záříš…“ šeptal jí do ucha.

„Už jsem prostě taková,“ pokrčila rameny.

„Ne, ty jsi anděl.“ Usmála se ještě víc. Všimla si Šárky. Dívala se na ni stejně jako jindy, nenávistně, povýšeně. Zklamaně. Viděla, jak vstal, přešel k dívce a líbal ji. Pak si uvědomila, že je to ona, spolužačka, kterou tak nenáviděla, které tolik záviděla.

Najednou odvrátila pohled.

„Koukala na tebe strašně závistivě,“ poznamenal Filip. Vzhlédla k němu.

„Všiml sis, že tě pozorovala už před tím?“

„Ne, ty ano?“

„Jo, je to moje bývalá spolužačka, nenávidí mě.“

„Šárka?“ zeptal se a pokrčil obočí. Prohlížel si její obličej. Přikývla. Znal ji tak dobře, že uhodl.

 

Dveře se otevřeli a nastoupil postarší muž ve vytahaných modrých teplákách a kožené bundě. Vypadal, že má docela nameteno, utrousil několik poznámek k lidem okolo a opřel se o protější dveře. Okruh okolo něj trochu poodstoupil, byl cítil alkoholem a něčím, co připomínalo zkažené banány. Lidi kroutili hlavami.

Trochu s odporem se na něj podívala a poodstoupila, aby se ho nemusela dotknout.

„To se člověk až diví, koho to pustí do metra,“ poznamenala, snaživě potichu, paní s mnoha taškami, která seděla za ní. Dívka se na ni se souhlasným úsměvem podívala.

Lidí začalo ubývat, jak se metro blížilo k periferii.

 

Filip ji lehce rukou posunul před sebe, aby byla od něj co nejdál. Zašklebil se a zakoulel očima.

„Nechceš mě té spolužačce představit? Trochu ji poškádlíme…“

„Jen ať se usouží sama.“

„Ty jsi ale krutá…“ zasměje se, protože ví, že ona je pravý opak. Směje se taky. Pak jí povídá, co celý den dělal, jak šel na katedru jazyků až na Malou stranu, jak se pohádal s pokladním v Tescu, protože na balení cédéček měli cenovku 99,-, ale chtěli po něm 129,-, a jak potkal svého bratrance, když nastupoval do metra.

 

Z vagónu vystoupilo asi pět lidí. Šla pomalu, přesto dohnala Šárku. Usmála se na ni, trošku překvapeně.

„Ahoj!“

„Ahoj, dlouho jsme se neviděly, jak se vede?“ řekla snaživě Šárka.

 

Z jejího hlasu byl slyšet nesouhlas. Pootočila hlavu a prohlédla si Filipa. Usmála se na něj, ale pak sklopila oči. Ten pohled byl s úplně opačným výrazem než na ni.

„Ahoj,“ pozdravil taky, pobaveně. Přitáhl si svou dívku k sobě a letmo ji políbil na tvář.

 

„Docela dobře, když pominu málo spánku a nedostatek času,“ odpověděla. Šárka přikývla. Rychle se podívala na digitální hodiny, které vysely u výstupu a nikdy nešly správně, ale autobusy jezdily podle nich.

„Tak čau,“ utrousila a zastavila se, aby nevrazila do dvou dětí, které šly proti ní. Spolužačka jí ani nestihla odpovědět.

 

Filip se rozesmál a znovu ji políbil na tvář. Zamířili k blízkým bytovkám.

„Koušeš,“ odtáhla se od něj.

„Došla pěna na holení,“ bránil se pobaveně, „kam vlastně jdeme?“

„Hodím si domů věci, nevadí?“ podívala se na něj prosebně.

„A pak bude co?“ zeptal se tajemně.

„Pak si se mnou můžeš dělat, co chceš,“ pokrčila rameny a přitiskla se k němu. Filip ji polechtal na bocích, věděl, že to nemá ráda, chtěl jen aby se smála, miloval její smích, její rozpustilou bezstarostnost. A ona zase to, že ji dokáže rozesmát. Vzal ji do náručí, zastavil se a něžně ji políbil. Chytla se ho kolem krku. Když ji pustil, všimla si štíhlé blondýny, která šla proti nim.

„Ahoj,“ zdravila. Blondýna se na ni nevěřícně podívala, jakoby ji zarazilo, že vidí svou kamarádku v objetí s mladým mužem. Vypadala ještě překvapeněji než před tím Šárka.

„Čau,“ odpověděla. Hned se ztratila za nimi.

„Taky spolužačka?“ ptal se Filip, „se tvými blonďatými známými se dneska roztrhl pytel.“

„Jo, to byla pro změnu moje nynější spolužačka. Odkdy chodí tudy a nebaví se se mnou… nevím.“

 

Foukal studený vítr a okolo cesty domů šelestily keře. Strašidelné, jako vždycky. Proti prošla skupinka lidí ve společenském oblečení.

Před barákem jí proběhla pod nohama kočka, trochu se lekla, vyběhla schodiště a začala hrabat klíče na dně batohu.

 

„Je někdo doma?“ ptal se Filip. Pokývala hlavou. Dělal zklamaného se šibalským úsměvem. Vzal ji za ruku, když konečně otevřela. Nečekali na výtah, těch pár schodů vyběhli.

„Počkáš tady? Jen si vezmu něco teplejšího na sebe.“

„Jasně, budu nenápadný, tichý a hlavně nedočkavý,“ odpověděl.

 

Zavřela za sebou dveře a šla se ohlásit rodině do kuchyně, jako vždycky, když přišla domů. Už měla na stole jídlo, rodina živě konverzovala, tak rychle zahodila batoh, svlékla se a posadila se. Měli čočku s párkem, byla moc dobrá. Běžela televize, tak poslouchala zprávy. Arafat zemřel na AIDS. Když dojedla, sebrala své věci a šla si je uklidit do pokoje, aby táta nestihl nadávat.

 

Vyšla ven a rychle se obula. Filip seděl na schodech a měl zase ten roztomile zamyšlený výraz jako v metru. Posadila se vedle něj.

„Tak kolik?“ zeptala se.

„Ani ne minuta. Jsi dobrá.“ Znovu ji polechtal na bocích. Praštila ho po tváři, ale on toho jen využil a zase ji políbil.

„Tak kam vyrážíme?“ zeptala se a vzala ho za ruku. Propletl jejich prsty.

 

„Proč koukáš skrze mě,“ zeptala se máma, když chvilku po ní vstoupila do pokoje s hrncem čočky, aby ji dala na balkon, v lednici už nebylo místo. Seděla na posteli, v ruce oblečení.

„Nějak jsem se zamyslela,“ odpověděla a konečně otevřela skříň, aby tam uklidila svetr.  

„Přestaň se vznášet v oblacích,“ usmála se máma a zmizela na balkoně.

Přestat se vznášet v oblacích… Toužila po tom být s ním znova, pořád, toužila po tom, aby její druhý život nebyl vysněný… Ale on byl. Na tom se nikdy nic nezmění.

Než šla spát, potichu otevřela vchodové dveře. Na schodech nikdo neseděl. Zklamaně je zase zavřela.

Uvědomila si, že přestává rozlišovat vysněný svět od toho reálného. To se jí nikdy nemělo stát.

 

Knihovnice jí jednou řekla: „Nesmíte jen snít, musíte také žít.“

Zabije Filipa, rozhodla se, když v noci koukala do stropu. Teď, večer. To bylo naposledy.

 

Ale zvládne pak žít bez něj?

 

---