centrum

Paní Šunkevičová byla okouzlující dáma. Se svou přítelkyní paní Olbrachtovou by nejraději celé dny jen nakupovali, skoro každé odpoledne se obě dámy scházely a jezdily do nákupních center, na Smíchov, na Floru, do Vinohrad, jen ony měly nejlepší přehled o tom, kde nakoupit nejlevněji brambory, nízkotučný jogurt nebo majonézu. Znaly nazpaměť přesné rozložení potravin v regálech jejich oblíbených supermarketů, věděly o každé slevové akci a výhodné nabídce. Myslím, že by jistě získaly cenu „Znalkyně nákupních center“, kdyby se taková udílela. Možná to dlouho trvat nebude.

Dámy se seznámily už dávno, setkaly se na jednom firemním večírku, kde paní Olbrachtová, je nutné říci že po několika sklenkách vína, upozornila paní Šunkevičovou na možnost získání skvělé kuchařky „Houby stokrát jinak“ za nákup nad pět set v síti hypermarketů, které stály v celém městě. Jinak by jistě svou oblibu v nákupech, na kterou byla ve skrytu duše hrdá, neprozradila. Její manžel ji za to totiž odsuzoval a paní Olbrachtová svého muže považovala za vzor. Jen marně ho přesvědčovala o tom, že nakupování je móda budoucnosti. Paní Šunkevičová se tedy hned do jednoho z hypermarketů vydala a ač houby jedla nerada a nebyly ani oblíbenou součástí jídelníčku jejího manžela ani dětí, získala skvělou houbovou kuchařku. Dámy se spřátelily a začaly vyrážet na obchůzky obchodů společně.

Jednoho dne si paní Šunkevičová a paní Olbrachtová při své společné cestě do kanceláře všimly plakátů vylepených po městě, které oznamovaly otevření nového nákupního centra s dvěma sty obchodů, sedmi kavárnami, restauracemi a největším hypermarketem ve střední Evropě. Celou cestu ranním autobusem se pak nebavily o ničem jiném, každé ráno projížděly okolo plakátu, obdivovaly jeho provedení, logo obchodního domu, pestré barvy, ve kterých bylo logo napsáno, a připravovaly se, že se ho hned první den v otvírací hodinu vydají prohlédnout. Nemohly přeci nebýt jedny z prvních.

V sobotu, už v půl osmé, přešlapovaly před prosklenými dveřmi obrovského obchodního komplexu. Když se dveře v osm hodin otevřely, paní Šunkevičová a paní Olbrachtová se významně nadechly a vstoupily. Svým velmi rychlým krokem nejprve prošly všechny chodby a patra, první zevrubná prohlídka je nadchla, vydaly se tedy na podrobný průzkum celého centra, porovnávaly ceny, srovnávaly zboří, zapamatovávaly si seznam obchůdků, tak jako vždycky. Po několika hodinách znaly centrum od garáží až po střechu a od vchodu k východu, uspokojeně se tedy posadily do jedné ze sedmi luxusních a velmi levných kaváren, dokonce do té nejlevnější, s báječným výhledem na parkoviště a blízkou dálnici, a daly si kávu. Kavárnička to byla moc hezká, na stole stály květiny, obsluhoval je mladý číšník s kudrnatými vlasy a nepřetržitým úsměvem na tváři, prodiskutovaly vybavení kavárny, pohodlnost křesel a barvu dlažby. Pak zaplatily číšníkovi přesnou cenu kávy, mladíkův úsměv pohasl jen nepatrně, a zamířily k východu, šťastné a spokojené s krásně stráveným dopolednem ideálním a moderním druhem zábavy.

U vchodu ovšem, jakoby to nebyla náhoda, narazily na své přítelkyně, Mařku a Líbu. Jé, nazdar ženský! Ahoj! Pojďte s námi, my vás tu provedeme! Tak proběhl první rozhovor mezi dvojicemi. Zkušené návštěvnice nákupního centra se tedy vydaly na další prohlídku a nadšeně své přítelkyně provázely po obchůdcích, informovaly je o cenách a Mařka s Líbou se vyptávaly na všechny podrobnosti.

Centrum bylo plné lidí, skupin kamarádek, rodin s dětmi. Všichni nadšeně zkoušeli oblečení, které si jen výjimečně opravdu koupili, a bavili se. Když v sobotu odpoledne zajdete do jakéhokoliv obchodního centra a přidáte si ke svému dojmu výzdobu na uvítání prvních návštěvníků a připočtete pár stovek lidí, poznáte, jako to ten den v centru vypadalo. V tom shonu, plném radostných úsměvů a igelitových tašek, se v pozdním odpoledni prohnala skupinka lidí. Parta mladíků s několika děvčaty. Běželi chodbou k východu, ke skleněným otočným dveřím. Doběhli, opřeli se o sklo a zabrali. Tak jako u hlavního vchodu, dveře se ani nepohnuly. Jeden z nich pokrčil rameny, druhý se nervózně usmál, třetí zaklel. A rozeběhli se dál, všichni společně jako jedno uvězněné zvíře. Fotobuňka třetích dveří nefungovala. Začali se k nim přidávat další skupinky, jednotlivci, dvojice. Chodbou najednou víc lidí probíhalo, než procházelo. Byli zmatení. Východy byly zamčené.

Přesně za půl hodiny se ta zpráva rozkřikla po centru. Nikdo se nedostane ven. Otočné dveře, skleněné, dveře vedoucí z garáží, všechny byly zamčené. Paní Šunkevičová, paní Olbrachtová a jejich přítelkyně zajásaly. Ano, zajásaly. A vydaly se po schodech do druhého patra. Oči jim zářily. Nebyly vůbec unavené.

Chodby začal pomalu a nevtíravě ovládat chaos. Mladí lidé probíhali okolo obchodů, nevšímali si slev, obrovského výběru, nejvyšší kvality, a hledali způsob, jak se vysvobodit z pasti. Jiní se smáli děsu v očích ostatních, zavřené dveře byl přeci dobrý vtip. Někteří postávali u dveří. Trvalo to hodinu, dvě, než všichni v centru pochopili, že dveře jsou zablokované a nikdo se nedostane ven. Úsměvy vtipálků začaly opadat. Kdy ty dveře konečně otevřou? Do třech hodin se už nikdo neptal. Obchodní centrum zachvátila panika. Snažili se prorazit skleněné výplně dveří těžkými stolky z restaurací. Bušili na okna. Ozýval se křik. Skupiny se shlukovaly u východů, jiné přecházeli od jednoho k druhému ve snaze být u toho, kdyby se některý z nich otevřel.

Venku jakoby ty lidi nikdo neviděl. Nikdo neslyšel jejich bušení, volání, neviděl jejich úzkost, strach, děs. Kolemjdoucí je míjeli, povídali si, zastavovali se, scházeli se, ale nikdo k centru nestočil pohled. Na parkoviště se snesla noc. Lidé venku spěchali domů. Lidé vevnitř bušili do skla. Jakoby ani nebylo skleněné.

 Paní Šunkevičová a paní Olbrachtová nebojovaly o cestu ven. Stály v parfumerii a zkoušely si na zápěstí různé vůně. Už dávno zjistili návštěvníci centra, že pokladny jsou prázdné, personál v restauracích chybí a ochranka je nehlídá. Strhl se boj o nejdražší zboží. Pak o to nejlepší. Poté o alkohol. Pečivo se vytrácelo z regálů a pod nimi se povalovali nedojedené kousky. Oblečení se povalovalo po chodbách a někdo na něm uklouzl. Nejprve se bojovalo o svobodu. Pak o zboží. A v noci se centrum rozdělilo na bojovníky o svobodu a bojovníky o peníze. Obě skupiny se sledovaly s nepochopením. Jedna seděla na židlích z cukrárny a kavárny a na zemi před prosklenou stěnou. Už se nepokoušeli telefonovat, zprovoznit počítače v internetové kavárně, nezkoušeli nic než prorazit sklo. Nešlo to ještě dlouhé hodiny, dny, týdny. Druhá tlačila vozíky, stojany na oblečení a dětské kočárky a radovali se ze zboží, které nemuseli platit.