Eva

Sedím, mám psát.

Ehm...

Je večer a ten večer bude i zítra, jak prosté; nikoliv k zamyšlení - ba k pozdvižení.

Já vím, je to hloupé,

sedět a vyprcávat písmenka, slůvka slovíčka.

„Forma, jaká forma?

Kde by byla? - Paní Přikrylová“

Ještě jednou pokusím se vyloudit nějaké to slůvko,

nebude lahodit a křičet, snad by mělo?

                                                   Však komu by se chtělo?

Je to jednoduché, zavřít na chvíli oči - nemám to slovo rád.

Oči.

Tedy, mám li opravdu psát, snít, propadat se,

Nebo malovat – křičet štětcem na plátno,

Podstoupit terapii těch záchvěvů života

A znovu zamilovat se  do básní Baudelaira,

to nejde.

sic

i

            Jiné věci měl já toliko rád, Evo.

 Sám Genet teď láska má, jakoby.

Což práce? Štětec je sám a já pokoušejíc se o slůvka jež vystihnou…

Ač ten Genet

vše za mě pověděl

a ten štětec.

Opravdu myslíte, umím li malovat…