Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Sen o zimě a ročních obdobích

13. 11. 2006
1
0
406
Autor
cvocek

Sen o zimě a ročních obdobích.

 

 

Padají listy. Modravé……Ne jen dálky a sny mají modrou barvu. Jsou červené a žluté, také naoranžovělé. S pocitem spokojenosti padají k zemi. Smířeni se svým údělem, andělským šípem jež  proklál jejich srdce v jednom okamžiku. Mohou spát, tiše spát. Avšak příroda dále čaruje tmou a ranní mlhou. Ve sklenících kvetou růže a orchideje. Je to krásné. Okvětní plátky šelestí v průvanu……Nebo se pletu? Možná si povídají……o exotických dálkách odkud vzešly, tam kde leží jejich domov co je tak krásný. Budou přemýšlet o pralese a jeho hlasu, o dešti, který je trochu jiný než ten tady u nás. S hlavou v oblacích sledují jak padají kapky. Opité pocity vzrušení, nerozumu a spříznění, možná lásky. Ale to jen pokud se neroztříští o zem nebo parapet okna. Pak se stane kapka milionem kapek, ale stejně pokračují ve své pouti ke zhoubě a znovuzrození. Mění se ve vůni a něhu květů. Mění se i ve třpyt démantů v dívčích vlasech. Oddaly se zániku, ale i tak jsou stále s námi, všudypřítomné. Ach tropický déšť……Až se točí hlava. Tak sní květiny, jsou jak lidé.

 

Jednoho rána kdos upustil semínko. Odkud? Snad se jenom zachytilo na kabátu. Padá mezi podzimní listí, zralé, zrádné, hřejivé. Počkáme tedy do jara a budeme se snažit vžít do jeho pocitů a vnímání. Ale ještě musí přejít zima.

 

To je tak, první zima je vždy krásná. První prostě ta něj, které se nic nevyrovná. Proč se radovat nad obdobím smutku a ticha? Vzpomínejte………první vločka v životě, ten údiv a překvapení, když pak roztaje. První dárky k vánocům, první stromek a nezaměnitelná vůně vanilky a jehličí. První sněhulák. A tak by se dalo pokračovat ve výčtu vzpomínek.

 

Zima, rozhazuje vločky a kreslí po oknech, její ledový dech se snoubí z nocí. Je brzy tma. A ten poklid dá vznikat tolika krásám. Romantici a snílci se déle sklánějí nad papírem, a v tu chvíli mají více času. Milenci se k sobě tisknou ještě blíže zkřehlí mrazem, zahřívají svá srdce a vdechují si lásku v každém polibku. Krása, čas zázraků na pouti životem.

 

Řeky mají uzamčená ústa, neoněměly jen pod krunýřem ledu čekají na jaro, kdy budou zas volné a dravé jako my lidé, kteří se cítíme být pány tvorstva. Ale přitom všem naše semínko spí, nabírá sílu, zraje. Sní o harmonii a splynutí se zemí, matkou všeho.

 

Ale to zatím duní krajem kopyta koní a zní rolničky s postrojů. Přichází nový rok. Leden drtí svou silou mrazu vše živé, avšak vše zahubit nedokáže. Paprsky slunce zlátnou a promění vločky v drahokamy. Vše se tak leskne a třpytí. Jinovatka si jen tak sedí v korunách stromů a spravuje svůj děravý šat. Plyne den za dnem a vlastně se ani nic neděje jen zimní nálada a někdy i chlad padá z večerem na utrápená těla lidí co celí den tvrdě pracovaly. Nasáklí pachem ze stájí, nebo od výhně kovárny. A mráz zatím tahá opozdilce za uši štípe do tváří a je jako jankovité hříbě. Z jistotou vím, že už jiný nebude. Avšak dost bylo jeho lumpáren. Z oblohy se najednou začal sypat sníh a ten klid nic neruší, umocňuje ho jen mihotavé světélko svíček na pomníčcích hřbitovů.

Jen starý pan farář končí své kázání v kapli jež takových kázání slyšela dost a dost. Co člověk to jiná víra, to jiné myšlenky. Je hezké jak slova plynou, jak své ovečky straší peklem, ale ani on nedokáže říci kdy přijde den a on se stane jenom jménem na náhrobku. Každého to čeká, tak proč zbytečně strašit lidské pokolení peklem jenž si každý nese v sobě po dobu života sám.

 

 

 

Plyne den za dnem. A pojednou se s kopců řinou potůčky vody. Je slyšet písně…..

Co se to asi děje? To vynášejí Moranu smrt ze stavení.

 

Jaro

 

Slunce už hřeje, ledy tají a jsou k vidění první sněženky a petrklíče. Že by svatý Petr upustil klíč od pout jara? Už je to tak. Po jarním tání hledám naše semínko. Protírá si očka kouká a klíčí. Spojuje život se zemí ještě chladnou. Stojíc potichu poslouchám píseň pastevců. Vše se vzbudilo do krásy. Příroda si vzala barvy a koná své dílo. Radosti jara. Proutky vrby se zazelenají…………tucet kovářů ková podkovy . Zpívají, chlapci pletou pomlázku a dívky věnečky z květů. Radosti neubývá. Koukám na to štěstí a vzpomínám, jako malí kluk jsem chodil babičce natrhat podražec. Jednou i sněženky pro dívku co jsem miloval. A snad i ona mne. Školní lásku odnesl proud rozvodněné řeky. Kdo ví kam se poděla. Semínko zatím roste a sílí a kvůli práci je málo času chodit obdivovat jeho pokroky. Tak se stalo, že na semínko každý zapomněl. Po velikonocích práce přibývá. Radosti a starosti, bez sněhových vloček a rampouchů. Pod rukama rolníků vše roste a kvete. Hlásí se o svůj díl života. Úly plné včel zní jak varhany v nedalekém kostele. Včely plny práce a obtěžkány pylem se činí. Cesta tam kde je rozkvetlá louka a zpět znají za den tak tisíckrát. Slunce rozhazuje paprsky plnou náručí. Ty paprsky plné energie, života a chuti žít a milovat, ale přitom mít strach o svého milovaného, milovanou. Jaro ověnčené stovkou květů se prochází rozkvetlou loukou plnou zvonků. Přitom všem je cítit tisícero vůní, zemitá a těžká se mísí s vůní podbělu a pampelišek. Kdekterá květina rovná svůj šat. A všechny jsou si jisté, že jsou ty nejkrásnější. Každá z nich je však krásná jako je to v životě se vším. Jsou chvilky štěstí a smutku. Divím se někdy, že lidé nezávidí květinám, vždyť jsou stejní jako ony. Vyraší, kvetou, dozrávají a pak vadnou. Však to každý jednou pozná sám. Skotačící vánek zatím trhá okvětní lístky z jabloní. Je čím dál více teplo. Jaro běží loukou vstříc létu aby mu předalo vládu. Dny plynou a všichni jsme den za dnem starší. Někteří moudřejší, jiní bláznivější a ztřeštěnější.

 

Léto

Trhá jahody v zahradách, pak má celé rty červené a voňavé. Voní po mátě a bodlácích. Voní potem koní v ohradách, vodou v rybnících. Někdy zanechá v srdci otisk letních lásek co se zatoulají stejně rychle jako byly nalezeny. Po nocích hřejivých a jasných jezdí po obloze velký vůz. V lesních úvozech voní pryskyřice. A jen pár tuláků spí pod nebesy stromů a zdá se jim sen o další pouti ranní rosou. Brzy ráno zvoní loukou kosa zemědělce co obstarává potravu svým zvířatům. A mezi tím vším přivírá léto víčka, oči mu zasypává náruč letních paprsků a blankyt oblohy. Je líné a krásné léto, co rozhazuje ze svého koše jablka a třešně a aby se tohle vše nezdálo tak fádní, tráva ostřice maluje svými stébly na blankyt oblohy obláčky.

Pokud máš jen trošku času a fantasie, smíchej tyto přísady a můžeš v oblacích vidět cokoli. Asi je pravda, že léto je rozmarné.  Léto má totiž tisícero nálad. A tak při letní bouřce zapaluji za oknem hromničku. I naši předkové to tak dělaly s vírou, že ochrání svou úrodu a obydlí.

Po čase, pár dnech a týdnech slunečné léto usedá ke stolu s podzimem.

 

Podzim, ten loudaví a přemýšliví stařec. S hlavou plnou práce a starostí uvažuje jak tento rok bude ukládat vše živé k odpočinku. Zatím je však čas sklizně. Žně jsou skoro u konce, češe se chmel a jablka na stromech sládnou. V lesích rostou houby a ostružiny jako by se samy nabízely k ochutnání. Listy stromů se počínají barvit tisícem barev a odstínů jež může nabídnout jenom příroda. Žitná pole se změnila ve smutná strniště nad kterými se po ránu vznáší mlha. Rána jsou již poměrně studená a pavouci chytají ranní vláhu do svých sítí. Prý babí léto. Od koho a proč tohle pojmenování? Třeba podle stařenek co využívají posledních pár teplých dnů ke shánění klestí na zátop v kamnech. Nejspíše se obávají zimy a doufají, že snad bude mírnější nežli ta minulá.

Pod nohama podzimu šustí listy co opadaly ze stromů.

Nechtěl bych s podzimem měnit jeho práci a poslání, to stejně asi nelze, ale snažím se vnímat to co on. Z vlasy stromů si hraje vítr a cuchá jejich zlaté listy. Přitom neopomene ani ty červené co vypadají jako by je někdo zbarvil krví. To však čaruje kouzelný podzim i když je kolem ještě spousty listů na které se nedostalo barvy tohoto ročního období. A tak svou zelenou barvou jako by říkaly, že ještě není konec slunečným dnům. A tak se léto a podzim přetahují o pověstné žezlo vlády.

 

Sedí teď na kraji pole vedle kvetoucí slunečnice. Jsou oba zamyšlení, mlčí a hlavou pojednou projde myšlenka. Semínko se změnilo. Změnilo se v krásnou slunečnici. Potichounku aniž by si toho někdo všiml je na vrcholu svého života.

 

A pak nastává stejný kolotoč ročních dob. Musí to tak zkrátka být.

Pro ty co věří a naslouchají tu zůstal odkaz přírody. I z malého kousku štěstí může vzniknout velké…..

 

Zázrak okamžiku.    



Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru