po whisky a pár cigaretách

„Tohle už ani nemůže být pravda.“

To jsou ta slova, která se mi honí hlavou. Ležím ve své posteli, dívám se nahoru a rekapituluji onen sled událostí, který je natolik nepříjemný, že by mnou mohla začít lomcovat sebelítost.

To ale nejde. Ony inkriminované události byli totiž velice pravděpodobné.

Cigareta mi pomalu vyhořívá v ruce. Neodklepaný popel již stihl vytvořit neforemný šedý komín. V kombinaci s lacinou whisky, jsou cigarety vcelku příjemným doplňkem takové střední

deprese.

Štěstí mi nikdy nevadilo. Vadí mi však, že já jaksi nemám jeho vlastní variantu. Poslední týden je toho přímo hmatatelným důkazem.

Ať se snažím sebevíc, nedokážu si vzpomenout, kdy jsem měl týden opačného ražení.

Dopiji poslední kapky whisky v lahvi a típnu cigaretu. Také poslední.

V podstatě mě to přejde po pár dnech a pohodlná rutina opět zábavně vyplní mé dny.

Tak se na to můžu vykašlat teď hned. Již po dvaapadesáté.

Jde mi to čím dál líp.