Blízká setkání

1.

-Já to nechápu paní doktorko, to se nám ještě nestalo.

-Jo, já vím. Měla jsem jí více zkoumat. Ale všechno vypadalo dobře. Už jsem měla v plánu jí za měsíc pustit. Nerozumím tomu.

-Já také ne, zavolám vám Richarda, měl včera noční, bude toho vědět víc.

Je to pár hodin co Isabelle utekla z nápravného zařízení. Doktorka McWeirdová ji měla na starost. Tohle se jí za celou dobu působení v tomto oboru ještě nestalo. Svěřenec jí nikdy neutekl. Nechápala, proč si s tím dělá takové starosti, neutekla přece jí. Ona za nic nemohla..ale ano, mohla, sezení s ní musela Isabelle působit muka. Ale ona jí chtěla pouze pomoci. Od toho jsou doktoři. Někdy měla pocit, že v ní mluví dva hlasy. Někdy se nemohla rozhodnout, jakému dá přednost.

-Richarde, prý jste měl včera službu. Viděl jste něco divného? Třeba i nějaký divný zvuk? Nic?

-Ne, paní doktorko. Přišel jsem jako vždy, v půl osmé. Už se stmívalo. Odpíchl jsem si a zasedl do kukaně. Nic zvláštního. Asi v devět přišla sestra Brownová dát pacientům večerní dávku léků. Prohodili jsme spolu pár slov. Její sestře se totiž narodilo miminko, víte? Pak odešla po svých a já se připravoval jako vždy na službu. Nic zvláštního.

-To je divné. A kdo vlastně přišel na to, že je Isabelle pryč?

-Právě sestra Brownová. Asi v jedenáct hodin šla dát další léky. Ty co jste jí předepsala. Přiběhla celá uřícená, že Isabelle není na svém pokoji. Zpanikařil jsem. To se mi stalo poprvé, víte? Zavolali jsme ochranku sektoru. Až pak ráno tedy vás.

-Proč až ráno? Proč jste mě nezavolali hned?

-Zprvu jsme jí hledali všude možně. Ve všech sektorech. I na pokojích pacientů, na záchodech, v jídelně, ve společenské místnosti. To nám trvalo dlouho. Když jsme jí nenašli, zavolali jsme vás. Je to zvláštní, její pokoj byl pořád stejný. Nic nechybělo, oblečení, zubní kartáček, všechno. Dokonce ani fotku rodičů si nevzala.

-Zajímali jste se vůbec, jak se krucinál dostala ven? Snad je tady nějaká ostraha?! Pokud ale zrovna nespali.

-Nemožné, paní doktorko. I kdyby zaspali, je tu ještě laserový systém. Přes ten nikdo bez povšimnutí neprojde.To nemohla žádná žena ani muž zvládnout. A ještě ke všemu labilní.

-To není tak jisté Richarde. Myslím, že byla schopná proklouznout, zase tak neschopná nebyla. Tedy, pokud jí někdo nepomohl ven.

-Myslíte někdo od nás?

-Vyloučit to nemůžeme. Víte, včera mi říkala, že dnes tu už nebude. Samozřejmě jsem to nebrala vážně. Když vám svěřenec řekne, že tu zítra nebude, předpokládáte, že tu bude. Nechápu to.

2.

-To asi nikdo. (Řekl jakýsi hlas za nimi.)

-A vy jste kdo?

-Detektiv Engine. Mám tu prošetřovat zmizení Isabelle.

-Aha, no a chcete k tomu ještě něco říct, nebo jste již všechno slyšel?

-Rád bych se podíval do pokoje té dívky, je-li to možné.

-Ale jistě detektive.

Trošku se třásla, když otevírala dveře toho pochmurného pokoje, který se zdál tak prázdný, když už tu Isabelle nebyla. Ticho tu sice bylo i tak, ale teď ticho znělo zvláštně. Jako když někdo umře, a zbyde po něm jen prázdnota a tichý pokoj.

-Vše je na svém místě detektive.

-Prosím, říkejte mi David, je to lepší oslovení než detektiv. A navíc, teď spolu budeme trávit hodně času, tak je pro mě přece jen lepší poslouchat své jméno než titul.

-Oh, no jistě. To chápu. Tak tedy, Davide, vše je na svém místě. Nic nechybí.

-Je zvláštní, že si nevzala žádné oblečení.

Přešel pomalým a zkoumavým krokem k posteli. Klekl si na kolena a začal zkoumat podlahu.

-Hledáte něco určitého detektive?

-Davide, prosím, Davide. Nevím co hledám, koukám, jestli si nevzala kufr.

-Myslíte, že by se obtěžovala táhnout kufr? Teď je spíš nejdůležitější zjistit, jak se vůbec dostala ven, ne?

-Ale jistě. Ale někde musíme přeci začít. A její pokoj…  

-Její pokoj už myslím prohledávali.

-Stejně bych se na to radši podíval důkladněji, jestli dovolíte.

Začal přecházet po místnosti, otevíral zásuvky, něco očividně hledal.

-Ehm, detektive..

-Nebojte, nic zatím nevezmu. Pokud nenajdu nějaký důkaz, který by vysvětloval, její zmizení.

Nastalo ticho, kdy jedinými zvuky byly kroky, otevírání zásuvek a přemýšlivé mlčení.

Ticho najednou prolomily otevírající se dveře. Stála tam sestra Brownová. V ruce držela telefon a vypadala udýchaně, asi dost dlouhou dobu běžela.

-Máte telefon.

Nemohla popadnout dech.

-Volají z Hlavního nádraží. Našli Isabelle.

3.

Doktorka McWeirdová se otřásla. Tak ji nakonec našli. Chtěla asi odjet vlakem na západ.

-Chtějí s vámi mluvit.

-Ano jistě. Haló? Tady doktorka McWeirdová, s kým prosím mluvím?

-Dobrý den, tady seržant Blafl. Jste ošetřující lékařka slečny Isabelle Lescautové?

-Ano, to jsem já. Co se jí stalo? Je v pořádku? Kdy ji přivezete?

-Ehm, no, možná byste sem měla zajet.

-Zajet? To si pro ni mám jet? No dobrá. Hned jsem tam.

Ukončila hovor a podívala se na detektiva Engina. Stál rovně, bradu mírně vystrčenou. Podíval se na doktorku tázavým pohledem.

-Našli prý Isabelle. Mám si pro ni zajet. Nechtěl mi nic říct. Jedete se mnou?

-Ale samozřejmě. Vezmu auto. Sami ji zvládneme ne?

-Radši bych ještě vzala Richarda, jestli vám to nevadí. Nechci vás podceňovat, ale jestli se bude bránit, sami dva ji nezvládneme.

-Dobrá, jak chcete.

Vyrazili po třicáté sedmé ulici směrem na východ. Kate celou cestu přemýšlela nad Isabelle a nad jejím osudem v léčebně. Pamatuje si přesně na den, kdy ji dostala do péče. Jako by to všechno bylo teprve včera, když ji poprvé uviděla. S vyzáblým obličejem, kostnatýma rukama a povadlýma očima. Seděla na židli a odmítala se s kýmkoli bavit. Tenkrát si s ní nikdo nevěděl rady. Kate byla tenkrát čerstvě po smrti manžela a chtěla s prací skoncovat. Ale tato pacientka ji natolik zaujala, že se snažila svůj žal nad smrtí milované osoby utopit v práci.

Nádraží vypadalo z dálky jako velké setkání maturantů. Všude proudily davy lidí a nikdo nevěděl co se stalo. Policejní pásky ohraničovaly místo neštěstí. Kate nevěděla, co se děje. Přijeli si pro Isabelle a místo toho tady leží tělo….

-Pane bože.

Před pokladnou číslo 4 ležela Isabelle. Celé tělo měla rozdrásané. Některé části už ani nebyly částmi jejího těla. Ležely opodál. Pohublé tváře měla zkroucené v podivném a hrůzu nahánějícím úšklebku. Oči obrácené k nebi.

-Doktorka McWeirdová?

-A..ano, to jsem já.

Otočila se po hlase. Stál před ní malý zavalitý mužík a nervózně si hrál s odznakem na hrudi.

-Dobrý den. Jmenuji se Blafl, mluvili jsme spolu po telefonu.

-Ano, jistě. Hmm, když jste volal, myslela jsem, že myslíte, ať si pro Isabelle dojedu. A zatím…

-Však ano. My ji převézt nemůžeme. To musí pouze ošetřující lékař nebo osoba tím pověřená. A nikdo z našich mužů není ani jedno ani druhé.

-Jistě. Víte jak se jí to stalo?

Pohlédla na seržanta prosícím pohledem. Řekni prosím, že si to neudělala sama.

-Podle očitých svědků stála normálně ve frontě na jízdenku. Najednou začala křičet neznámá slova a začala si trhat šaty, jako by ji pálily. Pak se jí prý maso začalo trhat samo od těla, jako by to dělal nějaký neviditelný člověk. Neumíme si to vysvětlit. Víme, že byla šílená, ale tohle….To přeci není normální.

Samozřejmě, že ne, ty troubo. Dyť ani ona nebyla normální.

Detektiv Engine zatím neřekl jediné slovo. Jen tam tak stál a prohlížel si mrtvé tělo. Ani to s ním nepohnulo. Vypadal, že takový obrázek mrtvého těla vidí dennodenně.

-Co tomu říkáte detektive?

-Milá doktorko, nechci se opakovat, ale jmenuji se David.

-Pardon.

Už jí to začalo lézt na nervy. David, David, no jo porád.

-Nu, tak co tomu tedy říkáte?

-Řekl bych, že si to udělala sama. Jak jinak by se to stalo. Jsem realista, ne snílek. V mé branži to tak bohužel musí být. Jiné vysvětlení pro to nemám.

Richard se díval někam do prázdna. Asi pro něj to byl největší šok. Měl Isabelle rád jako dceru.

-Richarde? Je vám dobře? Nechcete jít ven na vzduch?

-Asi ano doktorko. Půjdu se projít.

Odešel se svěšenou hlavou ven na ulici.

-Nechci vás nijak vyhánět doktorko, ale měli byste si ji odvézt. Zbytečně tu děsí lidi.

-Jistě seržante. Odvezeme ji k nám do léčebny na patologii.

4.

Rozsvítila se zářivka a místnost zalilo studené světlo. Přendali tělo na stůl a přikryli ho plachtou. Nadepsali cedulku se jménem, datem a časem úmrtí a pověsili ji na palec té nešťastnice. Natáhla si bílé rukavice a plášť. Přes ústa si zavázala roušku. Vzala do ruky skalpel.

-Já to nemůžu udělat. Je to pro mě moc složité.

-Ale no, neděláte to přeci poprvé.

Řekl poněkud netrpělivě detektiv Engine.

-To ano, ale…znám ji až moc dobře..nemám..nechci..já..nemůžu..

-Mám to udělat za vás? To byste asi nechtěla, že? V tomhle se nevyznám.

Naklonila se nad stůl a hleděla na plachtu, pod kterou se rýsovalo mladé tělo. Poodhrnula plachtu až po krk. Dívala se na ní, jako by ji viděla poprvé. Nemohla tomu uvěřit. Ona má teď pitvat ženu, kterou měla ráda a snažila se jí pomoci. A přitom tu bylo ještě tolik nevyřešených otázek.

Jak se dostala ven? Co se jí to stalo? Co dělala na nádraží?

-Nemáme na to celý den.

-Já vím.

Zvedla ruku se skalpelem a přiblížila se s ní až k hlavě. Zabořila nůž až do hlavy. Zajel jako do másla. Řez vedla směrem dolů. Nejdříve na jedné straně a poté na druhé.

Těch nespočetně let na medicíně a na školách ji naučili, že po odebrání skeletu se má uvnitř hlavy objevit mozek. Kdyby ji tenkrát někdo řekl, co teď uvidí, asi by se mu vysmála. Ale vtipné to zrovna nebylo.

-Jak..? To přeci…?

Řečeno jednoduše, mozek tam nebyl. Na místě, kde měl teoreticky být byl pouze jakýsi ovál potažený zelenou blánou. V centru toho byla malá věcička velikostí připomínající malé jablko. Slabounce zářila nazelenalým světlem.

Doktorce se zamlžilo před očima, upustila skalpel, který s cinkotem upadl na dlaždice a sesula se k zemi.

Detektiv jen přihlížel a koutky mu cukaly úsměvem.

5.

Probudila se na stole, ruce svázané tak těsně, až se jí provazy zařezávaly do zápěstí, cítila bolest na hlavě. Musela se asi při pádu praštit. Rozhlédla se kolem sebe. Byla stále na patologii. Ze stínu vyšel detektiv Engine. Vypadal unaveně, ale stále ještě schopen se držet na nohou.

-Detektive. Co to..?

-Už si vážně začínám říkat, že lidé jsou opravdu natvrdlí. Asi stokrát jsem vás upozorňoval, že se jmenuji David. Jste vážně nepoučitelná doktorko McWeirdová. Co jen já s vámi udělám…

-Kdo vlastně jste?

-No, jak vám to jen říct. Možná by vám mohlo stačit, když řeknu, že nejsem tak zcela odsud.

-Jak to myslíte?

-Ále, tak trochu zapojte fantazii. Pocházím ze vzdálené Galaxie THA 47. Svými prostředky ji nemůžete zaregistrovat, na to je vaše technika příliš zastaralá a jednoduchá. Jsem jeden ze tří vyslanců z naší planety Xarox. Velmi pěkné místo. Líbilo by se vám. Problém je, že byste se asi po třech minutách udusila…..

-Děláte si ze mě srandu? Chcete mi říct, že jste nějakej mimouš z vesmíru? No to snad..

Než stačila doříct ucítila prudkou bolest v hlavě.

-Už nikdy nás nenazývejte mimoušouvé. Dost nás to uráží a já vás nechci trestat. A už mě laskavě nepřerušujte. Nemám to rád. Tak dál. Už po celé biliony let, co je náš svět stvořen si uchováváme cennou relikvii…

-Jo? A co? Kus toaleťáku?..

Opět bolest v hlavě.

-Jste vážně nepoučitelná. Neuvěřitelné. Můžu vás trestat pořád a pořád. Naše, jak se tady tomu říká, telepatie, je na vysoké úrovni. Stačí jen, když si pomyslím, že chci, aby se vám něco stalo a je to. Ale dál. Kde jsem to skončil? A, už vím, cenná relikvie. Tak tedy, jedná se o lidskou věc, která se u nás objevila, ani nevíme jak. Legenda ale praví, že přistála hned po stvoření naší planety. Normálně přistála na povrchu. Ihned se vsákla do země a asi za milion let na tom místě vyrostla podivná věc. Tuším, že tady se jí říká strom. Je to s podivem, když přihlédneme k tomu, že u nás není kyslík. A proto i vhodné podmínky pro vaše rostliny. Strom jednoho dne začal rodit podivné věci. Červené, kulaté. Vždy se objevily a zase zmizely. To se ale opakovalo každou pro nás chvíli. Pro vás je to tuším rok. Už chápete? Ano, můžete mluvit, dovoluji vám to.

-Strom? Myslíte, že u vás přistálo naše pozemské jablko?

-Áno, jablko se tomu říká. Přesně. Zvláštní. Po celou dobu naši existence se zjišťovalo odkud se vzalo. A proto byli vysláni tři velvyslanci, aby se pokusili zjistit odkud se naše relikvie vzala. Strom totiž jednoho dne přestal plodit a zachránilo se pouze jedno jablko. To se uchovává tak, aby bylo schopno přežít i pro další generace.

-A proč jste byli vyslání až teď? Po takové době? Proč jste to nezkoumali dříve?

Bolest v hlavě.

-Já jsem snad dovolil mluvit? Ale dobrá, když už se ptáte. Samozřejmě, že pokusy proběhly, ale nedopadly nijak dobře. Technika nebyla ještě tak pokročilá, aby zvládla tak dlouhou cestu. Ale nakonec se nám to podařilo, i když s malými obtížemi. Jednomu z nás se tady totiž tak zalíbilo, že tu chtěl zůstat a chtěl tu žít normální život. Pche, jak povrchní. Víte o kom mluvím?

-Isabelle.

-Jste tak rychlá a vnímavá. Ale bohužel pozdě. Pro ni i pro vás. Když jsme přistáli na vaší planetě, sbírali jsme vzorky. Museli jsme toho pochytit co nejvíc o vaši kultuře. Jednoho dne šla Isabelle do kostela. Dozvěděla se o tom, jak byl váš svět stvořen a odkud se to jablko vzalo. Věřila byste tomu, že to, co přistálo na naší planetě bylo vztekem zahozené..ehm, jak se jen jmenuje..jablko Poznání? Sranda co?

-Ale to přeci…

-Čemu se divíte? Když tady u vás byli ti dva vyhnáni z ráje, zahodil ten..člověk? Jak to jen říct? No prostě zahodil tu věc pryč co nejdál a hádejte co se stalo?

-Přistálo u vás.

-Bingo! Isabelle, mimochodem, tak se ve skutečnosti nejmenuje, je to jen lidské jméno. Ale kdybych se snažil tu mluvit naší řečí asi by vám praskl mozek. Vysoká frekvence. Tak tedy, z naší planety jsme dostali rozkaz, abychom tuto planetu zničili. Tedy vlastně jen posbírali vzorky a co nejrychleji opustili tuto směšnou krajinku. Vše jsme měli. Až na Isabelle. Můj druh se ji snažil najít, ale zrušila svůj lokalizátor. Hádejte, kde se schovávala. Hrála si na nemocnou. Abychom ji nemohli jen tak najít. Ale podcenila nás. Cítila, že se blížíme a hledáme ji. Než jsme ji ale stačili chytit utekla z léčebny a dál to znáte.

-Takže vlastně za to, že existujete vděčíte nám..

Bolest.

-NE! To my jsme měli být první. A přitom jsme jen nějaké ubohé odřezky. Zbytky. Ale dokonalé, chytré, schopné. A vy? Destruktivní, zlí, pyšní a nakonec i šílení. Nevím, proč tu chtěla zůstávat. Ale jako jediná nás mohlo vrátit zpět. Můj druh bohužel zahynul. Našel si příliš staré tělo a to umřelo. Nestihl se přetransformovat do jiného. Musel jsem ji tedy najít sám. Na policejní stanici jsem si našel dokonalé tělo. Přesně takové jsem potřeboval. Ona samozřejmě vycítila, že ji hledám a jdu si pro ni. Utekla tedy. Chtěla odletět, to je jasné. Naše loď je totiž pod Hlavním nádražím. Já nemohl odletět, protože klíč k lodi měla ona.

-Takže to, co jste u ní hledal byl ten klíč?

-Ano i ne. Myslel jsem si, že se pokusí utéct, ale nebyl jsem si jistý, jestli už chce rovnou odletět. Doufal jsem, že ho tam možná najdu. A pak přišel ten telefonát, že ji našli. To mě povzbudilo. Dostal jsem ji, pomyslel jsem si. Ale ouha. Radši než opustit svoji novou milovanou planetu, se zabila. Sebevražda. Velmi ohavný čin. A navíc bolestivý. Klíč k lodi se snažila zničit. Spolkla ho. Husa hloupá. Muselo být jasné, že se s ním nic nestane. Myslela si, že naše kyselé šťávy klíč rozloží. Jak rychle se z chytráků stávají hlupáci.

-Takže to maso všude okolo ní, a ta tvář, to si udělala sama?

-Jistě. Ale pravda, před lidmi to dělat nemusela. Vždycky byla tak trochu šoumenka. No, ale klíč jsem našel.

Pokynul směrem k jinému stolu. Ležela na něm Isabelle. Respektive to, co z ní zbylo. Nebylo ani poznat, kde má nohy a kde hlavu. Už ale nepřipomínala člověka, ale spíše jakousi hmotu.

-Vyslal jsem signál domů, že můžou.

-Můžou co?

-Přeci zničit tuto planetu. Vzorky mám. Tedy, až na jeden.

-Ne!

-Ale ano, co jste si myslela? Že se vám tu budu svěřovat a pak vás prostě pustím? Jste tak naivní. Mimochodem, moc dlouho byste nežila.

-Proč ji vlastně chcete ničit? To ona vám dala život. Navíc, vás nijak neohrožuje. Ani jsme nevěděli, že existujete.

-Zajímavá otázka. Lehká odpověď. Když vás zničíme, budeme potom my ten jediný druh. Už ne vy, ale my budeme ti první!! Jak jednoduché. A že nás neohrožujete? Dobře, ale na jak dlouho? Jak dlouho by vám asi trvalo, než byste sestrojili něco, čím byste nás našli a ohrozili. Nene, vše se musí udělat, dokud je čas a možnosti. Ale dost tlachání. Je čas letět domů!

Epilog

Nic si nepamatovala. Probudila se. Dalo se tu dýchat. Aspoň, že tak.

Byl to jen sen, to je jasné, nějací mimozemšťané, pche! Rozhlédla se kolem. Místnost byla dost velká. Měla tu vše, co potřebovala. Knihy, záchod, umyvadlo, jídlo. Tak, že by to přeci jen nebyl sen?

Naproti posteli bylo veliké zrcadlo. Sebrala veškeré síly.

-Já chci domů, slyšíte mě? Chci domů!!

Odkudsi se ozvalo tlumené: Váš domov už neexistuje.