Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sebanik - modrá hrdost, nebo hromadná agrese ?
23. 11. 2006
0
1
515
Autor
Ephram
V televizních zprávách často vidíme různé sportovní přenosy, fotbalová a hokejová utkání a spoustu jiných soutěžních klání. Kameramani samozřejmě zabírají dění na hřišti. Co se však děje mimo něj, je telvizním divákům utajeno. Ten kdo se žádného takového zápasu osobně nezúčastnil, si to většinou ani nedokáže představit a když ano, tak jen velmi zkresleně.
Hodně často se stává, že zápasem rozběsnění diváci ničí vybavení stadionu, pálí sedačky, ubližují nejen sobě, ale i ostatním, kteří jsou v jejich dosahu . Většinou při tom padají dost nevybíravá slova na adresu pořadatelů, rozhodčích i hráčů. Nejznámější případ takových fanoušků je u nás v republice fan-club Baniku Ostrava. Sama jsem byla svědkem několika vzájemných utkáních Baniku a zlínské Tescomy. Stála jsem spolu s několika kamarády proti davu čítajícím několik set hlav a jen jsem nevěřícně přihlížela. Copak je to normální, aby kvůli obyčejné hře vznikalo tolik škody a mnohdy i úrazů?
Přemýšleli jste vůbec někdy nad příčinou této agrese? Nepopírám, že značnou vinu nese alkohol, ale určitý podíl má i výchova. Docela snadno si dovedu představit, jak se z malého ostravského chlapce později stává postrach stadionů po celé republice, příslušník elity Hooligans. Odmalička chodil s otcem na fotbalové zápasy jejich domovského klubu a po taji snil o tom, že on bude jednou hrdina trávníku. Povyrostl, začal trénovat. Hájil hrdě barvy týmu, jenž mu byl vším. Byl však jen průměrným hráčem a propadl sítem. Chodil tedy na utkání alespoň jako fanda. Tam poznal staršího chlapce, kterého všichni okolo uznávali, dívky se o něj praly a obyčejní lidé z něj měli strach. Tak nějak to asi začalo.
Nyní je on tím vzorem pro mnohé mladší. V jedné ruce kelímek s pivem a v druhé hořící šálu soupeře a pořvává ony nebezpečná a ne příliš slušná hesla. Pomohlo mu to ale k něčemu? Dal by se snad tento přístup nazvat hrdým hájením barev klubu? Podle mého názoru ne. Kde vlastně končí slušné fandění a začíná skupinová agrese?
Při představě že i já jednou budu mít syna, který skončí jako onen chlapec z Ostravy mi běhá mráz po zádech. Můžu já jako rodič nějak zabránit tomu, aby vyrůstali další podobní mladí agresoři? Může tomu vůbec někdo zabránit? Možná jsem naivní, pokud věřím že jednou bude člověk opět v klidu a beze strachu jít na fotbal nebo na hokej a bez obav o své vlastní zdraví si vychutnat atmosféru zápasu. Možná to prostě ke sportu patří a patřilo vždy. Pomohlo by snad kdyby klubům s nevychovanými fanoušky bylo zakázáno hrát?
Najde se jednou řešení tohoto problému???
Hodně často se stává, že zápasem rozběsnění diváci ničí vybavení stadionu, pálí sedačky, ubližují nejen sobě, ale i ostatním, kteří jsou v jejich dosahu . Většinou při tom padají dost nevybíravá slova na adresu pořadatelů, rozhodčích i hráčů. Nejznámější případ takových fanoušků je u nás v republice fan-club Baniku Ostrava. Sama jsem byla svědkem několika vzájemných utkáních Baniku a zlínské Tescomy. Stála jsem spolu s několika kamarády proti davu čítajícím několik set hlav a jen jsem nevěřícně přihlížela. Copak je to normální, aby kvůli obyčejné hře vznikalo tolik škody a mnohdy i úrazů?
Přemýšleli jste vůbec někdy nad příčinou této agrese? Nepopírám, že značnou vinu nese alkohol, ale určitý podíl má i výchova. Docela snadno si dovedu představit, jak se z malého ostravského chlapce později stává postrach stadionů po celé republice, příslušník elity Hooligans. Odmalička chodil s otcem na fotbalové zápasy jejich domovského klubu a po taji snil o tom, že on bude jednou hrdina trávníku. Povyrostl, začal trénovat. Hájil hrdě barvy týmu, jenž mu byl vším. Byl však jen průměrným hráčem a propadl sítem. Chodil tedy na utkání alespoň jako fanda. Tam poznal staršího chlapce, kterého všichni okolo uznávali, dívky se o něj praly a obyčejní lidé z něj měli strach. Tak nějak to asi začalo.
Nyní je on tím vzorem pro mnohé mladší. V jedné ruce kelímek s pivem a v druhé hořící šálu soupeře a pořvává ony nebezpečná a ne příliš slušná hesla. Pomohlo mu to ale k něčemu? Dal by se snad tento přístup nazvat hrdým hájením barev klubu? Podle mého názoru ne. Kde vlastně končí slušné fandění a začíná skupinová agrese?
Při představě že i já jednou budu mít syna, který skončí jako onen chlapec z Ostravy mi běhá mráz po zádech. Můžu já jako rodič nějak zabránit tomu, aby vyrůstali další podobní mladí agresoři? Může tomu vůbec někdo zabránit? Možná jsem naivní, pokud věřím že jednou bude člověk opět v klidu a beze strachu jít na fotbal nebo na hokej a bez obav o své vlastní zdraví si vychutnat atmosféru zápasu. Možná to prostě ke sportu patří a patřilo vždy. Pomohlo by snad kdyby klubům s nevychovanými fanoušky bylo zakázáno hrát?
Najde se jednou řešení tohoto problému???