Květina

  Poslední paprsek slabého podzimního slunce se svezl po měděné střeše kostelní věže. Jeho odlesk se rozloučil s krajem, zašeptal neslyšné přání pokojných snů všem obyvatelům vesničky skryté mezi horami. Zešeřilo se, světlo dne střídalo přítmí blížící se noci.

  V závějích listí zašustily krátké, rychlé kroky.

  Lidé se otáčeli za krásou a něžností, ohromeni a okouzleni, bylo to jako zázrak v době a na místě, kde dávno zázrakům odvykli. Dívali se a oči se jim zalévaly slzami, ženy klesaly na kolena, přemoženy přívaly citů, ale ani muži nezůstávali lhostejní k tomu, co se dělo. Nikdo nemohl odtrhnout zrak od dítěte, od děvčátka, které se brodilo záplavou spadeného listí.

  Bylo jako panenka, mrkací modrooká hračka, v sukýnce a kabátku, se šátkem neohrabaně uvázaným pod krkem. V drobné ručce svíralo jedinou květinu, poslední z květů, které ještě čelily přicházející zimě.

  Blátivá, rozježděná cesta se ztrácela v dunách barev, pod nimiž bylo možno jen tušit stopy povozů a koňských kopyt, stopy stovek utrmácených mužů, kteří byli nenávratně pryč. Zůstali jen starci a ženy, lidé příliš slabí, než aby mohli pozvednout zbraň. A pak tu byla ještě Ona, anděl v těle dítěte, přízrak z jiného světa, nevinnost sama.

  Kráčela kolem chátrajících stavení, vítr zahlazoval cestičku v listí, jako by těmi místy nikdo neprošel, jako by se vznášela. Nebo jako by tam nikdy nebyla. Na cestě po ní zůstala jen mlhavá vzpomínka.

  Když se zastavila, shlédla na prostý dřevěný kříž zabitý do rozvlhlé země. Na jednom z jeho pokroucených ramen usychal věneček spletený z blednoucích kvítků, stejně zbídačený jako celá země. Černá lakovaná botka odhrnula listí z hrobu pod křížkem, aby se v navátém podzimu neutopil dar pro mrtvou. „Maminko…“ To jediné slůvko mohly vyslovit půvabné malinové rty, stejně tak mohlo být jen iluzí poryvu větru.

  Na krajinu spadla noční opona. Jen několik osvětlených oken bylo mlčenlivými svědky, když holčička bez květiny ztratila při běhu šátek. Nebyla andělem, měla strach. Ze tmy a samoty.