Nový život

Právě jsem se probudil. Rozespalý vidím modrou oblohu a hejno ptáků. To je ale krásný den. Vykročím sehnat něco k jídlu. Tuhle trasu znám moc dobře. Je tam moje milá, Uršula. Je krásně černá a poměrně nová. Otevírám víko své oblíbené popelnice, které ani nevím proč  říkám tím jménem. Tak co tu dneska máme, krabici od Ramy, hm, prázdná, ohryzek, něco plesnivého, něco mazlavého, áá chleba a docela zachovalý. Poněkud tvrdý, ale od toho tu je zbytek Fanty v nedopité láhvi, trošku ho v ní rozmočím. Posilněn naměklým chlebem, hned se zdá být svět veselejší. Včera jsem našel sice dost jídla, jenže prakticky jen zkaženého, takže tohle je velmi příjemná změna. Dneska se vydám na procházku, když je tak hezky. Mrzí mě, že se mi zatím nikdy nepodařilo nikoho ulovit. Takový zatoulaný zajíček na ohni, panečku, to by bylo. Jenže běhá moc rychle. Ale jednoho dne to dokážu. Teď vlezu tady do toho lesíka. To by jeden nevěřil, jak taková procházka vyčerpá. Snažím se vzdorovat únavě láhví rumu, ale neúspěšně. Tady je hezká mýtinka, chvíli si odpočinu. Probudí mě pískavý skřek. Pomalu se nadzvednu a vidím – bažant, to je bažant! Nebo koroptev? Nevím, biologii moc neumím. Připravuji se ke skoku. Raz, dva, tři… vrhám se na nebohého ptáka, ale já to tak nevnímám, pro mě to je luxusní potravina. Můj bože, já ho stihnul zalehnout, to je vynikající. Vtom cítím ránu do hlavy a někdo další zaléhá mě. Překvapuje mě, že co jsem jinému učinil já, to teď někdo činí mně. Jenže já toho ptáka do hlavy zatím nepraštil, takže to není úplně fér.
„To je můj bažant, můj, můj,“ ozve se nade mnou šišlavý hlas. Otočím se. Spatřím muže v otrhaných šatech, který je mi překvapivě podobný. „Já ho viděl první,“ pokračuje, „to je moje ptáca, moje!“ Koroptev však mezitím využila momentálního chaosu situace a utelka.
„No a teď to máš, ty dědku přitroublá, nemá ho ani jeden,“ říkám. Muž, co mě uhodil, viditelně posmutněl a hůl mu vypadla z ruky. „Jenže já chci žrát, ty vole,“ říká mi.
„Ty degene, to mě musíš hned mlátit do hlavy?“ říkám. Muž si něco žbrblá pod pestrobarevnými vousy. „Já nikoho nepraštil, já nikoho nepraštil, nikdy v životě, povidám nikdy,“ rozumím aspoň pár jeho slovům.

Jmenoval se Marcel. Skamarádili jsme se. Říkal, že vůbec neví, proč tehdy taky lezl do toho lesíka. Prostě náhoda. „Něco ti řeknu,“ povídá mi jednoho dne, „vidíš támhlety lidi v kravatách? Tak ti nás dva jednou budou respektovat.“ Vyprskl jsem smíchy. „Teda Marceli, to už přeháníš, radši mi vrať ten toluen.“ Marcel se na mě dlouze zadíval a řekl: „Ne, i pro nás dva existuje naděje, musíš jen hrozně chtít a věřit tomu.“ Odmlčel se. „I tamty slečny,“ pokračoval, ukazuje na dvě sympatické studentky, „i ty o nás jednou budou mít zájem.“ Vyprskl jsem mrkvovou směsku, kterou jsem právě obědval, takže vše okolo - i Marcel - bylo náhle oranžové a slizké. Málem jsem se zadusil. „Marceli, Marceli, takhle to v životě nechodí, ty studentky, no ty ses zbláznil. Ani ti kravaťáci, Marceli, nás nebudou respektovat.“
„Mýlíš se kámo, je to, jak jsem řekl,“ nedal se Marcel a tajuplně se usmíval. „Ach jo,“ zabručel jsem.
„Víš co, zkus to sám a uvidíš, že mám pravdu,“ stále oponoval Marcel, „prostě se na něco soustřeď, hrozně si to přej a hrozně tomu věř, ale musíš tomu dát všechno, úplně všechno! Zkus to teď hned!“
„Ach jo, no tak dobře, aspoň už konečně pochopíš, že to je blbost. Takže... strašně bych si přál... no... tak třeba, aby na mě pořád nesedalo tolik much a neobletovalo mě. Jdu se teda na to soustředit.“
Udělal jsem to přesně tak, jak mě Marcel instruoval. Uběhla minuta, no a mouchy se stále rojily. Dokonce přilétly i dvě vosy. Chtělo se mi s tím už skončit. Náhle vyšlo slunce zpoza mraku, jeho paprsek se odrazil od v dálce projíždějícího autobusu a ozářil vše okolo mě. Mouchy, které mě obletovaly, v tu chvíli vypadaly jako ze zlata. Viděl jsem největší z nich jako ve zpomaleném filmu. Pomalu zamávala křídly a stoupala vzhůru k nebi, pryč ode mne, výš a výš. Nevypadala jako dřív, když na mě pořád sedávala a sosávala. Tohle byla důstojná, vznešená moucha, která s hrdostí stoupala do nebeských výšin. Po ostatních mouchách nebylo najednou ani památky. Můj bože! Ono to funguje... Marcel má pravdu! Podíval jsem se na něj. Na tváři se mu zračil vítězoslavný, osvobozující úsměv. „Tak vidíš, tak vidíš,“ žbrblal. Srdce mi poskočilo radostí. Takže teď nás čeká už jen stále lepší a lepší budoucnost, a nakonec nás celý svět bude přijímat. Marcel mi vysvětlil, že takových úspěchů nelze docílit rovnou, ale že musíme postupně. Nejprve třeba mouchu, pak něco trošku náročnějšího, a tak dále. „Není možný, aby tě hned naráz začal respektovat prezident, to si pamatuj,“ zakončoval vždy své přednášky. Řekl, že bude mým učitelem na cestě životem. Začal jsem tomu celému opravdu věřit - že zase budeme respektovanými, váženými občany, že budeme zajímaví pro studentky i pro bohaté managery, že si lidé vedle nás v tramvaji budou rádi sedat, že si jednou budeme kupovat auto za milión. Nastěhoval jsem se do Marcelova kanálu, který byl hezky komfortní. Slíbili jsme si, že nepolevíme, a spolu to dokážeme, a nic nás nerozdělí. Brzy se začaly dostavovat první výsledky. Pár hezky oblečených lidí s námi najednou občas promluvilo, aniž by nám nadávali nebo nad námi ohrnovali nos, prostě normální hovor, jako už dlouhé roky ne. Je to zvláštní, taková náhoda, tam v lesíku jsme se potkali a život se tolik změnil. Kdybych tam tehdy nezašel, co by se mnou teď bylo? Odpočívali jsme s Marcelem po příjemné večeři u skruže jeho kanálu. Oči se mi zavíraly sladkým pocitem spánku a já viděl pestrobarevné obrazy, život který nás čeká, a který vlastně teprve začíná.

Uběhlo mezitím mnoho měsíců, co jsem líčil poslední události. Teď už je to skoro rok od setkání s Marcelem a od budování našich plánů. Co vám mám povídat, Marcel už tu není, odešel do Brna, prý musel změnit rajón. Ale řeknu vám jedno, život vaše naděje a sny spálí na popel. A všude je pak jen ten oheň a jen ten popel. I to dobré je plné toho popela. A jak ten oheň jednou vzplane, nic ho neuhasí. Brzy jsme s Marcelem poznali svůj omyl, ať se snažíme jak chceme a děláme cokoliv, nikdy nebudeme respektovaní a nikam dál se nedostaneme. Ta moucha, co to vlastně bylo? Přelud, halucinace, ani nevím pod vlivem čeho jsem v tu chvíli byl. Zjistili jsme, že to tak nefunguje, dokonce i Marcel. Můžeme věřit čemukoliv a jakkoliv, ale není to k ničemu. Pak už nebylo proč dál pokračovat.

Ale teď je tak pěkně, jedu si tramvají číslo 9, mám místo k sezení, jako vždy vlastně skoro půlku vagónu pro sebe, sluníčko hřeje, tak nač bych si mohl stěžovat? Přece i tohle je tak krásné. Co víc bych si mohl přát? Ale pozor, můj přítel rum v tom také hraje důležitou roli, bez něj by to přece jenom nebylo ono.