Ona

Ticho…

Po stropě pokoje přejel pruh světla ze světlometů auta projíždějícího ulicí. Na chvíli ozářil rohy místnosti zahalené do tmy.

V dálce houkala siréna a bylo slyšet skřípění brzd.

Rychle se vzdalující kroky neznámého nočního chodce.

A znovu ticho…

Podíval jsem se na budík  na zaprášeném nočním stolku. Červeně podsvícené tekuté krystalky se přeskupily. Ukazovaly 2:38 ráno.

38…číslo osm jsem měl vždy rád. Dva kruhy. Dokonalý koloběh. Jejich spojením vznikl symbol nekonečnosti.

Nekonečnosti a zároveň pomíjivosti každého okamžiku.

Zabloudil jsem očima na levou polovinu postele. Ležela tam.

Cítil jsem se tím zvláštně nepřekvapivým zjištěním uklidněný. Znovu jsem se zahleděl na stop a stěnu před mnou.

Okny pronikalo do pokoje mdlé, nažloutlé světlo pouličních lamp.Ve vzduchu byl cítit cigaretový kouř a zvláštní pach omšelosti.

S povzdechem jsem vstal abych otevřel okno. Jemně jsem do něho strčil. Bez jediného zvuku se otevřelo.

Do nosu mě praštil podzimní chladný vzduch noční Paříže. Párkrát jsem se zhluboka nadechl a vyklonil se z okna. Hliníkový parapet studil.

Na trávníku před domem byly rozsypané odpadky. Dvě mňoukající kočky se přetahovaly o vyhozené odřezky hovězích žeber. Kontejner ležel převrácený o pár metrů dál.

Začalo pršet.

Déšť smáčel černé kmeny téměř opadaných stromů a pod nimi šustil v hromadách zlatavého listí.

Začal se zvedat mírný vítr směrem od Montmarteru.

Z opačného strany zářily kužely světla nějakého koncertu. Plakáty visely po celém městě ale nezapamatoval jsem si název skupiny.

Otřásl jsem se. Z chladu mi naskočila husí kůže. Rychle jsem okno zase zavřel a třel si holé paže.

Pozoroval jsem kapky vody pomalu stékající po okenních tabulkách.

Dýchnul jsem na sklo a do zamlženého místa namaloval ukazovákem dvě tečky a oblouček.

Obličej.

Usmíval se.

Já se taky usmíval…

Pomalu jsem se vrátil do postele a lehl si na bok. Nezmizela. Pořád ležela vedle mě. Tiše a pravidelně oddychovala. Jemně vlnité tmavé vlasy ji splývavě padaly přes obličej.

Po chvíli váhání jsem natáhl ruku a lehce jí zastrčil vlasy za uchu.

Zavrtěla se.

Pohladil jsem ji dlaní po tváři.

Tyhle okamžiky jsem miloval. Byl jsem sám ale ne opuštěný. Cítil jsem její přítomnost. Zvláštní pachuť sounáležitosti. Pocit bezpečí. Nic mi nechybělo. Měl jsem všechno. Vždy když byla semnou.

Nezáleželo na ničem. Jen na tomto okamžiku…

Vychutnával jsem si ho. Chutnal hořkosladce.

Měli jsme za sebou minulost. Vlastní i společnou. Neměnnou.

Před námi ležela budoucnost. Velká šedivá díra nepřeklenutá žádným mostem.

Byli jsme uvěznění v „teď“.

Nechtěl jsem aby to skončilo. „Teď bych zemřel šťastný…Přitisknul jsem se k ní. Objala mě a položila mi hlavu na prsa. Dál spala.

Bude spát až do svítaní. Dokud slunce nevyjde nad obzor. Bude mít dostatek času připravit se na cestu do malé kavárničky kde pracuje.

Tam jsem ji potkal poprvé. Pršelo jako dnes v noci. Celý promoklý v tlustém bavlněném svetru jsem otevřel dveře do kavárny.

Přesně si pamatuji zvuk zacinkání malého bronzového zvonečku přišroubovaného k překladu.

V koutech kavárny sedělo několik hostů a usrkávalo z kouřících šálků.

Posadil jsem se k malému stolku s kulatou mramorovou deskou a jedinou židlí. Natočil jsem se tak abych viděl ven do ulice skrz výlohu. Zahleděl jsem se na davy prchající před deštěm.

Najednou mě někdo oslovil.

Trhnul jsem sebou a pomalu se otočil.

Ženský měkký hlas se mě zeptal co si dám. Hleděl jsem přímo do hlubokých zelených očí. Nesly v sobě jas radosti ale i mat smutku.

Tak jsem ji poznal. Netušil jsem ,že bude moje.

A přesto, s odstupem času, si uvědomuji, že si to moje duše přála už v prvním okamžiku našeho setkání.

Znovu jsem si přehrál v hlavě ty okamžiky a usmál se.

Zavřel jsem oči.

Zvon kostela na konci ulice odbil tři hodiny ráno.

Zabořil jsem nos do jejích vlasů. Voněla podzimem. Byla jím nasáklá.

Cítil jsem jak se pomalu propadám do bezesné hlubiny spánku. Šťastný…