Ve větvích

Ve větvích

Ve větvích,
když vítr fouká
jsou slyšet slova nesmělá.
Namísto toho,aby oslovila,
jsou schovaná
a tiše zpívají
listům na zem padajícím.

Zpívají o konci a začátku.
O čase, který jim
ve větvích tak rychle ubíhá.

V korunách tam někde vysoko
pak zakuklená usínají,
aby se rozplynula
než vítr přestane vát.

Jak podobné lidskému chtění.
Jak bláhové uvěřit,
že je něco víc
než mysl lidská.

Že jsme jen součásti nevědomí
uvězněni ve svých
vědomích skutcích.

Tam někde v korunách stromů
nám něco uniká.