Co je to ta víla?

Pochopil jsem, že toto musím kapánek vysvětlit. Když mi byly tři roky, tak jsem ještě neuměl vyslovovat r (rozuměj víla=víra), ale už jsem se zabýval otázkami víry a chtěl po své moudré babičce, aby mi to vysvětlila. Ona mi ale místo toho popsala tancující pejsky-víly z pohádek bří Čapků. Zbytek říkadla je vlastně důkazem toho, že ani v dospělosti jsem náboženství plně nepochopil. Ale VĚŘÍM, že to jednoho dne přijde (jenom aby už nebylo pozdě, jestli Bůh existuje teda).

Co je to ta víla?

Budoucnost je nejistá,
říká mi jehovista.
Volá na mě ze dveří:
„Shoří ti, co nevěří!
Budou padat žáby z nebe,
tejká se to taky tebe.
Probuď se! Jsi Strašná veš!
- samá pravda, žádná lež.“

Ach jó, ach jó – to je teda chaos!
Kde vostala láska, z čeho mám mít radost?

A v kostele katolík,
byl zas vážnej natolik,
že mě místo odpovědí,
čekal ve tři u zpovědi.
Ve vitrínce se ho ptám:
„Copak jsem v tom zmatku sám?“
Otočil se na podpatku,
třikrát Zdrávas a voplatku.

Ach jó, ach jó – teda to je těžký.
Do pekla či do nebes – musím tam jít pěšky?

Když jsem pak na festivalu
dával Pánbu věčnou chválu,
musel jsem jít na TOI TOIE
- náhle slyším Sri Chinmoye!
V ruce penis, v hlavě ženu,
blaho najdeš jenom v zenu!
Na nirvánu u salámu,
like teen spirit nedosáhnu.

Ach jó, ach jó – tak na Dálným východě,
nepotkal jsem stvořitele, ale hovno v záchodě.
---
„Babičko, co je to ta víla?“
„Nu, to jsou třeba takový ty pejskové,
co tančí na palouku, jak to nakreslil pan Čapek
a vy jste k tomu kreslili jedničky s hvězdičkou, víš Lukášku?“
„Aha.“ Pozoruju sochu na Karlově mostě a ptám se:
„Ploč má ten pán na hlavě tu vltuli?“

---