Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Kejklířka - hraběnka
30. 11. 2006
0
0
801
Autor
encyklopediářka
Už několik týdnů se zabývám studiem života ve středověku. Tato doba mě vždy něčím fascinovala. A konečně jsem si našla čas, abych se o ní dozvěděla co nejvíc. Ale od té doby se mi zdají zvláštní sny. Občas se jich až bojím. Rodí se přece v mém podvědomí a ne vždy jsou přijatelné. Avšak nedokázala jsem je nedat na papír. Nejdřív jsem je sice upravovala, ale přišla jsem na to, že to nemá smysl. Jsou to jen sny a nemusím se za ně snad stydět. ... ... ... Títo to začalo. Sen, který se začal rozvíjet...
Do královského města přijeli kejklíři. Byla mezi nimi i mladá kejklířka, která nádherně tančila. Král si ji všiml a nechal komedianty hrát v královském paláci. Večer, po představení, šel ke stanům kejklířů. Ti mladou tanečnici schovali. Král ji však chtěl vidět. “Králi, prosím, nechte ji zde. Bojí se lidí…” Ona však nechtěla způsobit svým přátelům potíže, proto vyšla ven z úkrytu. “Králi, přejete si, abych vám zatančila?” Přál, ale v malém sále. Odvedl ji.
Potom ji nechal ubytovat v pokojích pro služebné. Druhý den ji kejklíři hledali, ale král zakázal, aby opustila zámek. Oni tu mohou zůstat prý také. „Mili, musíš utéct. Tady zůstat nesmíš. Zase ti pomůžeme. Všem nám je to líto, tentokrát jsme to zavinili my. Mělo nás napadnout, že budeš upoutávat pozornost.“ „To nic. Vy za nic nemůžete, to je jen můj osud.“ Téže noci se pokusila utéct v mužských šatech.Král ji ale chytl, když se snažila dostat starou chodbou ven ze zámku. „Kejklířko, řekl jsem ti, abys zůstala v zámku. Zakázal jsem ti ho opustit!“ Dívka byla hrozně vyděšená a nechala se od krále odvléct do jeho pokoje. Tam se jí zmocnila ještě větší hrůza.
„Pane, králi, odpusťte… já… já…“ rozplakala se. Zamkl dveře. „Mlč a svlékni si ty mužské šaty, nesluší ti.“ Zděsila se. „Králi, ale…“ „Řekl jsem, abys mlčela. A svlékej se, nebo ti mám pomoct?“ Zavrtěla hlavou a se slzami v očích uposlechla jeho příkaz. Přitom jí došlo, že tohle už jednou zažila. Ale tehdy se jí podařilo utéct, tady takovou možnost nemá. Tohle je král, ne zlý, zhýralý hrabě, co chce jen moc a jako bonus i ji.
Erika překvapila vlastní slova. Co sledoval tím příkazem? Ta dívka se ho přece bojí a on jí dal ještě tak hloupí příkaz. Ale je to kejklířka. Ona je zvyklá poslouchat. Najednou se mu ale vrátila podrážděnost a zlost, která se poprvé probudila, když se dozvěděl, že chce utéct.
Už měla na sobě jen košili. Podívala se na něj. V jeho očích byla zase zlost. Jemu se neubrání. Zaprvé je mnohem silnější a zadruhé je král. „Řekl jsem, aby sis svlékla mužské šaty!“ Nedokázala se pohnout. Měla by poslechnout nebo ho ještě více rozzlobí, to věděla, ale nešlo to. „Králi, prosím vás, nechte mě odejít. Přísahám, že už nikdy bez vašeho povolení zámek neopustím, ale pusťte mne z tohoto pokoje. Máte snoube…“ Zarazila se, když ji chytl za ruce.
Proč mu musí připomínat jeho nadcházející svatbu. Začal být rozčilený ještě víc. Přitáhl si ji k sobě a silou ji políbil. Skoro si nevšiml, že se začala bránit. Až když ji pokládal na postel, promluvila. „Pane, prosím, ne… Králi, tohle ne… Nechte mě být. Vím, že jsem jen kejklířka, ale nejsem…“ „Mlč! Jak jsi řekla, jsi kejklířka. A já král.“ Podíval se na ní a najednou mu došlo, co se chystá udělat. Ta dívka se ho bojí. Nemůže ji přece nutit. Ani z pozice muže, ani z pozice krále. Pustil ji a zvedl se z postele.
Dívka na sebe stáhla deku, a nepřestávala plakat. „Jak se vlastně jmenuješ?“ Podívala se na něj. Ona už žádné jméno nemá. Toho se vzdala ve chvíli, kdy se rozhodla neuposlechnout otcovu poslední vůli. Nějak však odpovědět musela. „Mili, kejklířka Mili.“ „Mili, nejdřív ti dlužím omluvu. Už ti nikdy takový příkaz nedám… Ale to nic nemění na tom, že neopustíš tuto místnost.“ „Pane, králi, ale to je vaše ložnice… já… já… vaše snoubenka…“ „O ní se nestarej. A ano, je to má ložnice.“
Mili se opět rozplakala. Nedá jí to příkazem, ale pokud ji bude držet ve své ložnici dřív nebo později najde způsob, jak získat její souhlas. Takové muže znala. Někteří používají sílu, někteří rozkazy a někteří donutí ženu, aby se poddala sama. Čeká ji život milenky krále.
Týden ubíhal Mili pomalu. V pokoji se nudila a přemýšlela o králově snoubence. Dceři bývalého krále. Ten neměl syna, tak předal trůn synovi svého nejlepšího přítele, Erikovi. Měl však podmínku, musí se oženit s princeznou Tinou. Jen její manžel smí na trůnu zůstat. Také přemýšlela o králi. Už se ho nebála. Choval se k ní s úctou a nijak se nesnažil využít své moci proti ní.
Večer za ní opět přišel. Tvářil se zvláštně. Proto raději couvla. „Mili, Mili, není už načase, abys mi řekla, kdo opravdu jsi? Nechováš se jako kejklířka. Řekl bych, že jsi vyrostla v panském domě.“ Dívka však mlčela. Nemohla mu říci pravdu. Na to bylo pozdě od okamžiku, kdy ji chytl v mužských šatech utíkat ven. A navíc, ona už žádná hraběnka není. Tou přestala být ve chvíli, kdy utekla. „Jsem kejklířka. Králi. A vy se budete ženit…“ „Nemluv už o tom.“ Políbil ji. Poprvé od noci, co ji sem přivedl. A jí se to líbilo. Políbila ho také.
Najednou se odtrhnul a odešel z pokoje. Mili zůstala stát jako přikovaná. Tak taková je láska? Ale proč odešel? Najednou jí došlo, že málem ze sebe udělala královu milenku. Ale tak moc přece jméno své rodiny pošpinit nemůže. Ještě, že odešel. Musí se lépe ovládat, jinak poníží svého bratra ještě víc, než už to udělal její otec.
Král vešel do komnat své snoubenky. Ta se vylekaně zvedla od zrcadla a zavázala si župan. „Pane, jak se opovažujete… Myslela jsem, že jste u té kejklířky, co držíte ve své komnatě.“ Dívala se na něj s odvahou. Tolik ho nenáviděla. „Co o ní víš?“ „Pár hodin poté, co jste ji nechal ubytovat v křídle pro služebné, se pokusila utéct. Vy jste ji ale chytl a zavřel do své ložnice… Jste zlý. Viděla jsem výraz té dívky, bála se vás. Držíte ji tam proti její vůli… Hodláte se chovat tak i ke…“ „Tak dost!“ Lekla se, ale zůstala odhodlaně stát.
Musí tohle urovnat co nejrychleji. Měl to udělat už ve chvíli, kdy mu došlo, že Tinu má rád jako sestru. Nemůže se přece oženit se setrou. Ani kvůli koruně. „Pane, prosím vás, nechte mě vstoupit do kláštera. Já nechci korunu… Ač vás nemám ráda, nenávidím vás… musím přiznat, že jste dobrý král. A nebýt té kejklířky… řeknu to. Propusťte ji, pane, prosím. Nikdo v zámku nechápe, proč ji držíte proti její vůli.“
To by to mohlo vyřešit. Vlastně ne. Ona se musí vdát. A to za někoho, kdo nebude chtít i království. „Tino, měl jsem za tebou přijít už dávno. Kdysi si mě měla ráda jako bratra, sama si mi to řekla. Já ti tehdy neřekl nic, ale pravdou je, že tě mám také rád jen jako sestru. Já si tě nemohu vzít. Do nedávné doby jsem byl sice odhodlaný podstoupit tuto oběť, ale teď miluji jinou ženu.“
Zůstal na něj nevěřícně hledět. „Pane… Eriku, co jsi to řekl?“ „Tu kejklířku, co držím ve své komnatě. Jsem kvůli ní schopen vzdát se i trůnu a přenechat ho tobě.“ Objevily se jí v očích slzy. „Já ho nechci… Jdi pryč, prosím, musím si to promyslet. Poslední tři roky jsem tě z celého srdce nenáviděla.“ „Ano, teď není vhodná doba na rozhovor. Přijď zítra ve tři do pracovny. Skončíme to.“
Když se vrátil do své komnaty Mili už spala. Musel s ní však mluvit. Políbil ji. Trhla sebou. „Neboj se. Chtěl jsem ti jen říct, že už nemám snoubenku. Tina a já jsme jako bratr a sestra. To by nikdy nemohlo fungovat.“ „Eriku… tedy králi…“ „Já mám rád krásnou kejklířku, která mi pořád nechce říct, kdo veskutečnosti je.“ „Já tě mám také ráda, ale pokud jde o mé tajemství… nemohu ti je říct. Nejde to.“ „To nic. Spi, jsi hrozně unavená.“
Byly dvě hodiny odpoledne. Myslel, že už všechny audience skončily, ale právě přijel nějaký hrabě. Nikdy předtím ho neviděl, ale někoho mu připomínal. Mladík požádal o soukromé slyšení a on neměl důvod nevyhovět mu. Právě mladého hraběte uváděli do jeho pracovny. „Vaše výsosti, hrabě Radim z Huberu.“
Nehodlal to protahovat. Informace o něm si už zjistil. O panství ho připravil jeho otec tím, že zasnoubil jeho sestru s jejich sousedem. Možná, že bude chtít, aby zasáhl. Asi přišel na to, že trmácet se s vojenským oddílem není tak dobré jak si dřív myslel. Pak mu ještě řekli, že si chce najít ženu. Což potvrzuje to, že by chtěl panství.
„Tak, co jste mi chtěl, že se musíme scházet v soukromí.“ Mladík byl najednou nesvůj. Podíval se však zpříma na svého krále a nedechl se. „Výsosti… Pane, žádám vás, abyste propustil mou sestru. Kejklíři mi řekli, že ji držíte ve své komnatě.“ Erik na něj zůstal nevěřícně hledět. „Vaši sestru?“ „Ano, mou sestru. Před měsíce utekla z našeho hradu potom, co se ji pokusil znásilnit její snoubenec.“ „Její snoubenec?!“ „Než otec zemřel, odkázal celé panství mé mladší sestře a zasnoubil jí s naším sousedem. Nemohl jsem proti tomu nic dělat… I když jsem věděl, že ho sestra nenávidí.“
Král mlčel a nevěřícně ho pozoroval. To jeho oči, jsou stejné jako u jeho sestry. Ty ho prozradily… Takže Mili utekla od snoubence a od bratra. „Jak se vaše sestra jmenuje?“ Mladík se rozzlobil. „Králi! Vždy jsem vám byl věrný, ale… držíte ji týden ve svém pokoji a…“ „Vaší sestře jsem neublížil. Nikdy.“ „Pane, já nechci vědět, co jste s mou sestrou dělal. Jste můj král… Jejího snoubence jsem málem zabil, když jsem se dozvěděl, co jí chtěl udělat. Ale vy jste král.“ Moc dobře věděl, že je pasti. Král by ho mohl nechat zavřít za urážku. Proti králi svou sestru chránit nemohl.
„Hrabě, přísahám, že jsem vaší sestru k ničemu nepřinutil. Sdílí se mnou sice pokoj, ale… její tělo patří jen jí. To je přece to čeho se bojíte. Že jsem jí udělal to samé, co se jí pokusil udělat její snoubenec. Já jsem vaši sestru neznásilnil. Vlastně jsem nikdy ji neměl.“ „Věřím vám, králi. Ale prosím vás, propusťte ji. Budete se ženit…“ „Ano, to možná budu. Něco mi k tomu ale chybí, souhlas vaší sestry.“ „Mé sestry?“
Někdo zaklepal na dveře. Poté vešla princezna Tina. „Je mi líto, že vás ruším, ale má služebná mi řekla… Na to není čas. Snoubenec hraběnky Mili se právě dostal do zámku. Je převlečený za vojáka a jde do královských komnat.“ Muži vyskočili ze židlí. „Tino, zůstaň tu,“ přikázal Erik.
Snoubence chytili ještě před tím, než se dostal do blízkosti královských komnat. Když poznal, že byl odhalen, pokusil se zabít krále, avšak zemřel Radimovou rukou. „Teď ti jsem zavázán. Právě jsi mi zachránil život… Pojď se mnou, asi bys rád viděl sestru.“
Otevřel dveře a vešel. „Eriku, co to bylo za hluk?“ „To nic. Máš tu návštěvu.“ „Návštěvu? Ko…“ Znovu se otevřely dveře a v nich stál její bratr. Rozběhla se k němu. „Radime!“ „Musím odejít, ale nejdřív ti hraběnko Mili z Huberu položím jednu otázku. Staneš se mou ženou?“ Zůstala na něj hledět. Radim si nebyl jist, jak se má zachovat. Král ji tady přece držel takovou dobu. Pokud jí ublížil, určitě si ho nebude chtít vzít. Ale jeho obavy se rozplynuly s pohledem do jejích očí.
Nedokázala odpovědět. Jen se vrhla králi do náručí. Poté se nejistě podívala na bratra. „Mě o svolení žádat nemusíš. Jsi volná a tohle je král.“ „Takže si mě vezmeš?“ „Ano vezmu, ale co princezna…“ „Musím si s ní promluvit, ale o naší svatbě jsem ji již informoval a není proti. Nechám vás tu, také si máte co říct.“ Odešel.
Tina celá netrpělivá čekala v pracovně. „Eriku! Je…“ „Vše je v pořádku. Moc ti děkuji za varování. Jak jsi to vlastně zjistila?“ „Jak jsem řekla. Má služebná. Včera večer slyšela, jak se domlouvá se svými muži. Dnes ho poznala mezi vojáky procházejícími chodby.“ „Je mrtví, pokusil se mě zabít, ale hrabě Radim byl rychlejší.“ Princezna zbledla, ale rychle se zase uklidnila.
„Eriku, mi teď musíme projednat, co uděláš se mnou. Hodláš si přece vzít hraběnku Mili.“ Snažila se být klidná, ale moc se jí to nedařilo. Včera večer jí totiž došlo, že klášterem nic nevyřeší. „Tino, pokud jde o tvůj nápad jít do…“ „Já vím, to nejde. Jsou jen tři možnosti. Buď mě provdáš za někoho, kdo si nebude dělat nárok na trůn. Nebo si mě vezmeš ty, což nepřipadá v úvahu. A pak je tu třetí možnost, že zmizím a tím i můj nárok na trůn.“
Erik se zděsil. Snad si nemyslí, že by ji dokázal úplně odstranit z cesty. „Ale Tino, já bych…“ „To já přece vím. Takže tu zůstává jediná možnost. Musím se provdat za muže, který si nebude dělat nárok na trůn. Souhlasím s tím. Vezmu si toho koho určíš.“ „Ale Tino, musí tu být jiné řešení. Já bych sice byl s ženou, kterou miluji, ale ty bys…“ „Ty bys mi nevybral muže, který by mi ublížil… Určitě jsi o někom uvažoval.“
Jak je neuvěřitelně vnímavá. „Ano, ale jemu jsem to ještě neřekl. Musíš si vybrat ty. Viděla jsi hraběte…“ „Bratra Mili?“ Přikývl. Tina zbledla. Najednou si nebyla jistá, že se dokáže provdat za cizince. Bylo by mnohem snazší jít do kláštera. Nebo možná zemřít. Všiml si její reakce, ale mlčel. „Eriku, promyslím si to… ale pravděpodobně ano. Pokud si myslíš… Můžeš se ho zeptat.“ Musela rychle pryč. Otevřela dveře a vyběhla ven. Erik zůstal stát. Poznal, že toho na ní bylo moc.
Potom se pomalu vydal zpět do svého pokoje. Zaklepal a vešel. Pokoj byl prázdný. Přistoupil tedy k oknu a podíval se ven. Mili a její bratr se procházeli v zahradě. Vydal se za nimi. Když byl už skoro u nich, zaslechl její vyděšený hlas. „…Proboha Radime, takže on se odvážil až sem. I tady… Nikdy jsem smrt nikomu nepřála, ale nějak mi není líto, že zemřel.“ V tom si všimla Erika a zarazila se.
„Vidím, že ses už přestal vydávat za kejklířku, bylo načase.“ Potom se dohodli na nadcházející svatbě. Ta se konala několik dní na to.