Sny - Kejklířka - princezna

Během svatební hostiny si král pozval Radima do své pracovny. Ještě neměl příležitost promluvit si s ním o samotě. Tudíž mu ještě nemohl položit důležitou otázku. “Radime, slyšel jsem, že si hledáš ženu. Proto se tě chci zeptat, zda by ses nechtěl zasnoubit s princeznou Tinou.” Švagr na něj zůstal hledět. Byl naprosto vyvedený z míry, dokonce ještě víc než ten den, kdy šel za králem poprvé s prosbou, aby propustil jeho sestru. A to si tehdy myslel, že víc už to nejde.

    „Králi… Eriku, úplně jsi mě zaskočil. Vzít si princeznu Tinu?“ „ Ano. Myslím, že moc dobře víš, že ji musím provdat. A to za někoho, kdo si nebude dělat nárok na královský trůn.“ „To vím. Ale já?“ „Ano, ty. Už dlouho patříš mezi mé nejvěrnější. Generál mě informoval, že jsi nejoddanější kapitán. A navíc i můj švagr.“ „Ale vzít si…“ „Tak ty se nechceš ženit?“ „To chci, ale nemohu si přece vzít… a už vůbec ne bez jejího souhlasu.“
    „Jí jsem svůj nápad řekl, už ten den, co jsi přijel. Souhlasí s tím…“ Začaly se otevírat dveře a muži vzhlédli. „Odpusťte, že ruším, ale chtěla jsem být přítomna tomuto rozhovoru.“ Radimovi došlo, že s touto dívkou by se oženil velice rád. Nesměl to na sobě však dát znát. „Tino, stejně jsem pro tebe chtěl poslat.“ Ona byla velice rozrušená. Jedná se přece o její budoucnost.
    „Princezno Tino,“ pozdravil Radim. Dívka se na něj sebejistě podívala, i když v jejím nitru byl strach a zoufalství. „Hrabě Radime, souhlasíte s návrhem krále Erika?“ zeptala se. Když muži nemluvili, pokračovala. „Vím, že se musím provdat co nejdříve. Jde o bezpečnost a klid země. A pokud jde o vás, má tajná služba mi o vás zjistila dost informací. Jste věrný této zemi, našemu králi, a hlavně jste věrný svým lidem…“ „Tino, jakou tajnou službu myslíš?“ zeptal se Erik.
    Teď zaváhala. Asi se o tom neměla zmiňovat. Ale konec konců mají právo o tom vědět a s největší pravděpodobností se na ni nebudou ani zlobit. „Musela jsem přece nějak zjišťovat, co se děje v zemi a v paláci. Přitom jsem ovšem nechtěla žádat o informace někoho z královských poskoků… No, prostě jsem si zařídila vlastní. Nesmíš se na své poddané zlobit, oni tím nesledovali nic špatného… Informace mi shání asi patnáct žen. Většinou služebné, ale i pár manželek od našich rádců.“
    Dohodli se, že svatba se bude konat za měsíc. Do té doby ovšem Radim musel stihnout uspořádat věci na panství. Soused i jeho otec poddané skoro ožebračili. Stihl to akorát. Do zámku se vrátil den před svatbou, ale s Tinou mluvit nestihl. Večer si ho k sobě zavolal král.
    „Radime, je tu něco, o čem jsem s tebou chtěl mluvit. Vím, že mi… jde o Tinu. Mám ji rád jako sestru… Zkrátka chtěl bych tě o něco požádat, a taky tě varovat. Jestli se dozvím, že jsi na ni vztáhl ruku zapomenu na to, že jsi můj švagr.“
    Po Erikových slovech chvíli nevěděl, co odpovědět. Ne proto, že by snad plánoval na ženu vztáhnout ruku, ale proto, že mu král dává jasně najevo, jak je pro něj princezna důležitá. Který jiný král by se staral o to, co bude s ženou, kterou provdá za cizince.
    „Eriku, nikdy bych na ni ruku nevztáhl. To snad víš. Ale chápu tě. Je ti asi jako mě, když jsem se dozvěděl, že držíš Mili ve svém pokoji… Tak tohle byl příkaz a prosba?“ Král se nadechl. „Chtěl bych tě požádat… S Tinou jste se viděli celkem třikrát. Když jsi přijel na zámek, na mé svatbě a při tom rozhovoru. Vím, že bude tvá žena, ale dej jí chvíli než si na tebe zvykne. Poslední dny je hrozně rozrušená a od jedné ze služebných jsem se dozvěděl proč.“
    „Mám jí dát čas, než z ní udělám svou opravdovou ženu? Než s ní strávím svatební noc?“ Nechtěl na toto téma mluvit s Erikem. Popravdě si o něm neodvažoval ani přemýšlet. „Ano. O to tě prosím. Nikdo o tom nebude muset vědět… Radime, bude tvá žena. Snad se nic nestane, když jí ukážeš, že jsi trpělivý… Vím, že jsi pro ni ten praví manžel. Jen je mi líto, že na to manželství musíte tak pospíchat. Byl bych mnohem radši, kdybyste se předtím víc poznali.“
    Radim se zvedl z křesla. „Eriku, nemohl bych ji znásilnit. Jsem si moc dobře vědom toho, že mě nezná i toho, že má z manželství strach. Bude záležet jen na ní.“ Erik přikývl a oba opustili místnost.
    Zatím Tina seděla ve své komnatě a dívala se do prázdna. Věděla, že dělá dobře, ale to jí nijak nepomáhalo při představě, že bude manželkou. Radimovou manželkou. Kdyby jen mohla mít více času, aby ho poznala. Ale ten ona neměla, proto může jen doufat, že neudělala největší chybu svého života.
    Druhý den svatba proběhla v naprostém klidu a pohodě. I když nikdo netušil kolik sil stojí nevěstu, aby nedala najevo svůj strach. Během hostiny Radim Tině oznámil, že se musí vrátit ještě dnes na jeho panství.
    Odjeli k večeru. „Je mi líto, že se musíme vrátit tak brzy, ale potřebuji urovnat další spory, které vznikly za vlády mého otce a mého bývalého souseda,“ řekl jí, když vyjížděli ze zámku.
    Na hrad dorazili druhý den v poledne. Tina byla tak unavená, že okamžitě ve své komnatě usnula. Cesta pro ni byla vyčerpávající a to nejen po fyzické stránce.
    Komorná ji probudila až na večeři. Když dojedli, odešla do svého pokoje a dala si koupel, kterou si nechala připravit. Věděla, že dnes v noci se již manželské posteli nevyhne. Nechala si proto připravit nejhezčí košilku. I když věděla, že to bude zřejmě to jediné, čím svého manžela dnes v noci potěší.
    Dveře sousedního pokoje se otevřely už za půl hodiny. Ona v té tobě seděla ve svém křesle a uklidňovala se česáním vlasů. Jakmile pohlédla na manžela, její strach se vrátil. Je manželkou a musí se tak chovat. Vstala a zůstala stát.
    Radim z ní nespustil oči. Poznal, jak je vyděšená, ale to on nechce. Chce její důvěru a tu rozhodně nezíská, když bude požadovat splnění manželského slibu. „Tino, přišel jsem ti dát jen dobrou noc… Vlastně chtěl jsem si s tebou promluvit, ale celý den jsem neměl čas. Musí to počkat do zítra…“ Uviděl v jejích očích slzy, ale nepohnul se. Věděl, že by ji vyděsil ještě víc.
    „Nemusíš plakat. Já moc dobře vím, čeho se bojíš. Tino, dám ti tolik času, kolik budeš chtít. Museli jsme se vzít tak brzy kvůli klidu v zemi, což ty moc dobře víš… Ale nevidím důvod, proč bych tě měl nutit do něčeho, na co nejsi připravená. Tak a teď se dobře vyspi, zítra si promluvíme.“ Potom přistoupil ke stolu, položil na něj klíč od spojovacích dveří a vrátil se do svého pokoje.
    Tině trvalo dlouho než se vzpamatovala. Byla úplně v šoku. Tohle ji nikdy nenapadlo, její manžel jí dává možnost volby. „Děkuji ti, Radime,“ zašeptala. Pomalu se vstala, došla ke stolku, vzala klíč a obrátila se ke spojovacím dveřím. Nechal jí tu klíč. Ale má ho použít a zamknout? „Ne, Radime. Taky ti budu věřit.“ Promluvila potichu sama k sobě. Klíč odložila zpět na stůl a šla spát.
    Druhého dne na sebe narazili až po obědě. Oba měli spoustu práce. Radim pokračoval v řešení krizí ve vesnicích a Tina dávala dohromady hrad. Potřeboval ženskou ruku. Mili tu sice nebyla jen pár týdnů, ale vše vypadalo hrozně. Někdo si tu zřejmě potrpěl na velkých hostinách.
    „Tino…“ na chvíli ztratil řeč, tolik jí to slušelo, „můžeme si teď promluvit?“ Přikývla a následovala ho do jeho pracovny. Tam si sedli, ale jen na sebe mlčky hleděli. „Tino, tak začnu já… Musíme si něco ujasnit. Původně jsem měl v plánu si o tom promluvit už před svatbou, ale nějak nebyl čas. Bylo mi to líto, protože jsem si během našeho svatebního obřadu všiml, jak jsi… v tvých očích byl strach. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsem v nich viděl včera, když jsem za tebou přišel.“
    Mlčela. Poslední tři roky se snažila být silná, ale dnes už neměla sílu. Byla ráda, že se nerozplakala. Musela se však vzchopit. „Radime. Já… já jsem ti vděčná za to, co jsi včera… vím, že jsi vůbec nemusel…“ „Tino, podívej se na mě. Nikdy bych ti neublížil. Stala jsi se mou ženou… Jsi krásná, moc krásná, ale kdybych po tobě žádal plnění manželských závazků, nenáviděla bys mě. Považovala bys to za znásilnění… Vlastně ono by to bylo znásilnění.“
    Tiše seděla a dívala se z okna. Její tajná služba jí o Radimovi zjistila hodně věcí, ale ani jednou z nich nebylo to, jak se chová k ženám. Byl voják, a tak automaticky předpokládala, že na ní v tomto směru nebude brát ohled. Jak se jen mýlila. A bylo to dobře. Zvolila si dobře. Našla manžela, který, jak už zjistila, bere ohledy i na jiné. Ať je to vesničan, sluha nebo jeho žena.
    „Tino, když jsem souhlasil s tím, že si tě vezmu, nepočítal jsem, že bys byla schopná strávit se mnou hned noc. Jsem pro tebe cizinec. Proto mám návrh. Oba zapomeneme na to, že jsme už manželé. Tedy hlavně ty si s tím nelámej hlavu. Dokud nebudeš připravená, budeme jen přátelé. Souhlasíš?“
    „Radime, opravdu ti to nevadí? Nebude ti vadit, když se nebudu chovat jako tvá žena?“ „To, jestli se mnou budeš nebo nebudeš spát, je jen naše věc. A abych byl upřímný nestojím o to, abych zničil život nám oběma tím, že tě k tomu přinutím. Protože pokud tě k tomu přinutím jednou, budu tě k tomu muset nutit pořád… Promiň, neměl jsem to říkat, ale je to tak.“
    Věděla, že má pravdu. Jedna z jejích agentek s ní před svatbou mluvila. Radila jí tehdy, že pokud nechce… Nesmí na to myslet. „Radime, takže přátelé. Ale má to jeden háček. Nikdo nesmí vědět, že máme takovou úmluvu. Kvůli klidu v zemi. Když se někdo dozví, že nejsem tvá opravdová žena…“ „Nikdo se o tom nedozví. Budeme o tom vědět jen my dva.“
    Následující týdny probíhaly v naprostém klidu. Oba dva se snažili urovnat situaci zdejších lidí a to jim zabíralo mnoho času. Byly dny, kdy se vůbec neviděli, ale nevadilo to. Tina i tak měla pocit, že ho má pořád na blízku. Poznávala ho přes lidi, kterým oba pomáhali. Ale byly i dny, kdy byli pořád spolu.
    „Tino, mohl bych tě o něco požádat?“ Přikývla. „Mohla by ses ujmout zorganizování oslavy pro lidi z vesnice? Mají za sebou spoustu práce a potřebují se pobavit. Mohlo by se to konat třeba v naší zahradě. Je tu spoustu místa.“ „Samozřejmě. To je dobrý nápad.“
    O týden později se všichni bavili na Půlnočním plese pro lid, jak ho Tina nazvala. Lidé z vesnice byli šťastní a dávali to svým novým pánům najevo. „Směl bych tě, Tino, požádat o tanec?“ Velice ráda souhlasila, vždyť spolu netančili ani na vlastní svatbě. Nebo snad ano? Vůbec si to nemohla vybavit. Po tanci ji vzal na malou procházku, všiml si, že je trochu unavená.
    Zastavili se u zadní věže, tam byl klid a světlo od zářícího měsíce. Sledoval ji a náhle si uvědomil, jak moc ji chce políbit. Ale slíbil přece, že ji nebude k ničemu nutit. Přesto přistoupil až k ní a zvedl jí hlavu. „Tino, teď tě políbím. Ale pamatuj si, vždy můžeš říct ne.“ Když se jeho rty dotkly jejích, ani jí nenapadlo bránit se.
    Po chvíli polibek sám ukončil. „Tino?“ „Nikdy jsem neřekla, že se mi nelíbíš, nebo že nikdy nebudu schopna být svou ženou.“ „To vím.“ „Radime, ale dnes v noci nedokážu zajít dál, ještě ne.“ „To vím také. Neboj se. Pojď, vrátíme se.“
    Týden na to, přijeli na návštěvu Erik s Mili. Vše bylo dokonalé. Jen Tině pořád nedala jedna otázka, která se jí honila v hlavě několik měsíců. A tak, když byly s Mili na projížďce, položila ji. „Mili, já jsem se chtěla na něco zeptat… Vím, že mi do toho nic není, ale tehdy, když tě Erik držel ve své komnatě, přinutil tě…“ Věděla, že je to troufalá otázka. Ale potřebovala znát pravdu.
    Mili zastavila koně a pohlédla na švagrovou. Moc dobře věděla, že se jí na to jednou zeptá. „Ne, Tino, Erik na mě za celou tu dobu… nebyla jsem jeho milenka. A teď já mám také jednu otázku, která mi vrtá hlavou. Ty a Radim…“ „Mili, dohodli jsme se sice, že o tom nikomu neřekneme, ale ty to snad vědět můžeš. Já jsem s ním ještě nikdy nespala. Řekl mi, že počká až se poznáme.“
    „A Tino, co ty k mému bratru cítíš? Když jsem se dozvěděla, co budeš muset udělat, nebylo mi zrovna veselo. I když sis brala mého bratra, litovala jsem tě. Moc dobře znám pocit, když si musíš vzít někoho, koho nechceš.“ „Mili, abych byla upřímná, rozhodla jsem se za něj provdat, protože je to tvůj bratr. A nikdy jsem toho nelitovala.“
    Ten samý večer, zaklepal Radim na spojovací dveře. Věděl sice, že je zatím ještě nikdy nezamkla, na druhé straně to neznamenalo, že on může kdykoliv vejít. Vlastně tam ani nechtěl chodit, ale bylo to důležité a nesneslo to odklad. Zaklepal ještě jednou, když uslyšel, že se u otevírají dveře do chodby. Nedalo mu to a vešel.
    „Radime! Ty jsi mě polekal.“ Vrátila se zrovna do pokoje. Moc dobře však věděl, kde byla. U Mili. „Tino, promiň, ale klepal jsem. Musel jsem s tebou ihned mluvit.“ „S Mili jsme to právě vyřešili.“ Dál už ani jeden nemluvil. Radim si uvědomil, jak moc ji chce. Přistoupil k ní opatrně ji políbil. Ona pochopila a dnes v noci mu to už nehodlala upřít.
    „Tino, promiň, ale… ještě dokážu couvnout… Nejsem si jistý jak ještě dlouho. Stačí slovo a nechám toho.“ Nemluvila, nehýbala se, jen se usmála a nechala ho, aby ji znovu políbil. „Tino, jsi si jistá?“ „Ano, jsem, jen nepospíchej.“ „Nebudu, to přísahám.“ Pomalu jí rozvázal župan, který poté svlékl.
    Druhý den se však probudil sám. Zrovna začínalo svítat a on si všiml, že jeho žena spí v křesle u okna. Potichu se oblékl a zamířil k ní. Chtěl ji opatrně zvednou a zanést do postele, ale probudila se.
    Byla vystrašená. Proč? „Tino, jen jsem tě chtěl odnést do tvé postele… Tino, co se děje? Nikdy ses mě přece nebála,“ byl zmatený. Ale rozhodně méně než ona.
    Vůbec nemohla vedle něj usnout, tak si šla sednout do křesla. Asi udělala chybu, že mu to dovolila tak brzy. Nebyla na to připravená, i když si musela přiznat, že se jí noc s Radimem líbila. Ovšem tady šlo o něco jiného. Sama sice nevěděla o co, ale cítila se nesvá. A vůbec si nebyla jistá, zda bude schopná takovou noc opakovat.
    Pořád čekal. „Radime, odpusť, ale já… myslím, že to bylo moc brzy… já, já nevím, ale…“ začaly jí téct slzy. „Tino, řekni mi, proč pláčeš, myslel jsem si, že včerejší noc…“ zarazil se, nechtěl říct něco, co by jí ublížilo. „Bylo to hezké, ale asi nebudu… nedokážu… nebyla jsem na to připravená.“
    Její slova mu nedávala smysl, ale nedokázal odejít, aniž by mu řekla, co chce. „Ublížil jsem ti?“ „Ne, to vůbec, ne. O to nejde, já prostě… nedokážu se ještě srovnat s myšlenkou, že jsem… co jsme spolu včera…“ „Tino, nech si to projít hlavou, vidím, že jsi rozrušená.“ Vydal se do své ložnice.
    Nedokázal si její chování vysvětlit. Na co to nebyla připravená? Najednou se otočil. „Tino, pokud jde o to, co se stalo včera v noci… nebude se to opakovat, dokud nebudeš ty chtít.“ „Děkuji,“ zašeptala ještě před tím, než zavřel dveře.
    Celý den prospala, nešla se ani rozloučit s Erikem a Mili. Těm to nevadilo, stačilo jim oznámení její komorné, že se paní cítí špatně. I když to oběma nedávalo smysl, včera jí bylo dobře.
    Teprve po týdnu si Radim uvědomil, že se mu Tina vyhýbá. Ale nažil se na to nemyslet. Nedávalo mu to smysl a nechtěl dělat ukvapené závěry. Párkrát se mu dokonce vyškubla, když si chytl za ruku. Mluvit s ním skoro nedokázala.
    Tak to šlo přes tři měsíce. Pro Radima to začalo být peklo. Dokud nevěděl, jaká je noc s Tinou, nedělalo mu potíže, nechat ji být, ale teď ji chtěl a to moc. Skoro nad sebou ztrácel kontrolu. Nechtěl si to však připustit.
    Ale jedné noci se stalo to, co sám sobě tvrdil, že není možné. Šel za Tinou do ložnice a použil proti ní sílu. Přestal úplně přemýšlet. Dokázal vnímat jen to, že ji opět má. Teprve, když skončil, došlo mu, co udělal. „Promiň, Tino. Dal jsem ti přece slib, že tohle se nikdy nestane.“
    Nevnímala ho. Stejně jako on ji od doby, co k ní přišel. Ze začátku se bránila a snažila se ho přesvědčit, aby ji nechal být, ale brzy poznala, že je to zbytečné. Vůbec nebral na vědomí její protesty. Tak to vzdala a snažila se nekřičet, i když jí působil bolest. Nikdo nesměl vědět, co se v její ložnici odehrávalo.
    Sledoval výraz v jejích očích a začal se nenávidět. Snažil se také vzpomenout na to, co dělala ona během doby, co na ní ukojoval svou touhu. Nebránila se, to určitě ne. Ani nekřičela, i když podle prostěradla jí musel ublížit, krvácela.
    Zvedl se z postele, oblékl si župan a zazvonil na služebnou. Nechal připravit v koupelně teplou lázeň. Nechtěl, aby ji někdo viděl, tak poslal komornou opět spát. Sám se vrátil do její ložnice.
    Pořád ležela a zdálo se, že se ani nepohnula od doby, co ji před půl hodinou opustil. „Tino, je mi to hrozně líto… Musíme si promluvit. Zatím jsem ti nechal připravit koupel.“ Podívala se na něj červenýma očima. Plakala. Ale během toho určitě ne, to musela až teď.
    Chtěla vstát, ale bolelo ji celé tělo. Všiml si toho a opatrně ji zvedl z postele. Cukla sebou, když se jí dotkl. „Neboj, jen tě odnesu.“ „Radime… mohl bys zatím převléknout postel? Nechci, aby někdo věděl…“ Přikývl. „Prostěradla jsou v koupelně na skříni… služebná je tam zapomněla.“
    Od té doby se snažil i on Tině vyhýbat. Nesnesl pohled do jejích očích. Co to v nich naposledy bylo? Bolest, strach, zklamání? přemýšlel. Nešlo mu to z hlavy. A ani to, co k ní cítí, má ji rád a to moc. Miluje ji, ale všechno zkazil. Pokud mu už nikdy nebude věřit, je to jen jeho vina.
    Za pár týdnů za ním přišla do pracovny. Byl tam zrovna sám a přemýšlel o ní. Její příchod ho překvapil. „Jsem těhotná,“ řekla bez úvodu. To ho překvapilo ještě víc, a jen ji užasle sledoval. „Po té poslední noci,“ zašeptala, když se posadila. Nějak si nedokázala udržet tvář silné ženy.
    Nevěděl, co na to říct. Vždy chtěl dítě, ale teď se z toho nedokázal skoro radovat. „Je mi to líto.“ „Co je ti líto? Že budeme mít dítě?!“ Hrozně ji rozzlobil, a také jí ublížil. On to dítě nechce. „Ne, to jsi špatně pochopila. Je mi líto, že jsme naše dítě počali… když jsem tě znásilnil.“
    Teď byla v šoku zase Tina. On té noci opravdu lituje. Myslela si, že je mu to jedno. A on zatím… když se mu podívala do očí, poznala, jak je zoufalý. Ví, že to neměl dělat. „Radime, já… to dítě, ty ho chceš?“ „Proč bych ho neměl chtít?“
    Rozplakala se a vrhla se mu do náruče. Zaskočilo ho to. Ale byl jí neskonale vděčný, že se ho nebojí. Potom, co jí udělal, by se nemohl divit. „Tino, je mi to tak hrozně líto. Dal jsem ti slovo, že se bez tvého souhlasu nic nestane. Ale porušil jsem to. Prosím, odpusť,“ zašeptal jí do vlasů.
    Podívala se na něj. „Radime, já myslela, že… že ti nevadí… že…“ nevěděla, co si vlastně myslela. „Moc dobře jsem si byl vědom toho, že jsem tě tehdy znásilnil i toho, že se to nemělo nikdy stát. To, že jsi má žena, mi nedalo právo k tomu, co jsem udělal.“
    Nejistě ho políbila. Pořád se trochu bála, ale měla ho příliš ráda, než aby ho dokázala odmítnout. A hlavně si už byla jistá, že už se k ní nikdy nebude chovat, jako tu poslední noc.
    Pochopil, kolik odvahy jí stojí tento polibek. Nechtěl ji však vyděsit, a tak hlavu odtáhl. „Tino, tolik si mi chyběla. Miluji tě a to děťátko, které mi dáš, bude ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy dostal… A doufám, že… dokážeš někdy zapomenout na tu noc?“
    Zapomenout? Tím si nebyla jistá. Ale věděla jistě, že jí to nebude bránit v dalších nocích s ním. I když jí tehdy velice ublížil, nedokázal tím zabít to, co k němu cítila. Co k němu cítila ona, ale vždyť on jí právě řekl, co on cítí k ní, že ji miluje. On ji také miluje. Podívala se na něj a řekla: „Miluji tě také.“