Sny - Hrabě a tajemná dívka

“Skoro nic. Je sirotek. Její matka zemřela při porodu, alespoň se to říká, a otce nikdo nezná. Vychovala ji jedna ze zdejších samaritánek.” “A jak se jmenuje?” “Zdena, můj pane.” Hrabě se podíval na svého správce podezíravým pohledem. “A to vše víš z hlavy?” “Ano, je moc krásná a jak je vidět, líbí se i vám.” “Počkej, to je ta, kvůli které se tu uzavírají ty sázky?” “Vidím, že i vám se to už doneslo… Ano, to je ona. Ale zatím u ní nikdo nepochodil. I když už mě napadlo, jak si její souhlas získat. Zatím jsem však neměl zájem vyzkoušet si to.”

Poté pohlédl na svého pána, který byl myšlenkami zřejmě úplně někde jinde. V tu chvíli také pochopil, že na této dívce si už svůj nápad nevyzkouší. Padla do oka samotnému hraběti a on neměl zapotřebí si to s ním rozházet. Je tu i spousta jiných hezkých služek.

Když hrabě promluvil, potvrdil správcovy domněnky. “Dohlédni až se k té dívce nikdo nepřibližuje… Mám takový pocit, že už jsem ji někde viděl.” Dodal ještě. Dívka zrovna vyšla z jeho pracovny a zamířila zpět do kuchyně. Úplně ignorujíce slov vojáků a sluhů. I když jí muselo být jasné, že se to týká jí. Jak rychle se po místnosti rozšířila zpráva, že o ni projevil zájem, bylo až k nevíře.

Najednou se dívka zarazila a podívala se jeho směrem. Asi jí konečně došlo, co to všichni okolo říkají. On pohledem neuhnul. Neměl proč. Ale zabloudil očima za ni. Na obraz bývalého majitele tohoto hradu. Ten byl i se svou ženou a dcerou zavražděn před jedna dvaceti lety. Jejich smrt pomstil o pár let později Vincentův otec. Za což mu byla tato část země svěřena králem.

Konečně mu došlo, koho mu dívka připomíná. Mrtvou hraběnku. Jeho otec trval na tom, aby všechny rodinné portréty minulých majitelů zůstaly na svých místech. A ty, co překážely, nechal odnést do speciální místnosti, kde byly uschovány. Do té místnosti, ale chodili jen oni dva.

Je možné, že by to byla ona? Otec si přece jednu dobu myslel, že novorozeně tehdy ten masakr přežilo. Ale nikdy o tom nezískal jediný důkaz. Ale tohle je přece důkaz. Dokonce i věk by odpovídal, jak hádal. V tom případě by ale mohl přijít o moc, která je s titulem, který právě získal, spjata. To nepřipustí, co však s tou dívkou?

Zdena se zatím rychle vytratila z hlavní síně. Utíkala až do kuchyně, kde se schovala do rohu a rozplakala se. Za pár minut k ní přišla stará komorná. “Děvče, děvče. Doufám, že nemáš v úmyslu odmítnout i pána… Jak se tak na tebe koukám, tak asi máš. Ale to se ti stejně nepovede, pokud si mu padla do oka.” Dívka se rozplakala ještě víc.

Stará žena na ni pohlédla. Věděla, že je marné dávat jí zbytečné naděje. Všechny muže v tomto hradě mohla odmítat, i když tím riskovala, že si ji někdo přivlastní silou, ale pokud šlo o hraběte, toho musí poslechnout. Otočila se a odešla. Měla dost své práce a zatím to vypadalo tak, že na ni spadne i práce za to děvče.

Za pár minut se Zdena vzchopila. Nešlo to jinak. Její opatrovnice zemřela, aniž jí stačila říct, kdo byli její rodiče, a ona se teď musí o sebe postarat sama. Pokud padla hraběti do oka, tak, jak to říkala stará komorná, nemůže s tím nic udělat. Je to její pán a v případě, že jí to přikáže, bude mu muset být po vůli.

Vincent neměl v síni na přemýšlení klid, musel odejít do své pracovny. Tam se posadil a zadíval se na portrét svého otce. On by mu jistě poradil. Ale to už nešlo, zemřel před pár týdny. “Ani tady nemůžu přemýšlet, vše mi tě tu připomíná,” povzdechl si. Avšak ihned ho napadlo místo, kde by měl opravdu klid. Pokoj s obrazy. A tak se tam vydal.

Zůstal stát před obrazem bývalé hraběnky. Je možné, že by ta dívka byla její dcera? Ale jak to zjistit, všichni, kdo tu tehdy pracovali, zemřeli společně se svými pány tu noc nebo v průběhu let stářím.

Začal chodit po pokoji a všiml si skříně. Otevřel ji a spatřil krásné šaty, které nebyly skoro poznamenány časem. Uslyšel zaklepání, po kterém se otevřely dveře. “Pane, odpusťte. Právě jsem zařídil, aby naší novou služebnou už nikdo neobtěžoval.” “Dobrá. Pošli mi sem krejčího. Ještě by tu měl být.” “Zajisté pane,” přikývl správce.

Oba se vrátili za pár minut. “Přál jste si, hrabě?” Správce opustil místnost. “Ano, chtěl bych, abys dal tyhle růžové šaty do původního stavu. Klidně je i ušij znovu, ale ať vypadají naprosto stejně.” “Zajisté, ale nebude to levné. Tato látka je velice drahá. Je sice zřejmé, že šaty jsou hodně staré, ale nezdá se mi, že by ještě vyšly z módy… A velikost?”

Jaká velikost? I když se matce tak podobá, nemusí jí její šaty sedět. “Ty jsi přece šil šaty pro tu novou služebnou.” “Zdenu, pane?” “Ano, ale varuji tě. Jestli se někdo dozví, pro koho jsou tyto šaty určeny, budeš se modlit, aby ses nikdy nenarodil. Rozumíš!” Krejčí přikývl. Tento pán mu přinesl už mnoho peněz a neměl v úmyslu pokazit další obchody. Nebo, nedej bože, poznat hraběcí hněv.

Když krejčí odešel, hrabě si uvědomil, co vlastně dělá. “Vždyť to nedává smysl. Ona neví, kdo je. Určitě ne. Jinak by přece nebyla tady a nepracovala tu jako služebná.” Byla tak krásná a zcela v jeho moci. Jeho odmítnout nesmí. Z ničeho nic se mu vybavila poslední slova jeho otce: “Ožeň se a pojisti si titul i do budoucna, pořiď si dědice.” To je ono. Ale vzápětí se sám nad sebou rozzlobil. Musel se úplně zbláznit. To přece nejde.

Tak šel pomalu den za dnem. Na Zdenu se všichni dívali, ale už se ji nikdo neodvážil obtěžovat. Jí to vyhovovalo, ale už ne důvod proč tomu tak bylo. Třebaže se k ní hrabě nikdy nepřiblížil. Také ji jen pozoroval. Někdy měla pocit, že ji naschvál posílají tam, kde je on. Jako by ji musel mít pořád na očích.

“Hrabě, právě přišel krejčí. Čeká na vás v pracovně. Prý jste mu zadal nějakou práci.” Vincent se zvedl a ihned šel do své pracovny. Už se rozhodl. Nemohl si dovolit udělat z ní svou milenku. Mohl by tím pošpinit památku bývalých hrabat. A to nechtěl. Otec ho vždy učil, ctít minulost. Ta dívka se stane jeho ženou.

Pozoroval ji již celý měsíc a její chování nemělo chybu. Její opatrovnice asi znala pravdu, protože jinak neviděl důvod, proč by jí dala takové vychování. Uměla sice i pracovat, ale uměla se i chovat jako dáma. Měla také úžasný smysl pro krásu. Správce mu prozradil, že novou výzdobu hradu vymyslela z větší části ona. Starý architekt se k tomu přiznal, přestože dívce slíbil, že o její pomoci pomlčí.

“Pane hrabě, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale nemohl jsem sehnat vhodnou látku. Doufám však, že budete spokojen.” Přitom odhalil dvoje šaty, které byly skryty do bílé pevné neprůhledné látky. Opravdu tento krejčí byl mistr. Bylo ho škoda jako vesnického krejčího. “Výborně. A tady je vaše odměna.” Podal mu velký měšec. “Ale pane… Moc děkuji…” Muž byl v šoku. V tom měšci muselo být víc peněz, než si už u hraběte vydělal šitím šatů pro služebnictvo.

Zdena byla ve své komůrce. Měla čas a tak četla knihu, kterou si s dovolením knihovníka půjčila. Najednou k ní vpadla stará komorná. “Děvče, tady jsi. My tě hledáme po celém hradě… Máš jít okamžitě do kuchyně. Hrabě si přeje, abys ho dnes obsluhovala ty.” Dívka zbledla. Tak přece na ni nezapomněl. “No, jestli tohle s tebou udělala jenom taková zpráva… To není totiž vše. Máš mu jí donést do jeho komnat.”

Kniha, kterou držela v ruce, spadla na zem. “Netvař se tak. Měla bys být spíše poctěna, jsi první, o kterou projevil zájem.” “Ale o to já nestála. Proč si nevybral třeba…” “Chce tebe a to už od té doby, kdy tě uviděl poprvé. Myslela jsem, že ses s tím již smířila… Tak rychle, nechceš přece, aby se rozzlobil.”

To nechtěla. Vlastně nechtěla ani to, aby si jí všiml. Teď však už neměla na výběr. Pokud poručí, musí poslechnout. Ale třeba… ne musela se vzdát té bláhové myšlenky. Pokud si ji pozval do pokoje, nepustí ji jen tak ven. Potlačila slzy a šla do kuchyně pro podnos.

Snažila se nevnímat pohledy všech okolo. Bohužel to nešlo. Všichni věděli, co ji teď čeká. Někteří se tvářili, že je to vlastně ani nezajímá. Jiní, převážně muži, hraběti záviděli, že zrovna on bude první, komu skončí v posteli. A ženy na ni koukaly s opovržením. Hlavně ty mladší, kterých si hrabě nikdy nevšímal, ačkoliv ony se snažily upoutat jeho pozornost.

Když vcházela do chodby, na jejímž konci měl hrabě pokoj, narazila na správce. “Děvče, proč se tváříš tak nešťastně. Už nějakou dobu bylo přece jasné, že se hraběti líbíš. Jinak by přece nepřikázal, aby se tě nesměl nikdo dotknout… Mlč! Chci ti dát jen jednu radu. Poslechni ho. Nerad bych, aby zrovna ty okusila jeho vztek. A snaž se, aby ti na očích nebyl vidět ten strach… Nemyslím si, že by na tebe vztáhl ruku, ale nejsem si jistý, co udělá, jestli se k němu zachováš stejně jako k našemu komorníkovi. I to se mi doneslo.”

Jakmile odešel, pokračovala v cestě. U dveří se zastavila a několikrát se nadechla. Přitom si uvědomila, že nemá, jak otevřít dveře. Obě ruce měla plné. Jak to má jen udělat? Její problém se vyřešil záhy. Hrabě otevřel sám. “Myslel jsem si, že tu stojíš ty. Polož ten podnos na stůl.” Hned za ní zavřel dveře. Ona uposlechla. Potom zůstala stát vedle stolu zády k posteli. Nedokázala se na ni podívat.

Jakmile ji uviděl tak z blízka, bylo mu jasné, že se nesplet. Byla dcerou bývalého hraběte. A byla také hrozně vyděšená. Zatím ji nechtěl děsit ještě víc, tak si sedl do křesla vedle stolu. “Zajímalo by mě, jak jsi dokázala ignorovat ty řeči. Vypadalo to, že ti jsou lhostejné, ale nebylo tomu tak, že?”

Vůbec se ho nemusela ptát, o čem mluví. Chtěla mu odpovědět, ale selhaly jí nervy. “Pane, prosím vás, dovolte mi teď odejít. Já…” zarazila se. Poznala, že udělala chybu. Neměla mu odporovat. “Zůstaň, kde jsi, Zdeno. Snad víš, jak se máš chovat ke svému pánovi… Pokládám ti přece jen otázky. A teď mě napadla další. Měla jsi už milence?”

Nemusela ani odpovědět. V jejích očích byla odpověď jasně napsaná. Neměla. Chtěl to však slyšet od ní. Už kvůli ní musel hádat dost a dost. “Ne… ne, pane,” vykoktala potichu. “Nebudu se tě ptát proč, vidím, že bys mi toho moc neřekla… Ale přece na něco chci odpověď, když ti dám nějaký příkaz, uposlechneš ho?”

Skoro plakala. Bylo to ještě horší než čekala. Její odvaha ji opustila sice už ve chvíli, kdy vešla do tohoto pokoje, ale teď už ztratila i vnitřní sílu, která jí zachovávala důstojnost. Podlomila se jí kolena a klesla k zemi. “Ano… ale prosím, nepřikazujte mi…” rozplakala se.

Zvedl se a pomohl jí vstát. Dnes v noci v jeho posteli neskončí. Slíbil si to, ale byl v pokušení. “Zdeno, přestaň plakat a podívej se na mě. Tohle je příkaz… Tak vidíš, že to jde… Já jsem tě sem nepozval proto, abys skončila v té posteli, na kterou se nedokážeš ani podívat… Nebo alespoň ne dnes. Zítra se budeš vdávat.”

Nejdřív si myslela, že slyšela špatně, ale z jeho výrazu poznala, že ne. “Vdávat, pane? Já… to… to…” “Nebo snad dáš přednost tomu, že tu zůstaneš už dnes v noci a mnoho následujících nocí jen jako moje milenka? Dávám ti vybrat mezi rolí mé manželky nebo mé milenky.” “Vaší manželky? Ale to… já jsem jen… proč já? Jste hrabě…” “Proto si můžu zvolit koho budu chtít. A já chci tebe. Ale varuji tě, ta nabídka platí jen dnes. Zítra tu budeš buď jako moje žena nebo jako milenka.”

Neměla na výběr. Ale proč jí nabízí manželství? Je si moc dobře vědom toho, že ho musí poslechnout. Proč jí nabízí, že ji ušetří ponížení, které by jako jeho milenka musela snášet. Nebo s ní hraje jen nějakou hru? Třeba nemá vůbec v úmyslu si ji vzít.

“Ty mi nevěříš, tak dobře. Převlékni se do těchto šatů.” Podal jí snad nejkrásnější šaty, které kdy viděla. Zůstala stát. “Oblékni si je… Budu se na tebe jen dívat. Dokud se nestaneš mou ženou, nedotknu se tě.” Myslí to vážně, on si ji chce vzít. Stane se jeho ženou, ale v tom případě k němu bude připoutána celý život.

Začala se převlékat. Bylo to pro ni sice hrozně ponižující, ale dodržel slib a jen se na ni díval. “Vidíš, že to šlo. Teď pojď se mnou… Nebo sis to snad rozmyslela? Chceš tu raději trávit noci jen jako moje milenka?” “Co to se mnou hrajete za hru.” “Žádnou hru, potřebuji ženu a to tebe.”

Následují hodiny proběhly hrozně rychle. Ačkoliv byl již večer, hrabě nechal svolat celý hrad a oznámil jim své rozhodnutí. Nikdo nechápal, ale všichni uposlechli. Této noci nikdo nespal. Hraběcí rozhodnutí se do rána dostalo i do posledního domku ve městě pod hradem.

Druhý den by už dala cokoliv za to, aby tam nemusela být. Jedni ji otevřeně uráželi, jiní, trochu chytřejší, ji uráželi tak, aby si toho nikdo nevšiml, někdo jí záviděl, ale nikdo ji nelitoval. Ona přece nikdy nechtěla být hraběnkou, nikdy nechtěla být jen milenkou, ale hrabě rozhodl za ni.

Do večera už byla vdaná. Šlo to tak moc rychle. Začalo se stmívat a jí došlo, že za uplynulé hodiny se úplně změnil její život. A také si uvědomila, že dnešní noc bude muset strávit v jeho posteli. Může být její manžel, ale pro ni to bude stejné jako včera. Bude muset spát se svým hrabětem, protože si to on přeje.

Jedna komorná ji odvedla do jeho ložnice. On už tam byl. Dívka za sebou zavřela dveře a novomanželé osaměli. Zdena se neopovážila ani pohnout. Dnes už se tomu nevyhne, bude muset… “Zdeno, dnes už jsi má žena… Pojď ke mně!” Poslechla. Krok před ním se zastavila a čekala na jeho další příkaz.

V tu chvíli ztratil rozvahu. Tolik ji chtěl. Políbil ji, aniž si všímal, že ona neví, jak se má chovat. Stáhl jí z ramen šál, a poté i ramínka šatů. Začal ji líbat i na odhalený krk, přitom jí rozvázal zapínání na šatech. Ty dopadly na zem společně s její košilkou. Byla nahá. To bylo to jediné, co dokázal vnímat.

Zdena zatím prohrála boj se slzami. Na jednu stranu pro ni kupodivu nebyly jeho doteky nepříjemné, ale na druhou se ho bála. Bránit se však nezačala. Ani když ji položil na postel a začal se sám svlékat. To se neopovážila ani pohnout. Ale potom jí začal nahánět děsivý strach. Byl na ni moc rychlý.

“Pane… Vincente… prosím, počkejte. Já…” Chytl ji za ruce a přimáčkl ji ještě víc do měkké postele. “Jsi má žena a na tohle mám právo. Moc dobře víš, že jsem si tě kvůli tomu vůbec nemusel brát. Mohla by ses mi za to odvděčit alespoň tak, že mi nebudeš odporovat? Nebo si myslíš, že jsem si nevšiml, že se ti to líbí?”

Než se vzpamatovala ze šoku, ovládal už její tělo. To, ho možná chtělo, ale ona se ho bála. “Vincente, prosím, já…” Umlčel ji polibkem a zabránil tak i tomu, aby vykřikla, když do ní najednou pronikl.

Její trhnutí a dušený výkřik mu vrátil trochu sebeovládání. Vždyť úplně zapomněl na to, že byla panna. Její tělo si na něj zvykalo pomalu. Věděl, že musí chvíli počkat, jinak jí ublíží a to nechtěl. “Zdeno, byl jsem moc rychlý. Ani jsem se tě nezeptal, co všechno o tom víš.” “Že poprvé to bolí a že mám vše nechat na manželovi.”

Políbil ji a stále se nehýbal. “Zkuz se trochu uvolnit. Ta bolest by měla přejít.” “Jak víš, že mě to pořád bolí?” “Podle tvých očí a taky podle toho, jak jsi napjatá.” Začal ji zase líbat, a přitom ztratil svou odhodlanost počkat, dokud si na něj nezvykne.

Když se pohnul, Zdena vyjekla bolestí. To ho však už nezajímalo. Bolelo to i potom, ale už byla ticho. Jen pevně svírala okraj polštáře. Něco ji však mátlo, jak je možné, že i když ji to bolí, cítí i něco jiného. Pak radši přestala přemýšlet.

Jakmile si byla jistá, že vedle ní usnul, snažila se opatrně posadit. Bylo to však velice těžké. Bolelo to. Možná dokonce víc než když byl v ní. Poté co se jí to konečně podařilo, všimla si krvavé skvrny na prostěradle.

Podívala se i na spícího Vincenta. A náhle jí došlo, jakou udělala chybu. Kdyby byla jen milenka, mohla odejít, ale jako manželka ho nebude moci nikdy odmítnout. Bude muset snášet další noci plné bolesti. Předtím mu neřekla pravdu, věděla, že to bolí nejen poprvé, ale i když je muž hrubý a nebere na ženu ohledy. A on dokázal, že chce jen její tělo. Bez ohledu nato, že jí působí bolest.

Ne, další takovou noc nesnese. Musí pryč! Ale jak? A kam? Nikdo z hradu jí nepomůže, s tím si neděla iluze. Pomalu vstala z postele. Nebylo to však tak snadné. Bolelo to. Co jí to proboha udělal? Došla ke stolu, kde našla papír a pero.

Vincente, sbohem.

 Lísteček položila na svou stranu postele a potichu šla do jeho šatníku, tam si oblékla jeho šaty a vykradla se z hradu.