Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Hrabě a tajemná dívka - pokračování
30. 11. 2006
0
0
807
Autor
encyklopediářka
Už několik týdnů se zabývám studiem života ve středověku. Tato doba mě vždy něčím fascinovala. A konečně jsem si našla čas, abych se o ní dozvěděla co nejvíc. Ale od té doby se mi zdají zvláštní sny. Občas se jich až bojím. Rodí se přece v mém podvědomí a ne vždy jsou přijatelné. Avšak nedokázala jsem je nedat na papír. Nejdřív jsem je sice upravovala, ale přišla jsem na to, že to nemá smysl. Jsou to jen sny a nemusím se za ně snad stydět. ... ... ... navazuje na předešlé dílo: Hrabě a tajemná dívka
A to je to, co jí udělal. Znásilnil ji. Dohánělo ho to skoro k šílenství. Představa, že jí ublížil. Měl na ni brát větší ohled. Teď však už bylo pozdě. Stalo se a ona utekla. Nehodlal se však smířit s myšlenkou, že by o ní měl přijít nadobro. Musí ji najít a to za každou cenu. Konečně mu totiž došlo, že bez ní nedokáže žít. Potřebuje ji, bože, vždyť on ji miluje.
„Hrabě, odpusťte… Už vím, kde je…“ Správce se cítil nesvůj. Jeho pán mu od doby, kdy jeho žena utekla, naháněl hrůzu. Netušil, co udělá. „Kde je?“ „Pracuje jako kuchařka u sousedního hraběte. Jeden z našich čeledínů si ji všiml, když tam šel za příbuznými.“ Hrabě vyletěl ze židle. „Okamžitě nechte osedlat koně a ať se vojáci připraví. Okamžitě odjíždíme.“ „Ano, pane.“
Šel splnit rozkaz. A přitom litoval Zdenu. Neměl totiž tušení, jak se k ní hrabě zachová, až se mu dostane do rukou. A hlavně netušil, co vznikne z toho, že vpadne do sousedního hrabství s vojskem. „Děvče, děvče, co jsi to provedla.“
Za necelý den dorazili k hradu sousedního hraběte. Ten, jakmile zahlédl na stmívajícím obzoru ozbrojence pod vlajkou sousedního hrabství, pochopil, že uzavírat brány je zbytečné. Hrabě z Karney byl znám tím, jak výborný je stratég při útocích.
Proto došel pro svého malého vnuka, který mu jako jediný zbyl po tragické nehodě před rokem, a i s ním se vydal na nádvoří. Dorazil tam právě v čas. „Hrabě z Karney, můžete mi vysvětlit…“ On si ho však nevšímal a rozkázal svým vojákům. „Najděte ji, ale mějte na paměti, že se jí nesmíte dotknout! Ani nikoho jiného v tomto hradě!“
Jeho muži poslechli a zdejší lidé se neodvážili zasáhnout. Neměli by šanci. „Hrabě z Karney, chtěl bych vědět, proč jste přijel do mého hradu!“ Zopakoval svůj dotaz starý hrabě. Teď mu už Vincent odpověděl. „Přijel jsem si pro svou ženu. Dozvěděl jsem se, že tu je. Ale vy se bát nemusíte, odjedu a nikomu se nic nestane.“ Než někdo mohl promluvit, ze dveří vyšlo několik vojáků a mezi nimi byla Zdena.
Ta byla v kuchyni, když zaslechla, že se sem blíží sousední hrabě s vojskem. Nemusela se ani ptát, který soused. Věděla to moc dobře. Vincent, její manžel. Svého útěku už litovala celé dny. Opravdu to neměla dělat. A hlavně se neměla ukrývat zde.
Co když se Vincent moc rozzlobí? Vlastně si byla jistá, že je rozhněvaný. Musel být, vždyť utekla. Utekla po jejich svatební noci. Musí ji za to nenávidět. Ona se trestu nevyhne, ale proč musela ohrozit i zdejší obyvatele? Co když se pomstí i na nich. Za to, že jí poskytli útočiště.
Tolik se bála. Dlouhé minuty stála bez hnutí nevnímajíc zmatek kolem. Spustila něco, co může dopadnout velice špatně. Neměla utíkat. Měla se smířit s osudem. Ale jaký osud ji čeká teď?
Najednou si uvědomila, že už není v kuchyni sama. Před ní stáli vojáci jejího muže a mluvili na ni. Jak dlouho? „Paní, pojďte s námi,“ vojákův hlas byl nerozhodný. A Zdena pochopila, že si není jistý, jak se k ní chovat.
Přikývla. Odložila misku s moukou, kterou doteď držela v rukou, a vydala se ke dveřím. Vojáci si obstoupili, ale nedotkli se jí. Chvíli nechápala, ale pak jí to došlo. Je jejich hraběnka, a ať se k manželovi chovala jakkoliv, je to jen mezi nimi. Pro vojáky zůstává nedotknutelná.
Když procházela nádvořím, měla pocit, jako by šla na popravu. Bylo zde všechno osazenstvo hradu i starý hrabě. A byli tu i vojáci z Karney s Vincentem. Zastavila se pár metrů před manželem. Ten seskočil z koně a pomalu se k ní blížil.
Zdena ztratila sílu dívat se na něj. Proto sklonila pohled a čekala, co se bude dít. Všude bylo ticho, a tak dobře slyšela jeho kroky. Byly blíž a blíž, až se zastavily u ní. Ucítila, jak k ní natahuje ruku a podívala se na něj. Udeří ji. Určitě ji uhodí.
V tom zasáhl starý hrabě. „Neopovažujte se na ni vztáhnou ruku. Možná je to vaše žena, ale je to i žena, která zachránila život mému vnukovi… Prosím vás, zde není vhodné místo na rozhovor, pojďte do mé pracovny, tam si můžeme promluvit.“
Správce pohlédl na svého pána s obavami. Pokud se rozzlobí a poručí něco neuváženého, budou ho muset poslechnout. „Dobrá, mí vojáci zatím zůstanou zde. Vaši lidé se mohou bez obav věnovat svým povinnostem.“ Potom následoval Zdenu a starého hraběte do pracovny.
Jakmile za sebou zavřeli dveře, zdejší hrabě promluvil. „Tušil jsem skrýváš nějaké tajemství. Mohla jsi mi to říct, hraběnko z Karney.“ „Mohl byste mě nechat s mou ženou osamotě?“ „Ne, nejdřív chci vědět, proč skončila v mém hradě jako kuchařka.“
Podívala se na manžela. Tolik se bála, že se rozzlobí i na hraběte. Ale kupodivu začal odpovídat. „Pracovala u mě jako služebná. A já jí navrhl, aby se stala mou ženou. Pár hodin po svatbě utekla.“ Neohradila se, že to není pravda. Nebo celá pravda.
„Pane, pamatujte si, že… dnes je již pozdě, abyste se svou ženou odjeli, smíte tu zůstat do rána. Jako hosté a doufám, že se tak vaši muži budou chovat. A pokud jde o vás… Slyšel jsem o vás spoustu věcí, ale nikdy nic o tom, že byste vztáhl ruku na ženu. Tak doufám, že to neporušíte ani dnešní noc.“ Na to opustil místnost a šel zařizovat věci ohledně ubytování hostů.
Zdena zatím odcouvala na druhý konec pokoje. Tolik se bála. Neměla vůbec utíkat. Neměla tehdy vůbec chodit do hradu žádat o práci. Ale na druhou stranu chyběl jí, a to moc. „Zdeno, to sis opravdu myslela, že tě nenajdu?“ Někdo zaklepal. „Dále!“ rozkřikl se.
Vešla služebná, na které bylo vidět, jak se bojí. „Pa-ne, h-hrabě vám ne-nechal připravit pokoj. Mám vás t-tam odvést,“ vykoktala ze sebe. Potom pohlédla na hraběnku. Nechápala ji. Jak se mohla opovážit utéct manželovi. Zřejmě ji za to tvrdě potrestá. Litovala ji. Nejdříve, když přišla, ji neměla ráda, ale před pár dny změnila názor.
Jakmile společně vešli do ložnice, venku padla úplná tma. On ještě musel zařídit pár věcí ohledně svých mužů a ona se tam neodvažovala vejít před ním. Když zamykal dveře, došlo jí, jakým způsobem ji hodlá potrestat. Znásilní ji.
Otočil se k ní. „Svlékni se!“ Kupodivu moc nekřičel, jen poroučel a ona si neodvážila neuposlechnout. „To se pořád stydíš? Vždyť jsem tě už viděl,“ řekl, když začala váhat při svlékání košilky. Stála před ním nahá, ale on se ani nepohnul, prohlížel si ji.
„Měla jsi tady někoho?“ Jakmile jí došlo, co tím myslí, rozzlobila se. „Jak se opovažuješ, jsem přece tvoje žena. Utekla jsem, ale nikdy bych tě nepodvedla. To bych nedokázala a navíc, ta naše jediná noc nebyla pro mě moc příjemná.“
Přistoupil k ní a pohladil ji po tváři, potom pokračoval níž. „Tak dnes zažiješ další noc, abys měla s čím srovnávat.“ Opatrně ji políbil. Nechápala, proč se tak chová. Tu noc se choval majetnicky, teď ne. Nechoval se ani rozzlobeně.
„Lehni si na postel.“ Byl až moc klidný. Nedávalo jí to smysl. Lehla si a zavřela oči. Nechtěla vidět, jak se svléká. Ucítila, jak se posadil vedle ní. Neodvažovala se otevřít oči. Až když ucítila jeho ruce na svém těle.
Dotýkal se jí a ona nebyla schopná přemýšlet. Líbilo se jí to, i když tušila, že potom zase přijde bolest. Ale možná, že ne. Možná, že se dnes bude chovat jinak. Ale potom… „Zdeno, že ti to není nepříjemné.“ Zavrtěla hlavou. „Tak a teď rozevři nohy. Neboj, dnes ti dám čas, než zajdeme dál.“ Opět nebyla schopná neuposlechnout. Nechala ho, ať dělá to, co uzná za vhodné.
Bylo to báječné, až do okamžiku kdy si lehl mezi její stehna. V tu chvíli se jí vrátily vzpomínky na bolest z první noci. Odtáhla se. „Dnes tě to bolet nebude, přísahám.“ Ona se ho však snažila odstrčit. Chytl ji za ruce a políbil ji. „Zdeno, dnes tě nechci znásilnit. Počkám, dokud nebudeš připravená.“
Zase se jí jen dotýkal a ona si uvědomila, kolik námahy ho stojí, čekat na její souhlas. Věděl však, že ho nakonec získá. „Vincente, já myslela, že mě za můj útěk potrestáš.“ „Nejdřív jsem chtěl, asi tak první půl minuty, ale pak jsem si uvědomil, že to už jsem udělal o naší svatební noci.“ „Opravdu, to dnes nebude bolet?“ „Ne, nebude. Budu dávat pozor, a když tak toho necháme. Je možné, že jsi se ještě neuzdravila z toho, co jsem ti udělal před měsícem.“
Chvíli váhala. On vlastně připouští, že je tu možnost, že jí to bude zase bolet. Ale slíbil také, že přestane, pokud se tak stane. „Pokusím se ti věřit,“ zašeptala a nejistě ho políbila. On do ní zatím začal pomalu vnikat.
Cítil její strach. Bože a to jenom kvůli tomu, že si to na ní tu první noc vynutil tak rychle. Co by se tehdy stalo, kdyby tak nepospíchal. Podíval se na její ruce, které pevně držely přikrývku. „Bolí tě to?“ „Zatím ne.“ „Tak pusť tu přikrývku… tečou ti slzy. Zdeno, tebe to bolí!“
Opatrně se pohnula, aby mu dokázala, že ne. „Je to jen nezvyklé. Ale nebolí to, teď ne.“ Jakmile překonala svůj strach z bolesti, dokázala se opět zcela poddat svým citům. Když usínali, byla již hluboká noc.
Ráno ji probudil polibkem. Byl již oblečený a podle hluku na chodbách se vše chystalo na odjezd. „Jsi v pořádku?“ Přikývla. „Zdeno, mluvil jsem se zdejším hrabětem, pokud nebudeš chtít se mnou dnes odjed, smíš tu zůstat.“ „Ne, odjedu s tebou na Karney.“
Rozloučila se a hned po snídani se vydali na cestu. Domů dorazili druhý den večer. Nikdo se neodvažoval nic říct. Všichni předpokládali, že teď hraběnku stihne trest za její útěk. Proto všichni chodili okolo hraběcí dvojce co nejméně a co nejdiskrétněji.
Ještě toho dne večer vzal Vincent Zdenu do pokoje s portréty. Musí jí říci pravdu. „Co je to za místnost?“ Nějak jí naháněla strach. „Tady jsem se rozhodl, že se staneš mou ženou už ten první den, co jsem tě uviděl… Nikdy jsem neměl v úmyslu udělat z tebe svou milenku. To nešlo.“
„Já to nechápu …“ Políbil ji a odvedl ji před obraz. Pohlédla na něj a zůstala jako přikovaná. „Zdeno, co víš o svých rodičích?“ „Moc… ne… Vlastně nic. Žena, co mě vychovala, mi stačila jen říct, že je někdo zabil.“ Povzdychl si. „Ano, a takhle vypadala tvá matka.“ „Má matka? Ty šaty? Vincente, co to znamená?“ Byla naprosto zmatená.
„Ta žena na obrazu je tvá matka. Hraběnka z Karney. Slyšela jsi přece, co se bývalým hrabatům stalo.“ „Zabili je… Proboha, proto sis mě vzal?“ Skoro plakala. „Ne! Uznávám, že mám na minulost stejný názor jako otec, ale tebe jsem si vzal pro tebe samou… Lhal bych, kdybych ti tvrdil, že kdybys byla jen vesničanka, neudělal bych z tebe pro začátek jen svou milenku…“
Byla zcela zmatená. „Vincente, to znamená, že…“ „Je mi líto, co se od našeho sňatku stalo, ale podívej se na mě. Já tě miluji… Když jsem se probudil po naší svatební noci sám, došlo mi, že jsi utekla. I to proč. A nikdy jsem neměl v úmyslu tě za ten útěk potrestat.“
Doslova se jí podlomila kolena. On ji miluje. Opravdu to právě řekl. Měla pocit, jako by jí spadl kámen ze srdce. Pořád tu tedy byla možnost, že jejich manželství bude nakonec šťastné. Zadívala se na něj.
Co k němu cítí ona? Má ho ráda? Ano, má. Tím si byla po měsíce bez něj jistá. Nevěděla sice, zda ho skutečně miluje, ale to nevadilo. Zjistí to, určitě to zjistí, ale musí jí dát čas. A hlavně svou trpělivost.
„Vincente, já… prosím, nech mě, abych ti řekla, co mám na srdci… Nevím, co k tobě cítím. Nebudu ti tedy lhát… vlastně je tu něco, co vím s jistotou. Už se tě nebojím. A když jsem od tebe utekla, stýskalo se mi po tobě. Prosím, dej mi čas, abych tě poznala.“
Pochopil, že se něco změnilo. Nevěděl, proč jí o své lásce říkal, ale už věděl, že to bylo dobře. Dává mu další šanci. To je víc, než od ní očekával. „Zdeno, začneme úplně odzačátku… Pst, teď zase poslouchej ty… Dlužím ti to. Po té první noci a vlastně i poté druhé,“ zarazil se.
Nechápala, co tím myslí, ale mlčela a čekala. „Nechám ti připravit pokoj vedle mého. Nebudeš muset se mnou spát. Jsi má žena, ale ne má konkubína. A je na čase, abych se k tobě tak začal chovat.“
Teď už se opravdu nezmohla na slovo. Jak se mohl tak změnit? Nevěděla to, ale byla ráda, teď už mu bude moci prozradit i své tajemství. „Vincente, ještě jsem ti něco neřekla. Tedy nejsem si tím naprosto jistá, ale s největší pravděpodobností jsem těhotná.“
Nevěřil vlastním uším, opravdu řekla, že může být těhotná? „Zdeno? Já… já nevím, co říct.“ Neodvážila se na něj pohlédnout. „Stačí, když mi řekneš, že ti to nevadí…“ zašeptala. „To nevadí… Jen nezasloužila sis to zacházení, kterého se ti ode mě dostávalo.“
Pak vyšli z obrazárny a Vincent udělal, co slíbil. Nechal jí připravit samostatný pokoj. Všechny sloužící to udivilo. Nikdo nečekal, že hraběnka nebude za svůj útěk nijak potrestaná. A ze všeho nejvíce to překvapilo správce.
Od toho dne se vše vrátilo do starých kolejí. Jen s tím rozdílem, že teď měli hraběnku. Ale to bylo jen kuprospěchu. Konečně byl nastolen mezi služebnictvem řád, jaký si hrabě sjednat nedokázal. Rozdělovat práci, aby bylo vše dokonalé.
Tak to šlo týdny a měsíce, během niž se potvrdilo Zdenčino těhotenství. Vincent o ni pečoval a nechával pečovat. Vše se zdálo dokonalé. Až na rozdělené ložnice hraběcího páru. Lidé si o tom šuškali, ale neodvažovali se o tom promluvit před hrabětem. Už sice neměl své záchvaty vzteku, ale nikdo si nemohl být jistý.
A jednoho večera, když Vincent seděl u krbu ve své pracovně nad spoustami dokumentů, přišla za ním Zdena. „Vincente?“ promluvila rozechvělým hlasem. Otočil se k ní s němou otázkou ve tváři. „Já… já chtěla jsem ti říct… miluji tě.“
Ochromeně se zvedl ze židle. Už ani nedoufal, že tato slova od ní někdy uslyší. Potom, co mezi nimi bylo na začátku, by se nemohl ani divit. Ale přece, řekla to. Konečně se splnil jeho sen. Měl vzkvétající hrabství, očekával narození prvního dítěte, a hlavně měl milující ženu.
Pomalu k ní došel a políbil ji. Bylo to poprvé od noci v sousedním království. A byl tomu rád. I když ho to dlouho trápilo, její ničím nevynucený souhlas se nemohl ničemu vyrovnat.