Smutek (a tak tak trochu smrt)

Tohle dílo vlastně nejdřív vzniklo jako slohová práce na Čj. Věnováno všem lidem se zlomeným srdcem...Prosim, co nejvíc hodnťte, chci slyšet Váš názor :-)

Iveta nervózně kopla do zmačkané krabičky od cigaret značky Petra. Bylo pošmurné odpoledne a nad Motolem se to hemžilo mraky
barvy sepraných levisek, obloha zkrátka vypadala jakoby měla co nevidět explodovat.
Ivetě bylo opravdu nanic, právě se totiž dozvěděla, že se jí narodí „Down“. Když na to jen pomyslela, vhrkly jí
slzy do očí. To už ale autobus 174 přibrzďoval u zastávky a Iveta se po nejistém nástupu do vozidla konečně usadila na své
oblíbené místo úplně vzadu.
Koukla se na hodiny. Přesně za půl hodiny se měla setkat s manželem, ale jak mu proboha má říct o nenarozeném dítěti?!
Jak tak Iveta přemýšlela a utírala si slzy, co se jí neustále hrnuly do tváře, ani si nevšimla, že jí už delší dobu pozoruje
muž zahalený v černém kabátě.
Vystoupila. Spatřila manžela, postávajícího na zastávce. Hned jak ji uviděl, objevilo se mu nadšení ve tváři, přiběhl k ní a
objal jí.
„Tak co, jak to dopadlo?“řekl naléhavě.
„Jak jinak…dobře přece,“honem zamluvila Iveta a líbla svého milovaného na tvář.
Muž v černém kabátě se rozplakal…


…Pramínek vlasů jí zahalil tvář,
Myslela si, že nepoznám, jaký je lhář…


„Jak si nám to mohla udělat!“křičela naléhavě a tak trochu beznadějně na Káťu a vběhla do jejího pokoje. Ta jenom
hekticky brala svoje věci ze skříně a házela je na postel.
Někdo zazvonil a matka i dcera, obě dělaly, jakože nic neslyší.
„Vždyť jsme tě s tátou vždycky vychovávali k tomu, abys byl slušná a ty se nám takhle odvděčuješ!“
Káťa teď vzala všechny svoje věci z postele a už poněkud klidněji je přesunula do kufru.
Do pokoje vtrhl otec.
„Kateřino, nedělej scény a okamžitě si zase vybal svoje věci! Kam chceš teď jít?Je deset hodin večer!Jo já sem vlastně
zapomněl. Ty pudeš za těma svejma povedenejma kamarádíčkama nebo dokonce za tim tvym. Možná, že už se tu pro tebe
stavil, před chvílí někdo zvonil, ani se nepředstavil.“ V jeho hlasu bylo tolik nenávisti, zášti a ironie.
Káťa konečně zvedla hlavu a upřeně a i tak trochu vyčítavě se na svého rodiče zahleděla.
„Nech Tomáše na pokoji a mě taky, jesli sis toho nevšim, už mi je osumnáct. Můžu si jít, kam se mi zlíbí!“, dořekla
a hlasitě vydechla jakoby jí tato odpověď stála bůhvíjak moc energie.

Muž v černém kabátě postával před Kátiným domem. Nechtěl, ale musel.

„Ale já to vždycky říkal, že je na tebe máma moc benevolentní. Prostě jsme mohli čekat, že od těch svejch povedenejch
kamarádů nemůžeš získat nic jinýho než ty tvoje manýry. A víš co? Di si! Táhni! Vlastně je dobře, že deš. Nechci tě vidět
až budeš na heroinu a budeš si přivydělávat jako šlapka támhle někde na Perlovce.“Otec řval čím dál tím víc.
Káťa si akorát nazula glády a ze samého vzteku kopla do domovních dveří, až se samy otevřely.
„Káťo, takhle nemůžeš odejít…“ maminka už byla beznadějná.
„Ale můžu mami,musím…“ Káťa se sehnula pro svoje zavazadla a na chvíli se ještě zastavila.
„Poď sem.“ špitla ještě naposledy Káťi máma a objala jí. Pak jí ještě tiše políbila na čelo.
Káťa za sebou zabouchla dveře a věděla, že se pro ní cesta zavřela, Alespoň na chvíli. Vyšla ven a pohledem bloudila po okolí,
jestli neuvidí svého milého.
Nebyl tam. Nebyl tam už ani muž v černém kabátě, snad jen před domovní brankou ležela louže,i když nepršelo. Byla to louže
slz…


…Ještě mi scházíš,ještě jsem nepřivykl,
že nepřicházíš, že nepřijdeš…


V předsíni byla takhle zrána opravdu zima. Verča se probudila a modrá deka, jíž byla přikrytá jakoby vůbec nehřála. Připadala
si…tak sama.
Sama. Ne, nebyla sama. Muž v černém kabátě ležel vedle ní a objímal jí. Pomalu se posadila, rozkoukala a zjistila, že přítel
s hnědýma očima, vedle kterého usínala, zmizel. Sebrala ze země svojí černou gumičku do vlasů, svázala nepoddajné
kudrnaté vlasy do culíku. Pak si podala tašku, vyndala balzám na rty a ošetřila bolavé a okoralé rty.
Muž v černém kabátě ji jen tiše pozoroval.
Verča zatím potichu vyšla z chladné předsíně plné vzpomínek na noc, co právě usínala ve vycházejících paprscích slunce. Vešla
do obývacího pokoje, kde spali všichni ostatní.
‚Každý rána po kalbách sou stejný.‘ pomyslela si zatímco překonávala složitou cestu přes bezvládná těla a prázdné
lahve od piva. Konečně dorazila ke snad jediné lahvi, co byla plná.
Tonic. Jak moc milovala po ránu tonic. Konečně uhasila svou žízeň.
Po chvíli se probudila i Lucka, tedy hostitelka. Verča s ní chvíli povídala a mezitím uklízela ty prázdné lahve, ale jejich
rozhovor přerušil jistý hnědooký mládenec, který se právě chystal vstát.
„Hm…tak já už asi půjdu. Tak ahoj.“ Najednou rozhodla Verča, v rychlosti sebrala svou tašku a bundu. Ještě
než zabouchla dveře, se její oči setkaly s těmi hnědými a Verče se vybavily žhavé noční polibky.
Jela v metru. Stále špatný pocit samoty a zrady jí provázel po celou cestu. Přála si, aby tam byl s ní. Její hnědooký přítel.
Nebyl. Muž v černém kabátě jí však stále objímal.

Na Verčinu bundu dopadla kapka slané vody. Byla to slza…


…Po nocích pláču,
Jen tak tiše, aby to nikdo neslyšel,
Ztracená v davu černých andělů,
Smutná, žes nepřišel…


Radkovi se hrozně klepaly ruce. Vyhrnul si rukáv, zaškrtil a párkrát rukou zapohyboval nahoru a dolů. Byl to velice zvláštní
pocit, mít v rukou svůj vlastní osud.
Ale byl pevně rozhodnutý a všechno nasvědčovalo tomu, že ho už nic nezastaví.V kabince na záchodě bylo sice málo místa, ale to
mu teď vadilo ze všeho nejméně.
Ze svých zásob vytáhl již tak dobře známou lžíci, zapalovač s obrázkem jakési pochybné topmodelky samozřejmě nahé, a do hadru
obmotanou injekční stříkačku. Akorát hledal v džínech onen osudný sáček, když někdo zaklepal prudce na dveře.
Byl to muž v černém kabátě.
„Co je? Co chcete? Nechte mě kurva bejt!“ zařval nervózně Radek a konečně vylovil půlku půlky z těsné kapsy džínů.
Trochu rozhozeně konečně nasypal obsah sáčku na lžíci a začal ho rozpouštět. Hrudky už úplně zmizely a heroin byl tedy
připravený pro použití, Naběhlé žíly jen vybízely k jejich propíchnutí a injekční stříkačka jimi pronikala kupodivu velice
hladce, Radek vyprázdnil téměř všechen obsah do svého těla, pak ještě nasál trochu krve zpět do stříkačky a krev se
smísila s opravdu už posledními zbytky heroinu.
Radek cítil, jak je jeho tělo najednou poddajné. Ustupuje té oceli. Věděl, že je konec. Umírá.
Muž v černém kabátě se zhroutil…


…Proč žít, když život je tak krátký,
A neexistujou dohody,
přejdeš stejně jen kousek lávky,
a pak navždy spadneš do vody…


Na pohřbu se sešlo hodně lidí. Kněz pronesl pár slov o tom, jaký byl Radek hodný kluk, ale všichni věděli, že jakmile tento
Boží služebník těch pár slov odříká, půjde rád domů a to ještě s pocitem, že má zas další týden z čeho živit rodinu.
Iveta postávala úplně vepředu, držela svého malého syna Davida, vyčerpaná jakožto novopečená matka a vyčerpaná jakožto
organizátorka pohřbu jejího prvorozeného syna.
Vedle ní stál manžel. Každou chvíli jí podával kapesník a utěšoval něžnými slůvky.
Káťa v ruce se svojí koženou bundou zavěšená do svého milovaného Tomáše, s očima uplakanýma, přesto se srdcem, které bylo
šťastné a zamilované.
Nebylo jediné. Verča neustále a taky tak trochu závistivě koukala na Káťu, která přece objímala jejího přítele s hnědýma očima.

Když obřad skončil, všichni se v hloučku přemístili ven z kostela.
Každý z nich měl svůj osud…
Každý z nich chtěl tak trochu změnit svět k lepšímu…
Ale přesto si teď byli tak blízcí…


Všechno to tiše pozoroval muž v černém kabátě.
Když tu mu někdo poklepal na rameno. Otočil se a spatřil překrásnou ženu celou v černém.
Smála se.
Muž v černém kabátě se taky usmál a řekl: „Těší mě, já jsem Smutek.“ A políbil ženě ruku.
„A já Smrt.“


….Odešli ruku v ruce….

---