Jediný

Proč? Proč se vždy musím zamilovat do nekoho, kdo mě má rád jako kamaráda? Stále chodím a stále narážím. Byl to můj maturák, můj večer. Byl jsem střízlivý jako jeden z mála tam. Procházel jsem se mezi ostatními opilými, oni do mě naráželi, měli na mě narážky, otírali se o mě. Bylo to odporné.

Ale i přes to, byl tam jeden človíček. Veselý, milý a vůbec skvělý. Kdysi mi říkala, jaký je podle ní rozdíl mezi kamarádstvím a nejlepším kamarádstvím. Prý kamarádi se moc neznají a je to spíš takové poznávání. Kdežto nejlepší kamarádství je takové, že se ti lidé znají velice dobře. A občas toto kamarádství může přejít na jedné straně v lásku. U mě se to stalo, ale bohužel to bylo opravdu jenom na té jedné straně. chodil jsem po sálu jako tělo bez duše. V hlavě jsem měl hrozný zmatek. chtěl jsem pryč, ale nechtěl jsem být sám. Byl jsem unavený, ale nechtěl jsem spát, protože bych se musel se svými sny zase vypořádat sám. Chtěl jsem o tom mluvit, ale nechtěl jsem používat slova

přišel jsem ke stolu, kde měli být kamarádi, které jsem pozval, ale byla tam pouze jedna. Moje kamarádka, dříve jsem s ní chodil. Byla velice smutná. Zeptal jsem se jí, co se stalo. Řekla že si myslela že by jeden kluk chtěl s ní chodit, ale ukázalo se že byl opilý a nemyslel to vážně. Nevěděl jsem co říct. Naše pocity musely být velice podobné. Jen tak jsme tam seděli, nic neříkali. Potom mě vyzvala na tanec.

Přišli jsme na parket a začali tancovat. Byl to nádherný pomalý tanec. Pořád jsem myslel na tu, kterou miluji. Hudba mnou proplouvala. Cítil jsem, jak se ke mě má spolutanečnice tiskne. Já jí to opětoval. Bylo to hrozně zvláštní. Ona a já. Dvě zklamané duše. Obě zaměstnané pouze svým smutkem. Tančící. V myšlenkách pouze ta milovaná osoba. Ten tanec byl opravdu zvláštní. Byli jsme jako dva pilíře, podepírající jeden druhého. Dva pilíře, držící klenbu našeho neštestí.

Proč? Proč je neštestí? Proč je smutek? Proč je utrpení?

Protože je Láska...