Lidé a já mezi nimi

Jdu po dlaždicích v metru. Otvory mezi nimi vyplňují stříbrné proužky kovu a sem tam mi odrazí odlesk světla do očí. Jdu a dívám se do země. Nekoukám na lidi, kteří se kolem mě prodírají,spěchají, jdou. Nevnímám je. Ale sem tam přeci jen zaregistruji nějaký pohled. Většinou jsou to pohledy zvláštní,i když… Jak se pozná zvláštní nebo normální člověk? To vlastně nevím. Ti okolo mě vědí. Vědí spoustu věcí nebo si to alespoň myslí. Nebo se tak snaží působit a vypadat. Pohledy mě provrtávají. Ať méně či více..na tom nezáleží. Lidé jsou zvědaví. Či snad některé zajímají lidé okolo? I když je třeba uvidí jen jednou v životě? Kladou mi otázky. Každý pohled je jedna otázka,která může být zodpovězena. Ale já nemám na odpovědi náladu. Nechci se zodpovídat ze svých pocitů. Ani nevím odkud jsou, proč a jak se ve mně vzaly. Chci rozluštit všechno v mé hlavě, ale teď mi připadá, že to nejsem já, kdo chce vědět, co si myslím. Já se snažím uzavřít a utéct před těmi otázkami, které mají v očích.

Oni. Ano oni. Neznám je. Všimnou si mě jen někteří. Přesto ve mně hryže nepříjemný pocit, že oni se snaží skrze otázky v jejich očích nabourat mé myšlenky. Nikdo se jich neprosil! Nechte mě být! Chci pryč…. Před čím? Jsou to oni před kým se chci uzavřít? Nebo snad mé myšlenky?