Já a automat

Nejsem gambler, jak by se mohlo z názvu zdát, za toho mě nikdo nemůže považovat. Jasně, teď si každý řekne, že je to typické popírání skutečností a toho, že MÁM PROBLÉM. Ale já nejsem žádný závislák jako třeba nějaký feťák. Vážně, nepotřebuju ŽÁDNÝ LÉČENÍ na psychiatrii. Tam ať si zavírají opravdový blázny a úchylky, ale ne mě. Jak už jsem řekl, nejsem žádný gambler a na tom trvám.

 A jsme u toho zas, tuším, jak si říkáte: „Tak o čem chce proboha mluvit?“ No, přece o své lásce k automatům. Miluju automaty. Ta jejich vymakaná technika, to jak v nich mizí a cinkají peníze, když do nich nějaké vhodíte. Někdy se ozve i krásný kovový zvuk, když se automat rozhodne nějaké ty mince vydat. V takových chvílích nedočkavě hrábnu do příslušného otvoru a rychle cpu penízky do kapsy.

 Ne, opět vám připomínám, že nejsem gambler.

 A ten jejich displejíček s proměnlivým textem. A jak jsou chytří. Když zmáčknu nějaké to tlačítko hned mě pochopí a plní můj příkaz. Navíc mě rajcuje ta jejich žlutá barva a ty jejich otvůrky.

 Teď bych chtěl vidět vaše natvrdlý výrazy. Netušili jste, že myslím automat na jízdenky, co?

Když se setmí, tak se vydám na dlouhou procházku k mému oblíbenému automatu na kraji města. Byla to láska na první pohled. Alespoň z mé strany. On byl zpočátku trochu studený, ale přívětivě na mě mrkal očkem. Párkrát jsem ho navštívil, dal mu nějaké peníze (to neplatí jen na ženský, ale i na automaty) a už jsem ho měl. Když jsem ho objímal, ani se nezdráhal. Moc toho nenamluví, jen občas, když ho laskám, tak zacinká. I přesto ho miluju. Jen přemýšlím, jak to vysvětlím doma, až ho budu chtít představit rodičům. Jediný, čím jsem si jistý je jeho stálost. A to se počítá. Trochu žárlím na všechny, kteří se ho dotýkají, ale už jsem podal žádost na úřady o jeho přemístění do mojí ložnice.