Sny - Co zmůže láska (kapitola 01)

Lýdie odpočívala ve svém stanu a uvažovala o tom, že asi opravdu měla poslechnout svého bratra, laguerského krále Dobroslava, a neměla se vydávat na toto hrozné území. Bitvy, které se tu odehrávaly poslední roky, zde zanechaly spoustu stop. Stovky křížů, zrezivělé zbraně, zbytky výstroje a kosti zvířat. Bylo to hrozné, tolik bolesti a zbytečně promrhaných životů. A to jen kvůli tvrdohlavosti a domýšlivosti dvou králů.

Jakmile pomyslela na otce, v jejím nitru se odehrával boj. Na jednu stranu ho měla velice ráda, ale na druhou ho nenáviděla. Nikdy si nebyla jistá, zda ji měl opravdu rád. V soukromí se k ní choval jako otec, ale veřejně nikdy nepřiznal, že je jeho dcerou. To řekl jen svému legitimnímu synovi. Nikdy nepochopila proč, avšak zeptat se ho nedokázala. Nebyla si jistá, zda by snesla odpověď.

Venku se zablýsklo. To ještě chybělo. Musela nechat postavit tábor na tak hrozném místě a ještě je tu potkala bouřka. Zvedla se z provizorního lůžka a došla ke vchodu. Odhrnula látku a pozorovala děsivou scénu venku. Déšť, hromy, blesky, kříže podél lesa, kostry zvířat… Přejel jí mráz po zádech.

“Paní, měla jste zůstat uvnitř,” promluvil právě přicházející kapitán, kterého její bratr pověřil, aby ji se svou skupinou doprovázel. “Zikmunde, nejsem z cukru, abych se roztavila, jak si vy i král myslíte.” Ten si povzdychl. Když si ho král před pár týdny zavolal, ani ho nenapadlo, že mu dá snad nejtěžší úkol jeho vojenské kariéry. Přikázal mu hlídat Lýdii, jeho milenku. Tedy jak se jako všichni okolo domníval.

“Zikmunde, on vám řekl, kdo jsem?” Pohlédl na ní. Pořád tomu nemohl uvěřit. “Ano, paní, vím, že jste jeho sestrou.” “Takže jste také patřil k těm, co mě pokládali, za jeho… řekněme přítelkyni.” “Ano, paní. A zřejmě k nim patří i celé osazenstvo zámku. Odpusťte, ale jak jinak šlo vyložit jeho chování k vám? Dokud jste byli děti, šlo to považovat za přátelství, ale teď? Je vám devatenáct a král…” jeho další slova přehlušil hrom.

Má pravdu, pomyslela si. Dokud byla dítě a Dobroslav se o ni staral, hlídal jí a chránil, dalo se vyložit jako přátelství. Nyní však už dítětem není a on se k ní chová pořád stejně. Nemůže nikoho vinit za to, že si o ní myslí, že je královou milenkou.

“Paní, smím vědět, proč jedeme…” “Dříve tu stával hrádek mé matky. Dnes je zněj jen zřícenina, ale slíbila jsem matce, že z něj něco vyzvednu… Vidím vám na očích, že máte stejný názor jako král. Jsme na válečném území a je to tu nebezpečné. Nechci vyvolávat boj, jen chci splnit slib daný matce.” “Král měl pravdu, jste tvrdohlavá jako on. Odpusťte, nechtěl jsem vás urazit.” “To nic.” Na to odešla do svého stanu, potřebuje se prospat. Zase se jí vrátili sny o tajemném muži, které ji pronásledují od smrti jejího otce.

Druhý den ráno zbyla po nočním nečase jen promočená půda a mokré listy stromů. Na obloze však svítilo hřejivé slunce, které do odpoledne vše vysušilo. Do té doby stihla vyzvednout ze zříceniny matčinu skříňku a vydat se na zpáteční cestu. Míjeli zrovna místo, kde včera rozdělali tábor, když si všimla, že se několik mužů oddělilo od skupiny a zajelo do lesa.

Zastavila. Co se děje? Uslyšela ženský výkřik a vydala se tím směrem. Nejdříve zahlédla koně lauguerských vojáků. Poté i ty. Právě chytili nějakou ženu. Jeden z nich se ji chystal uhodit. Tomu však zabráni kapitán. “Okamžitě ji pusťte. Kapitáne, nikdo se jí nesmí dotknout,” poručila. Vojáci nereagovali, jen pohlédli na svého kapitána. Jeho pohled byl výmluvný, pokud neuposlechnou, stihne je trest.

Lýdie seskočila z koně a došla k plačící ženě, která před ní padla na kolena. Pomohla jí vstát. “Paní, nemusíte se bát, nikdo vám neublíží.” Ta na ni nedůvěřivě pohlédla. “Kapitáne, mám jejího koně. Podívejte na sedle je znak depaitského království,” řekl přicházející voják.

Znak depaitského království, to se nemělo stát. Lýdie si moc dobře uvědomovala, co se může stát, pokud tato žena donese svému králi zprávu o její přítomnosti. Ale co s ní? Ublížit by jí nedokázala a s sebou ji také vzít nemůže. Žena byla vyděšená a ona se jí ani nedivila. Viděla, co neměla, jsou přece na území Depaitu, i když jen pár metrů.

“Kapitáne, pomozte té ženě na jejího koně a nechte ji odjet!” poručila. “Ale paní…” “Žádné ale, to je rozkaz! Ta žena je volná.” Zikmund poslech, třebaže nerad. Je to hrozný risk. Avšak z jejího pohledu bylo jasné, že to myslí vážně. Pokud té ženě ublíží, potrestá ho. Vydal se k zajatkyni. Byla velice krásná, uvědomil si najednou. Pomohl jí na koně a odstoupil.

Ta pohlédla nejdříve na něj, a poté na ženu, jež velela cizím vojákům. “Děkuji, paní. Nikdy vám to nezapomenu.” A odjela. “Paní, víte, co jste právě udělala?!” zeptal se jeden z vojáků. “Dost, paní moc dobře ví, co dělá a ty ji máš poslouchat!” rozzlobil se kapitán, ačkoliv sám nebyl přesvědčený o rozumnosti této situace.

Najednou obloha ztmavla. Na zem dopadla jedna kapka a druhá… Za pár okamžiků pršelo víc než předchozí noc. Nezbývalo jim nic jiného, než znovu rozdělat tábor. V takovém počasí nešlo pokračovat. Jelikož toho v noci moc nenaspala, zase ji pronásledoval neznámý muž, odpočívala. Dokonce se jí podařilo usnout, ale zase v jejím snu byl ten muž. Avšak jeho tvář již nebyla skrytá, viděla ji…

Náhle ji probudil hluk. Bouřka přestala, ani nepršelo, ale něco nebylo v pořádku. Vyšla ze stanu. Depaitští vojáci, spoustu depaitských vojáků! Její muži? Blesklo jí hlavou. Žili, klečeli na kolenou před cizími vojáky. Ti je hlídali. Šlo to hrozně rychle. Najednou uslyšela výkřik. “Paní, pozor!” hlas patřil Zikmundovi. Než jí došel význam, ucítila, že ji něco obemyká kolem pasu a na zádech ucítila ostrou bolest. Podlomila se jí kolena.