Sny - Co zmůže láska (kapitola 02)

Neodvážila se zvednout hlavu. Byla tak vyděšená. Napadli je. To se nemělo stát. Měla poslechnout bratrovu radu a nejezdit na hrádek své matky. Měla… Měla. Už na tom nezáleží, stalo se. A ona bude muset za tu nerozvážnost zaplatit. Bohužel ne sama, odnesou to i její muži a určitě i křehký mír, který poslední rok trvá. Jak to jen mohla dopustit.

Někdo k ní přistoupil a ona si uvědomila, co se jí to omotalo kolem pasu. Bič. Jeho rukojeť byla v rukou onoho muže. Ucítila, jak k ní vztahuje ruku. Chytl ji pod bradou a zvedl jí hlavu. Podívala se na něj a nevěřila vlastním očím. Že by pořád ještě spala? Ne to není možné, ta bolest je moc opravdová. Nespí. Ale ten muž proti ní, je přece ten z jejího snu. Muž z jejích snů, jehož tvář spatřila dnes poprvé.

“Tak Lýdie, asi jsi nás nečekala, že?! Vstaň!” poručil depaitský král. Když nereagovala, chytl ji za ruku a vytáhl ji nahoru. Přitom jí pohlédl do tváře. Byla tak krásná. Nedivil se, že si ji sousední král oblíbil. Nevěděl proč, ale pomyšlení nato, že tato dívka je milenkou jiného muže ho rozčílila ještě víc. V tom si všiml, že jeho bič ještě stále obemyká její tělo. Uvolnil ho a podal jednomu z přihlížejících vojáků.

Zikmund nevěděl, co má dělat. Jak se rozhodnout. Jeho úkolem je chránit královu sestru, ale slíbil také, že neprozradí, kdo je. Co teď? “Králi, neubližujte jí!” Jakmile to vyslovit, ucítil v zátylku ránu. Neomráčila ho však.

Lýdie pohlédla jeho směrem. Nemohla ani zděšeně vykřiknout, úplně ztratila řeč. Její kapitán krvácel, měl poraněnou ruku, a teď ho ještě uhodili. Bože, co jen to provedla. Dostala lekci, ale cena je příliš vysoká, přesně jak to říkal její bratr.

“Dost!” přikázal král. “Kdo jste, že ji tak bráníte?” Přitom se též podíval na muže, jež právě promluvil. “Kapitán laguerského království. “Mám ji hlídat…” “Když mému sousedovi záleží na jeho milence, tak proč ji sem posílá?!” Vydal se směrem ke kapitánovi a Lýdii vláčel s sebou.

Jakmile došli až k němu, padla na kolena. Už se neudržela na nohou. Král Leoš si ji však nevšímal. “Tak, kapitáne, co myslíš, že udělám s vámi všemi!” Přitom máchl rukou a ukázal na zajatce. Tázaný však mlčel. Co by měl odpovědět? Jsou váleční zajatci.

Ale co Lýdie? Když zemřou oni, nebude to tak strašné, jsou vojáci, ale ona je sestrou krále. Má modrou krev. Pokud ji depaitský král ublíží, hrozí katastrofa. Ten starý zákon, jež mezi sebou uzavřelo padesát království a knížectví, platí i v případě, že jde o nemanželskou dceru.

(Do války nebude nikdy zatažena žena modré krve… Válka je pro muže, boj je pro muže. Každý, kdo ublíží ať ve válce či jen při pomstě ženě modré krve, popouzí si proti sobě sousedy i jejich sousedy, kteří jsou podepsáni pod tímto dokumentem. Ti mají právo daného vládce či mocného muže svrhnout zákonnou cestou…)

“Na něco jsem se tě ptal, kapitáne! Co myslíš, že udělám s tebou a s vojáky… No a co asi udělám s ní?!” Leoš si byl vědom toho, že ztrácí nervy, ale už se nemohl kontrolovat. Nejdříve mu jeho posel donesl zprávu o tom, že na hranicích jeho země je sousední vojsko. I když to bylo jen asi třicet mužů. A potom ještě zmizí Zlata, žena jeho nejlepšího přítele, který zemřel před více jak rokem při poslední bitvě, a které slíbil, že ji bude chránit.

Zikmund se na něj podíval. Musí mu říct pravdu. O mladém králi Leošovi toho slyšel hodně a rozhodně nehodlal dovolit, aby zbytečně neudělal první krok k znovuobnovení války. Chtěl ji přece ukončit, stejně jako jeho král. “Pane, pokud jde o nás, jsme vaši zajatci a smíte s námi nakládat, jak uznáte za vhodné, ale ona je…” Podíval se na klečící ženu.

Lýdii došlo, co se chystá kapitán říci a zarazila ho. Nikdo se nesmí dozvědět, kdo je. Možná, že by ji to ochránilo před jeho zlobou a tím co měl v očích, ale ohrozilo to už tak otřesený mír. Pokud nebude vědět, kdo je, nemůže být trestán zato, že jí ublíží. Konečně se jí vrátila síla. “Pane, králi Depaitu…”

“Mlč!” poručil. Nechtěl slyšet cokoliv, co se chystala právě říci. Raději uposlechla. Už toho pokazila dost. Pokynul jednomu ze svých vojáků, který přistoupil. “Vrátíme se do našeho tábora. Zajatce spoutejte a hlídejte je!”

Potom se otočil k Lýdii. Nemotorně ji vytáhl na nohy. Nemluvil na ni, ale jeho pohled byl výmluvný. O ni se postará on. Kapitán si toho pohledu také všiml a chtěl něco namítnout. Kývla hlavou na nesouhlas. Tak mlčel. Ale věděl, že pokud ho tento král nezabije, dozajista to udělá ten jeho. Připustil, aby padla do rukou muže, který ji dozajista znásilní.