Sny - Co zmůže láska (kapitola 03)

Bude s ním muset spát. Jak jí to tehdy říkal bratr? Že pokud ještě někdy zahlédne v očích muže to, co měl v očích onen muž, který ji jednou napadl, má utéct a ihned mu to říct. Ale tady jí její bratr nepomůže. Je tu sama. A jedinou možností, jak se bránit je říci, kdo opravdu je. A to nesmí, tudíž nemá navýběr. I když, možná, že ji nechá být, myslí si přece, že je milenkou Dobroslava. To ovšem zavrhla, bylo to málo pravděpodobné.

Neuvědomila si, že jsou už v táboře. Ani to, že její muže odvedli někam k ohradám s koňmi. Probrala se až když k ní přistoupil nějaký voják. “A co s ní, králi.” “Odveďte ji do mého stanu a dejte jí pouta…” pootočil se k ní, “doufám, že neuděláš žádnou hloupost.” A odešel.

Lýdie věnovala dál svou pozornost jen vojákovi, který dostal za úkol odvést ji do králova stanu. Muž udělal krok a ona ho následovala. “Vidím, že jsi rozumná… jen abys taková byla i vůči našemu králi.” U stanu se zastavila, voják odhrnul látku a ona vešla. “Pojď sem,” řekl, jakmile došel doprostřed stanu k hlavní tyči. Poslechla a on ji přivázal. Při odchodu se ještě otočil, něco zašeptal a nechal ji samotnou.

Teprve teď se rozhlédla. Kousek od ní byl velký stůl a na něm mapa. Zaostřila na ni a poznala, že na ní je nakreslena trasa, kterou jela se svými vojáky. Takže je sledovali celou dobu. Jak je možné, že si toho nevšimli? U stolu byla i židle. Naproti vstupu stál ještě malý stolek s mísou, která zřejmě sloužila jako umyvadlo. A vedle něj postel.

Tělem jí projela ledová vlna. Té se nevyhne. Musela být silná, král byl sice rozzlobený, ale nevěřila, že by byl i zlý. Do očí se jí hnaly slzy. Nesmí však brečet, ničemu by to nepomohlo.

Od vstupu uslyšela nějaký hluk. Otočila se. Zase známá tvář. “Paní, já věděla, že to budete vy,” promluvila žena, která právě přebrala od vojáka mísu plnou vody. Došla s ní ke stolku a položila ji. “Vy?” Lýdiin hlas zněl překvapeně, ačkoliv ona nebyla.

“Ano, já. Paní, je mi líto, že vás zajal. Netušila jsem, že vás sleduje.” “Proč bys nás varovala. Zradila bys tak svého krále.” “Král by to přežil… vy jste tam přece nedělali nic špatného. Počkejte, hned vám rozdělám ta pouta.” Přistoupila k ní a zarazila se. “Neboj, neudělám žádnou hloupost.”

Zničeho nic přišel král Leoš. Obě ženy ztuhly. On vytáhl nůž a přistoupil k zajatkyni. Rozřízl pouta. “Podepiš ten papír!… Na nic se neptej a podepiš ho!” Poslechla a on i s listinou odešel. “Obvykle se takhle nechová, zbytečně vás děsí… Ještě jsem se nepředstavila, jsem Zlata. Můj muž… můj muž byl nejlepším přítelem Leoše, tedy krále. To abyste pochopila, proč se k němu tak chovám.”

Lýdie na Zlatu pohlédla. Proč se tak zarazila, když mluvila o svém manželovi. Pochopila sice, že zemřel, ale to nevysvětlovalo její reakci. “Vidím, že toho moc nenamluvíte, ale já tu vlastně nejsem proto, abych vás zpovídala. Donesla jsem vodu a vidím, že ji potřebujete. Vypadáte hrozně.”

Měla pravdu. Kalhoty a boty měla úplně špinavé od bahna a košile na tom nebyla o nic lépe. O obličeji nemluvě. Začala se svlékat a Zlata si všimla rány na zádech. “Proboha, to je rána po biči, on vás…” “Ne, to nic není.” Věděla však, že je to lež. Druhá žena si také myslela své.

Jakmile byla vykoupaná, Zlata jí podala noční košili. “Myslím, že vám bude… paní, začíná tu být zima, lehněte si…” Lýdie vyděšeně pohlédla na postel. “To jsem si myslela. Vy víte, co s vámi udělá?” Přikývla. “Nevím, jaké máte zkušenosti, ale nebraňte se mu. Stejně nemáte proti němu šanci a jen ho zbytečně rozzlobíte… Nemyslím, že vám vědomě ublíží… Paní, nechám vás… nebudu vám dávat pouta,” dodala, když odcházela.

Lýdie se zatím posadila na postel a chytala si lehnout. Všimla si však, že žena neodešla. “Neboj, neudělám žádnou hloupost. A děkuji za radu.” A osaměla. Pomalu si lehla. Musí se uklidnit. Musí zjistit, co cítí. Začala si tedy dávat otázky.

Bojí se ho? Ne. Líbí se jí? Ano. Bojí se o své muže? Ano. Dokázal by jim ublížit? Vzpomněla si na jeho oči… Ne, v boji by je asi zabil, ale spoutané muže by popravit nedal. Nebo ano? Je to trest za její nerozvážnost a tvrdohlavost? Určitě. Má říci, kdo je? Ne, to nesmí.

Čas pomalu plynul a ona se cítila čím dál víc unavená. Usnout se však neodvážila, na to byla moc vystrašená. Co že jí to radila Zlata? Aby se nebránila, ale jak to má udělat? Kdyby nebyla tak tvrdohlavá, nemusela tu vůbec být, ale asi by také nepoznala muže ze svých snů osobně.

Muž z jejích snů. Jak je možné, že to je král Leoš? Proč se jí zdálo právě o něm? Ve snech byl pozorný, hodný, a tajemný… Snažila si vzpomenout na další detaily, ale spánek byl rychlejší. Usnula. A její sen se opět týkal muže, který měl již za chvíli přijít do stanu, kde spala.