Sny - Co zmůže láska (kapitola 06)

Zlata mezitím v dešti došla k zajatcům. Byli přivázáni k prázdné ohradě pro koně a všude kolem nich procházely hlídky. Jednu si zavolala. “Odvažte toho zraněného muže!” “Paní,” chtěl protestovat voják. Ale nakonec si to rozmyslel a uposlechl. Zikmund dopadl na zem. Byl zesláblý. Rána na ruce začala opět krvácet a hrozně ho bolela hlava.

Pochopila, že tady mu moc nepomůže. “Pomozte mi ho odvést ke studánce! A jim dejte napít!” Tentokrát poslechli ihned. Odvedli ho pod malé přístřeší u vody. Žena se obrátila na ozbrojence. “Můžete jít.” “Ale paní, on…” “ Je raněný a zesláblý, co by mi asi mohl udělat… Nezapomeňte na tu vodu,” dodala ještě. Muži odešli.

Potom se začala věnovat zraněnému. Rána na hlavě se nezdála být vážná, ale krvácející ruka se jí nelíbila. “Ošetřím vás.” Vojákům lhala, trochu se bála. Byl to přece nepřítel. “Nemusíte mít strach. Jsem sice už odsouzený k smrti, ale vám bych neublížil.” Jeho hlas byl až moc laskavý.

“Odsouzený k smrti? Leoš, tedy král Depaitu by vás nikdy nenechal popravit.” Podíval se na ni smutnýma očima. Další, která oslovuje krále jménem, ale už moc dobře věděl, že nemá dělat ukvapené závěry. “Jsem si vědom, že by mě zdejší král nepopravil. Ani nebude muset, to udělá ten můj,” zarazil se a rychle změnil téma, “ co jste dělala v tom lese?”

Podařilo se mu načatý rozhovor přerušit. “Poznal jste mě?” “Ano, na vás bych jen tak nezapomněl. Nemusíte se lekat. Jsem si vědom toho, že vy jste nic neřekla. Vyděl jsem vás přijíždět až po nás a navíc, neměla byste na to ani čas. Při útoku věděli příliš mnoho podrobností.” Pak byli ticho. Zlata mu doroztrhla rukáv, aby se dostala k ráně, a začala ji čistit. Podařilo se jí přitom zastavit krvácení, které bylo naštěstí jen povrchové. Zranění na hlavě ovázala.

Jakmile přestal ztrácet další krev a pořádně se napil, začala se mu vracet síla. Pomalu se postavil. V tu chvíli u nich byla hlídka. “Nic se neděje,” uklidňovala je, “vracím vám zajatce.” Ten s nimi odešel.

Zvláštní muž, pomyslela si. Už když ho uviděla poprvé, tehdy v lese, když zastavil své muže, aby jí neublížili, ji upoutal. Ale byl to přece nepřítel. První muž, do kterého se zamilovala, byl surovec a druhý je dokonce nepřítel. Tedy kapitán nepřátelského vojska.

Podívala se na své šaty, byly od krve a bláta. Stejně jako její ruce. Ty si umyla ve studánce a vydala se do svého stanu. Určitě tam má šaty na převlečení. Byly tam. Když byla hotová, posadila se do křesla a začala přemýšlet o dívce uvězněné v Leošově stanu. Věděla, že ačkoliv měla nad myšlením krále Depaitu velkou moc, její radu tentokrát neuposlechl. Jen doufala, že té dívce moc neublížil. Přitom se jí vybavilo její manželství. To peklo, co musela prožívat.

Zikmunda zatím opět přivázali. Podíval se na své druhy a konečně si plně uvědomil, že ani jeden nechybí. Nikoho při útoku nezabili. To mu potvrzovalo domněnku, že král Leoš chce válku ukončit. Nebo spíš chtěl.

Král Dobroslav nikdy nepřistoupí na mír s mužem, který znásilnil jeho sestru. Lýdie byla příliš krásná, než aby ji nechal být a příliš tvrdohlavá, než aby přiznala, kdo je, aby se uchránila. Musel si však přiznat, že ji chápal. Chtěla zabránit ještě větší pohromě, než je válka mezi Laguerou a Depaitem, i když to znamenalo obětovat proto sebe samou.

Jak se v ní všichni mýlí. Jak se v ní i on mýlil. Byla velice silná, odvážná, hrdá a bohužel i tvrdohlavá. Stejně jako její bratr, král Dobroslav. Nechápal, že si toho nikdo nevšiml. Jsou si tak podobní. A to nejen povahou.

Z jeho úvah ho vytrhlo několik přicházejících vojáků. Nic neříkali, jen ho odvázali a odváděli dál od zajatců. Na stejné místo, kde byl předtím se Zlatou, u studánky pod stříškou. Vojáci odešli a on se pořádně rozhlédl. Nebyl tam sám. Zády k němu stál muž.

Leoš se otočil a bez úvodu začal. “Ty jsi věděl kdo je!” “Kdo?” “Nehraj si se mnou, moc dobře víš, o kom mluvím.” “Ano, vím. Řekla vám to?” “ Právě že neřekla!” Kapitán nebyl ani nijak překvapený. Je opravdu stejná jako její bratr. “Tak jak to víte?” “Potom už neměla na výběr, musela se mi přiznat.”

Pokud do této chvíle měl ještě nějakou naději, že přežije, právě ji ztratil. Dovolil, aby jí někdo ublížil. “Pane, chtěl jsem vám to říct, ale…” “Nepřála si to. To jsem pochopil. Ale proč to nechtěla říct?” “Kdyby vám to řekla, nechal byste ji být? Já myslím, že ne. Když jste ji sledoval, váš pohled jasně vypovídal o vašich úmyslech. A ona jednoduše nechtěla riskovat…”

Leošův hněv vyprchal už ve chvíli, kdy přišel na to, koho si to vlastně vzal do postele. A od té doby se ještě nevrátil. A to si ještě před pár hodinami myslel, že ho neuklidní nic na světě. “Kdo všechno ví, kdo je?” “Nesmíte jí ublížit, to že jste ji znásilnil…” “Neublížím jí, ale propustit ji také nemohu.”

Co to zase říká? zamyslel se nad svými slovy. Proč ji nemůže pustit? To on přece musí. Musí, ale nedokáže to. To je ono, nedokáže ji propustit. Zamilovat se zrovna do ní byla tedy hloupost. “Poslouchej, kapitáne. Všechny laguerské vojáky propustím, ale jí nemohu. Nejde to. Vím, že nejsem tvůj král, ale chtěl bych abys mi přísahal věrnost… Mlč! Nezradíš přitom Lagueru, jen budeš chránit její princeznu.”

“Pane, jak myslíte…” “Pošlu ji společně s polovinou zdejších vojáků na svůj zámek, ale potřebuji někoho, kdo pojede s ní. A ty jsi zřejmě nejoddanější. A tu přísahu chci proto, že s vámi pojede i Zlata. Ta žena, co tě ošetřovala. Mí vojáci vědí, že se jí nesmějí dotknout…” “Dobrá pane, máte můj slib, že doprovodím princeznu do vašeho zámku a nepokusím se utéct.”

Král pokynul několika vojákům a ti odvedli zajatce zpět k ostatním. Sám se vydal za Zlatou. Řekli mu, že je ve svém stanu. Když mu dovolila vstoupit, seděla pořád na křesle. “Zlato, jdi jí ošetřit tu ránu na zádech a dones jí tam další mísu s vodou.” Okamžitě poslechla a odešla. Bylo jí jasné, že nemá smysl se ho na něco vyptávat. Neodpoví.