Sny - Co zmůže láska (kapitola 09)

Rovnou zamířila do pokoje, kde Zlata ubytovala laguerskou princeznu. Věděla, že tam je sama, Zlata se prochází s cizím kapitánem v zahradě. Pro jistotu se však ještě rozhlédla, a když nikoho nezahlédla, rychle vstoupila.

Lýdie si zrovna omotávala osušku kolem těla. Když přijeli, byla tak unavená, že neměla sílu ke koupeli. Zvuk otevírajících dveří ji vyděsil. Vešla nějaká žena. Té chvíli trvalo, než ji našla. “Paní, kdo jste?” zeptala se trochu vyděšeně Lagueřanka. Když si ji však pořádně prohlédla, bylo jí jasné, kdo to je. Princezna Elizabeth, byla tak podobná bratrovi.

Ona se zatím zaobírala stejnými myšlenkami. Jak si někdo mohl myslet, že byla Dobroslavovou milenkou. Vždyť si byli tak podobní. “Jsem Elizabeth, sestra krále Leoše… princezno Lýdie, musíme obě okamžitě pryč. Můj bratr hrozně zuří a já se bojím, že udělá nějakou hloupost.” Náhle se jí zamotala hlava. Už zase. Ještě, že se jí to nestalo před bratrem.

Lýdie ji chytla, aby neupadla. “Je vám dobře?” “To nic nebude… Musíme řešit důležitější věci. Můj bratr se zbláznil, když vás sem dovezl. Měl vás propustit. Váš bratr to nenechá jen tak, má vás rád.”

“Jak víte… o čem to mluvíte?” Byla zmatená, nedávalo jí to smysl. “Měla jste bratrovi říci, kdo jste. Neznásilnil by vás. To je přece to, co vám udělal, když vás zajal.” Znovu skoro ztratila rovnováhu. “Posaďte se, Elizabeth. Vůbec to nechápu. Vezmeme to popořadě. Jak myslíte, že tu není bezpečno ani pro jednu z nás?”

Druhá žena se nadechla a pomalu začala. “Dnes jsem se mu konečně přiznala k tomu, že jsem se vdala za vašeho bratra.” Lýdie na ni zůstala nevěřícně hledět. “To… to jsi byla ty?” “Ano. Proto jsem utekla. Nešlo to jinak. Miluji Dobroslava a budu mít jeho dítě…” “Dítě?” “To jsem tehdy samozřejmě ještě nevěděla. Ale i kdyby musela bych jednat stejně.”

Pak nastalo krátké ticho, které přerušila Elizabeth. “Je mi to líto, možná, že kdybych se přiznala dřív, nemusel ti můj bratr ublížit.” Lýdie se nadechla, nebylo správné, aby lhala. “Tvůj bratr byl zřejmě můj osud. Ty za to rozhodně nemůžeš… A vlastně mi neublížil.” “Jak to, vždyť tě zná…” nechtěla to slovo vyslovit znovu.

“Ne… Nemusel. Já jsem se do něj zamilovala. Dlouho před tím, než jsem ho poprvé uviděla. Mé sny navštěvoval již celý rok.” Najednou venku zaslechly hluk. Elizabeth si se zvedla. “Rychle už to začalo. Musíme pryč. Cesta je volná.” Lýdie se na nic neptala začala se oblékat. Potom potají opustily palác.

Elizabeth už toho měla dost. Tím, že její otec donutil Leoše přísahat, že bude pokračovat ve válce, ho zcela zničil. Chodil jako tělo bez duše. Stíhal sice přitom i dávat dohromady polorozpadlou zem, ale to bylo všechno. Jinak jakoby nežil. A včera jí navíc ještě oznámil, že vyplní otcovu poslední vůli. Začne znovu válčit.

Toho se tedy ona účastnit nehodlala. Její bratr byl hodný. Neměl rád války, ač se jejich otec snažil seč mohl. Jako svou poslední zbraň vyzkoušel přání na smrtelné posteli. Ani tam se nedokázal vzdát posedlosti jménem moc s síla. Bylo to hrozné. Celý život se snažila, aby měla otce ráda, ale nešlo to. A jemu to ani nevadilo. Stávalo se, že ji neviděl celé týdny, ačkoliv byl v zámku. Nezajímal se o ni. Byla jen žena.

To byl také důvod, proč se po smrti matky přimkla k bratrovi. Byl její jediná rodina. Její starší, hodný a rozumný bratr. Měla ho tak ráda. A teď hrozilo, že se z něj stane to samé, co byl jejich otec. Byl mrtvý, ale i tak jí dokázal opět ublížit.

Nechala si osedlat svého koně a odjela ze zámku. Jela a jela. Zastavila ji až padající tma, proboha vždyť jela celý den. Kde to vlastně je? Vůbec to tu nepoznávala. Začala se bát. V tom si všimla, že kousek od ní vede cesta.

Vyjela na ni a v dáli zahlédla hrad. Hrad na vršku. Hrad Mrtvých, jak se mu přezdívalo. Kolem něj byla z jedné strany pláň a z druhé moře. Vládla v něm stará hraběnka. Lidé se jí báli a vyprávěli si o ní různé hrůzostrašné historky, ale ve skutečnosti nikdy nezaslechla nic co by mohla být pravda. Rozjela se tam.

Bylo to přesně tak, jak se domnívala. Stará hraběnka byla velice stará dáma, která žila s velkou bolestí. Kdysi přišla o dceru. Byla tehdy pyšná a chtěla s její pomocí dosáhnou větší moci, ale ona měla jiný názor. Utekla a už se nikdy nevrátila.

Zůstala v hradě celý měsíc. Bylo to jako útěk od skutečnosti. Vše zde vypadalo jako sen. A hlavně její seznámení s kapitánem lodi, jež připlula druhý den po jejím příchodu. Hraběnka stála zrovna vedle ní, když ho poprvé uviděla a řekla: “Děvče, tak tohle je tvůj osud… Ale bude lepší, aby se nikdo nedozvěděl, kdo jsi. Neznám ho.”

Kapitán lodi se jmenoval Dobroslav, jak zaslechla, když žádal o slyšení u hraběnky. Ta mu vyhověla. Byli spolu v pracovně zavření dlouhé hodiny. Ale jí se nikdy nepodařilo zjistit, co tam rozebírali. Bylo to prý tajemství. Dokonce jediné tajemství, které jí neprozradil.

Scházeli se každý den a týden před tím osudným dnem se vzali. Hraběnka to schvalovala, ačkoliv před sebou měli oba tajemství. V tom neviděla překážku, poznala, že se milovali. Ale pak nastal ten večer. “Elizabeth, musím se ti konečně přiznat, kdo jsem. Už jsem ti řekl, že mám sestru, kterou všichni považují za mou milenku, i proč tomu tak je. Ale to nejdůležitější je… Mé jméno je Dobroslav a jsem král Laguery.”

Doteď si pamatuje svůj šok. Princezna Depaitu si vzala krále Laguery. Ona princezna Depaitu milovala krále Laguery. To se nemělo stát. Co to jen provedla. Počkala až její manžel usne a opustila hrad. Jela domů. Vracela se z nejkrásnějšího snu, který málem proměnil její život v peklo.

Jakmile se vrátila na zámek, na nádvoří se sešlo celé osazenstvo. Všichni byli zvědaví, co se stane. Jak král potrestá princeznu za její útěk. Ale jak se mýlili. Ve chvíli, kdy ji uviděl, spad mu obrovský kámen ze srdce. Přišel k sestře a objal ji. Tolik mu chyběla a tolik se o ni bál.

Tak popsala svůj příběh Elizabeth Lýdii během cesty kočárem ke staré hraběnce. “Bratr mi nikdy neřekl, kde tehdy byl. Nechtěla jsem se ho na to ptát. Byl tak zničený, že jsi odešla. Vůbec to nechápal. A stará hraběnka mu to odmítla říci. Řekla mu jen, že pokud jste si opravdu souzeni, znovu se potkáte a ona prý věří, že si souzeni jste.”