Čekám,

Čekám, až se ty dveře otevřou,

až klíč v zámku zarachotí,

snad se mi oči nezavřou

a sen se zas nevytratí.

Až se otevřou, vstoupím dál,

a uvidím tu krásnou zem,

kde slunce i v noci svítí dál,

hvězdy svítí před hvězdářem.

Možná se ta zem zaplní

hlasy, co se nechtěj bát,

možná, že ty hlasy jenom sní,

možná uslyším je řvát.

Země krásná, plná světla,

u nás na Zemi válka zuří,

tady by snad i obloha kvetla,

ať svítí slunce, nebo se šeří.

Jenže ty dveře zlatě zdobené,

od nichž se střely odráží,

zůstávají stále zavřené,

klika stále pevně drží.

A tak nespatřím tu krásnou zem,

při jejíž prohlídce její krajinou

provádí mě jenom ten můj sen,

jenže nedovolí myslet na jinou.

Čekám, až se ty dveře otevřou,

čekám marně, drží je andělé,

mé oči pálí slzami, co řvou,

mé oči budou navždy bdělé.