Cesta domů

Je to pár dní co jsem projížděl krajem pohádek s chaloupkami krčícími se pod větvemi mohutných jedlí. Kolik je jim let nespočítám. Snad tolik, kolik je pražců v této staré trati. Na trati se starým motoráčkem plivajícím saze a pomalinku supícím do kopců. Za každého počasí vozí zasněné blázny, ustarané babky v šátku mající strach aby náhodou nepřejely svou zastávku. Trempy v těžkých botách. Někdy vozí i to co do vlaku samo nenastoupí, psaníčka, husy v košíku. Kouzelný svět jako s ilustrací Josefa Lady. Vozí sny se zlámanými křídly, slzy počasí a ustaranost dnů. Také spěch a neklid co nedá spát a žene čas stále do předu. Ale v tomto kraji jako by se čas snad zapomněl.

Tenhle kraj mě navádí a láká abych vystoupil, prodíral se kapradím nebo snad mezi kmeny borovic. Vnímám tváře stromů zakleté do kůry, odlesky jezírek, močálů s bludnými pařezy a bludičkami. Ještě tu schází víly v mlžných závojích.

Tunely ve skalách raději nepočítám. Je jich mnoho. Krásná trať. Pomalu zapomínám na starosti, jen málo kdo na ně myslí v tomhle vlaku snů.

Tento svět je pro mou duši pohlazení jako chmýří topolů a cenný jak náhrdelník s démantů. Kdybych prošel celím světem asi bych krásnější místo nenašel.

Stromy se dotýkají skel vlaku a kreslí ornament přírody. Přitom zní deštivé blues těžkých mraků. I slečna s pihovatým nosem sní svůj sen. Usnula. Asi zkřehlá chladem větru, zahřívá své srdce.

Smíšené pocity se mi prohání hlavou. Proč byl osud tak velkorysí, že dovolil mi projet se krajem snů a konvalinek.

Zanechám za sebou dalších pár stanic, kousek světa, pár kilometrů na cestě snů. Snad se vrátím za pár let nebo dní. Kdo ví třeba již nikdy. Cesty osudu jsou nevyzpytatelné.

Pomalou jízdou míjím parní lokomotivu. Ještě jednou se ohlédnu a pak jen pohladím zlámané perutě snů. Za pár hodin jsem doma.

Tak sbohem kraji pohádek s chaloupkami krčícími se pod větvemi mohutných jedlí.