Sen....

Ach jo, zase takový nudný, prázdninový den. Venku krásně, svítí sluníčko a já jsem zase doma. No jo, ale co mám dělat, když nikdo z mých kamarádek není doma. Elena odjela k prarodičům, Klára je na dovolené a Sára je na jazykovém zájezdu v Anglii. Ty se mají, třeba i potkají nějakého kluka. Já bych si taky nějakého přála. Vysoký, blond vlasy, modrý oči a snědá pleť. Jenže takový kluk je už stejně zadaný a i kdyby nebyl, mě by určitě nechtěl. Nejsem škaredá, ani tlustá, jen nejsem vychrtlá blondýna. A taky nekouřím ani nepiji.

Rozhodnu se, že se půjdu podívat do města do cukrárny a pak třeba ke kašně. Alespoň se projdu. Popadnu klíče, zavolám na mamku, že se jdu projít a už jsem před barákem. Letní sluníčko mě hřeje do tváře a mi je hned lépe. Cestou nepotkám moc lidí, všichni jsou buď v práci nebo na dovolené. Ani v cukrárně není nabyto. Ale přece jen si v řadě chvíli počkám. Když už se mě konečně paní za mrazícím pultem zeptá, jakou zmrzlinu bych si dala, řeknu, že dva kopečky čokoládové a polevu. Tahle kombinace mi chutná ze všech nejvíc. Zaplatím a otočím se s tím, že se půjdu podívat ke kašně, jak jsem prve měla v plánu. Ale, jak se otočím, někomu ty dva kopečky s polevou ,,hodím‘‘ na tričko. Leknutím ani nedýchám, hned co se vzpamatuji, podívám se do očí, člověku, který se stal mou ,,obětí‘‘ nebo spíš obětí mé zmrzliny. Najednou jsem zase nemohla dýchat. Kluk, který na mě hleděl, byl přesně takový, jak jsem si představovala toho nejhezčího kluka na světě. Jenom jsem vykoktala ,,omlouvám se, je mi to hrozně líto‘‘. A už jsem byla rudá jak rak. Tohle je přesně můj úděl, potkám vysněného člověka a ztrapním se jak jen můžu. Myslela jsem, že mi okamžitě nadá, proč si nedávám pozor, ale zmýlila jsem se. Pořád se na mě díval těma jeho krásnýma očima a odpověděl ,,No co nadělám, alespoň už si nemusím dávat čokoládovou‘‘ Od srdce se zasměji  a najednou ze mě spadne všechen stud. Přesuneme se ven, protože na nás (nebo spíš na mě) hledí celá cukrárna. Najednou se mi zdálo, že je tam nějak více lidí, než když jsem přišla.

Stojíme před kašnou (je totiž kousek od cukrárny) a já se znova začínám omlouvat. Zastaví mě, s tím, že má nápad, jak mi může odpustit. Dívám se na něj se strašnou zvědavostí. On to postřehne a ještě chvíli mě napíná a dělá, že přemýšlí. Otočí se směrem ke kašně, tak aby byl ke mně zády. Já už to nevydržím a zeptám se ho, co vymyslel. ,,Šla by jsi se mnou do kina zítra večer?‘‘ Slyším ho říkat. Teď se dívám do kašny já a on mě sleduje. Chvíli neodpovídám, protože vím, že kluci rádi dobývají, ale nakonec stejně řeknu ,,Ano, moc ráda‘‘

,,O.K.‘‘ odpoví. ,, Zítra tě tady v osm budu čekat a jestli nepřijdeš najdu si tě‘‘ usměje se a odchází. Já jsem ještě chvíli jak omráčená, ale nakonec taky odcházím.

Doma ještě přemýšlím o tom, jaké mám štěstí.

Je přesně 20:00 druhého dne. Já stojím před kašnou v bílé sukni a tílku. Vypadám neuvěřitelně pěkně.

Teď je 20:05 a ,,on‘‘ pořád nikde. Najednou za sebou uslyším kroky. Otočím se a vidím ,,jeho‘‘ ve volné košili a v džínách. V ruce má červenou růži, kterou mi podává s krásným ,,Ahoj‘‘ S úsměvem na rtech květinu přijímám a odcházíme směrem ke kinu. Lístky zaplatí on i když říkám, že bych měla platit já. Komedie, kterou vybral byla úžasná, ale ještě úžasnější bylo tam být s ním. Když je film u konce, odcházíme zase ke kašně.

Tam jsme chvíli potichu, ale zničehonic se na mě Lukáš (tak se jmenuje) podívá a odhrne mi pramínek vlasů ze tváře a políbí mě. Jsem jako unešená. Líbá tak sladce a něžně. Když po chvíli, která se mi zdá jako věčnost přestaneme, se na mě Lukáš podívá a zasměje se. Doprovodí mě před dům, kde mě ještě jednou políbí. Pak se otočí a odchází. Teď už vím, že se na nás štěstí usměje ve chvíli, kdy to nejmíň čekáme.

Tak už to je hotové. Teď se musím jít na chvíli projít. Půjdu do cukrárny a ke kašně, kdoví co se tam staneJ