Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Co zmůže láska (kapitola 10)
Autor
encyklopediářka
Předtím: prolog, kapitola první, kapitola druhá, kapitola třetí, kapitola čtvrtá, kapitola pátá, kapitola šestá, kapitola sedmá, kapitola osmá, kapitola devátá
Jakmile se Leoš dozvěděl o útěku princezen, jeho hněv ještě vzrostl. To už opravdu bylo moc. Zamilovat se do laguerské princezny a ještě navíc zjistit, že se jeho sestra provdala za laguerského krále. To bylo opravdu moc. Voják, který mu zprávu donesl, raději rychle opustil místnost. A právě v čas. Všude po místnosti začaly létat věci.
Zlata se odvážila zaklepat až za hodně dlouho. Když se nikdo neozval opatrně vešla. „Leoši… proboha, tady to vypadá…“ dodala šeptem, když se v temné místnosti rozkoukala. On stál u okna. „Kam utekly?“ Jeho hlas byl klidný. „Ke staré hraběnce, nasedaly do jejího kočáru.“ „To jsem si myslel, kam jinam by se chtěly ukrýt. Jen tam nemůžu. Odjel s nimi i ten její ochránce?“
Nemusela se ani ptát koho myslí. Zavrtěla hlavou. K ničemu jinému se neodhodlala. Měla strach, co král udělá. On si všiml její opatrnosti. „Nemusíš mít o něj strach. On bude svobodný. Stejně nemá smysl něco podnikat. Její bratr přijede nejpozději zítra.“ Přitom se posadil. „Věděla jsi, že se vdala?“
Teď nechápala. O čem to zase mluví? „Takže se nesvěřila ani tobě. Mluvím o Elizabeth. Když tehdy byla pryč, u staré hraběnky, tak se vdala. Vdala se za laguerského krále.“ „Ona se vdala? Za lag…“ byla v šoku. Tak proto tak řádil. „No, alespoň nejsem jediný, kdo o tom nevěděl.“ Nato odešel a zanechal šokovanou Zlatu v tmavém pokoji.
Zatím princezny dorazily do hradu Mrtvých. „Nemusíš mít strach, není tak zlá, jak se o ní povídá. Je dokonce velice hodná. Uvidíš, že tě přijme. Koneckonců tady přijala i tvého bratra,“ chlácholila Elizabeth nervózní Lýdii. Ta se cítila prapodivně, z nějakého důvodu jí místa připadala známá, ačkoliv je ještě nikdy neviděla.
Poslední větu zaslechla právě přicházející hraběnka. Zůstala stát, jako by uviděla ducha. Tak tohle je ona. To je dcera sousedního krále. To je dcera její dcery. Její vnučka. Elizabeth ji pozdravila, chtěla ji seznámit se situací, když si všimla, že ji vlastně stará hraběnka nevnímá. Pozorovala jen Lýdii.
Ta se cítila ještě podivněji než předtím. A zničeho nic ji stará hraběnka objala. „Už jsem nevěřila… ty jsi Lýdie, moje Lýdie… má vnučka… co tady děláš? Vždyť říkal, že ti nemůže říct pravdu,“ říkala mezi vzlyky. Depaitská princezna pochopila. Tak o tom si povídali tehdy v pracovně. Najednou se jí objevilo před očima černo.
Objímajícím se ženám se podařilo v poslední chvíli zachytit padající. „Ona je…“ „Těhotná, vždyť já vím, holčičko.“ Posadily ji do křesla, ale to už se začala probírat. „Jsi v pořádku?“ Přikývla. Stará hraběnka jí podala sklenici s vodou.
Potom se podívala na druhou mladou ženu. Ta promluvila. „Vy jste matka mé maminky? Ale jak…“ Elizabeth ji přerušila. „Jsem si vědoma, že si máte, co povídat, ale teď to nejde,“ otočila se k hraběnce, „musíte vědět, co se stalo. Utekly jsme… Můj bratr zajal Lýdii a… a strávil s ní noc. Nevěděl, kdo je. Řekla mu to až potom. A já… já jsem se zrovna odhodlala přiznat se ke svému manželství. Udělala jsem to, i když tak zuřil.“
„Pomalu, prosím. Nerozumím tomu.“ Princezny začaly tedy pomalu vysvětlovat, co vše se za poslední dny stalo. Stará hraběnka poslouchala a sledovala přitom výraz své vnučky. Přitom se v ní mísily různé pocity. Bylo to tak zvláštní. Že by zasáhl osud? Nakonec jim poradila, aby napsaly dopisy. Jeden pro krále Depaitu a druhý pro krále Laguery. Ony tak učinily.
Králi Depaitu
Drahý bratře,
je mi líto, že jsem tě tak zklamala. Ale já tehdy opravdu nevěděla, že si beru Dobroslava, krále Laguery. Myslela jsem si, vlastně jsem si nemyslela nic. Bylo mi jedno, kdo to je. Milovala jsem ho. Moc jsem ho milovala a nedokázala jsem si poručit, aby tomu tak nebylo. A to ani tehdy když mi řekl, kdo je. Utekla jsem sice, ale málem mi to zlomilo srdce.
Jsem přesvědčena, že Dobroslav chce mír, stejně jako ty. Jste oba hrozně hodní muži. Oba milujete svůj lid. Dohodněte se prosím. Už žádná válka. A pokud ano, už nikdy nás neuvidíte. Už nikdy se nevrátíme. Odjedeme i od staré hraběnky a vy nás již nikdy nenajdete. A nesnažte se nás zde navštívit. Stejně se na hrad Mrtvých nikdy nedostanete.
Tvá sestra Elizabeth
Králi Leoši,
nevím, co si myslíte o té noci ve vašem stanu. Chtěla bych sice říct, že je mi to jedno, ale to nelze. Jedno mi to totiž není.
Vím, že jste si vědom, co jste tím mohl způsobit, ale jak jsem vám již jednou řekla, nikdy nepřipustím, abych byla záminkou dalších bojů. Nikdy nepotvrdím, co se ve vašem stanu stalo. Vlastně si ani nejsem jistá, co se to tam stalo.
Nakonec vám chci říct, že vás považuji za velice hodného a dobrého krále a člověka. Nevyčítám vám nic z toho, co se mezi námi stalo. Ať jste to totiž udělal z jakéhokoliv důvodu, nevěřím, že jste to udělal se zlým úmyslem.
Lýdie, neoficiální laguerská princezna.
Králi Laguery
Drahý bratře,
doufám, že jsi dostal můj dopis včas. Už jistě víš o tom, co se stalo při mém nerozvážném výletu. A chci ti říct, že nesmíš zapomenout na to, co jsi mi slíbil. Nezačni znovu nesmyslnou válku. A hlavně ne kvůli tomu, co se stalo mezi mnou a králem Leošem.
Pamatuješ si na ty sny, o kterých jsem ti vyprávěla? O snech o tajemném muži. Konečně vím, kdo to byl. Byt to král Leoš. Byl to osud, kdo nás svedl dohromady, i když ne zrovna za ideálních podmínek.
Neměj mu za zlé jeho chování. Není proč. Já mu to za zlé také nemám. A co se stalo, stalo se. Nedá se to změnit.
A chci tě varovat. Pokud znovu započne válka. Odejdeme odtud a už nás nikdy neuvidíš. Neuvidíš ani mě, ani svou ženu, princeznu depaitskou. Stejně učiníme, i když se pokusíš do hradu vniknout s vojskem.
Tvá sestra Lýdie
Dobroslave,
je mi líto, že jsi se musel mou totožnost dozvědět takto. Měla jsem ti to tehdy asi říct, ale nedošlo mi to. Neviděla jsem jinou možnost. Když si mi řekl, kdo jsi, byl to pro mě šok. Ale věř mi, nikdy to nezměnilo mé city k tobě. Pořád tě miluji a doufám, věřím, že se ani tvé city nezměnily.
Tolik bych teď chtěla být u tebe, ale to nelze. Dohodni se, prosím, s mým bratrem. Oba jste moc hodní a spravedliví. Nedovol, aby ta událost mezi Lýdií a Leošem ohrozila mír. Vím, že se to nemělo nikdy stát. Byla to obrovská chyba, ale už se stalo.
A i když mi to láme srdce, neuvidíme se, dokud neuzavřete mír. A pokud propukne znovu válka, už mě neuvidíš nikdy.
Tvá milující žena Elizabeth, princezna depaitská
Když byly dopisy dopsané, poslala stará hraběnka dva posli. Jeden směrem, kudy má přijet sousední král, a druhý do depaitského zámku. Mužům slíbila vysokou odměnu, když dopisy donesou včas. Pak se už začala věnovat své vnučce.