Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Co zmůže láska (kapitola 11)
29. 12. 2006
0
0
581
Autor
encyklopediářka
Předtím: prolog, kapitola první, kapitola druhá, kapitola třetí, kapitola čtvrtá, kapitola pátá, kapitola šestá, kapitola sedmá, kapitola osmá, kapitola devátá,kapitola desátá
Laguerské vojsko bylo na dohled od depaitského zámku, když se podařilo poslovi dohonit jej. Král Dobroslav hnal vpřed takovou rychlostí, že byl div, že koně ještě nezačali umírat utaháním. Skoro nezastavovali. Dobroslavův cíl totiž ležel uprostřed této země. V zámku depaitského krále.
Nikdo se jim při jejich rychlé jízdě neodvažoval postavit. Vojenské hlídky měly již dávno příkaz zachovávat mír, a to za jakýchkoli podmínek. Chvíli sice zvažovaly útok, ale při přihlédnutí k množství cizích vojáků raději jen hlídaly počínání jízdy a zajišťovaly, aby nenarazila na zdejší obyvatele.
Král byl jeden z prvních, kdo zpozoroval přijíždějícího jezdce. Přibližoval se k nim od boku. Dobroslav pozdvihl ruku, čímž naznačil, aby muži za ním zpomalili. Neznámý dojel až ke králi. Sesedl z koně a on si všiml znaku na jeho oděvu i sedle koně. Znaku staré hraběnky.
Muž byl tak udýchaný, že nemohl ani mluvit. Jen si kleknul na koleno a podal vojáku, který držel královského koně, dopis. Ten jej předal králi. „Jak se ti dostal do rukou dopis od mé sestry?“ zeptal se podezíravě. „Pane, pane, nic nevím. Měl jsem vám jen předat dopis od dvou žen, kterým poskytla hraběnka ochranu.“
Dobroslav nic nechápal. Začal se však věnovat dopisu. Přelomil pečeť a rozvinul papír. Rychle ho přitom přejel pohledem. Jeho tvář zbledla, a to i když byla doteď úplně rudá od jízdy. Jeho zrak totiž upoutal poslední řádek… Tvá milující žena Elizabeth, princezna depaitská… Na chvíli se zadíval na posla. Určitě to není vtip, tohoto muže přece viděl na hradě Mrtvých. Zrak sklonil zpět k papíru a začal číst.
V blízkém zámku zatím bylo pozdvižení. Nikdo nechápal, co se to děje. Proč přijel sousední král až do nitra Depaitu. Nechápal to nikdo až na Zlatu, laguerského kapitána Zikmunda a samotného krále. Ten se však o dění venku moc nezajímal. Od chvíle, co dostal svůj dopis, nevyšel z pracovny. A když mu přišli oznámit, že se blíží vojsko, řekl jen: „Trvalo mu to déle než jsem myslel.“
Přistoupil k oknu a zahlédl jezdce. Právě vyjeli z lesa pár kilometrů od města. I z takové dálky nešel přehlédnout jejich počet. „Doufám, že jsi neudělal žádnou hloupost,“ zašeptal si Leoš sám pro sebe. Pak se zahleděl na dopis. Znovu si ho přečetl. To se to muselo tak zamotat? Už tak to snad bylo dost komplikované. Pohledem se vrátil k jezdcům, zastavili.
Zvenčí se začaly ozývat vyděšené výkřiky. Všude po nádvoří pobíhali vyděšení lidé. Otevřel tedy okno a zakřičel co mohl. „Dost!!“ Všichni vzhlédli a utišili se. „Generále, okamžitě odvolejte pohotovost! Král Dobroslav nezaútočí! … A ihned rozvažte laguerského kapitána!“ dodal, když si všiml spoutaného muže, u něhož stála vyděšená Zlata.
Nikdo se však nepohnul. „Tak, vydal jsem snad příkazy! Dělejte! Králem jsem tady já!“ Byl rozzlobený. Vojáci to vycítili a raději poslechli, když se k tomu neměl jejich generál. Začali se stahovat z pozic. Jejich král byl od návratu nevyzpytatelný. Ale od útěku oné cizinky a jeho sestry, si už nebyli jistí vůbec ničím.
Král zabořil pohled do Zikmunda. „Okamžitě přijď za mnou do pracovny! I se Zlatou!“ Oba učinili, jak si přál, a za pár minut už se otevíraly dveře. Leoš začal. „Vezmeš si malou skupinku a pojedeš ke svému králi. Řekni, že ho čekám. Vojsko může rozdělat tábor dál od města… Zlata pojede s tebou. Věřím, že nedopustíš, aby se jí něco stalo.“
Ona se na něj s úlekem podívala. Věděl snad…? Zikmundova tvář zůstala kamenná. Byl voják a naučil se nedávat najevo pocity. „To jste si mysleli, že to přede mnou utajíte? Myslíš si, Zlato, že nevím, kde jsi strávila dnešní noc? Nedívej se tak na mě, já tě soudit nehodlám.“ „Králi, nejsem si jist, zda mě můj král bude poslouchat…“ „Proto s tebou posílám i Zlatu. Budu věřit úsudku své sestry.“
Mezitím Dobroslav četl dopis snad už po padesáté, ale stále nevěřil jeho obsahu. Nevěnoval pozornost ničemu jinému. Ani si neuvědomil, že sesedl z koně a začal chodit sem a tam. Připadal si jako šílený. Cítil zlost, cítil radost. Pocity si v něm dělaly, co chtěly. Našel ji. Našel.
Jeho Elizabeth byla depaitskou princeznou. Proč mu to jen stará hraběnka neřekla. A co by to vlastně změnilo? Jeho lásku k ní? Stěží, s tou nedokázalo otřást ani to, co její bratr udělal jeho sestře. A co jí vlastně udělal? Ona mu to nikdy neřekne. Zná ji až moc dobře.
Jeho muži ho užasle sledovali. Neodvážili se však ani promluvit. Ať v dopise stálo cokoliv, nebyla to jejich věc. Tak to trvalo několik minut. Pak jeden z vojáků zahlédl jezdce s bílou vlajkou. Bylo jich asi deset a jedna dozajista žena. Upozornil na ně generála. Ten zase krále.
Jakmile byli vyjednavači skoro u nich, zpomalili. Jeden z mužů seskočil z koně a kráčel ke králi. Všichni ihned poznali laguerského kapitána. Ten padl před králem na kolena. Než stačil něco říct, Dobroslav se ohradil. „Ty se mi ještě opovažuješ přijít na oči?! Měl jsi ji přece chránit!“ Zikmund nebyl nijak zaskočen, čekal jeho reakci.
Co ovšem nečekal, byl pohyb za ním. Zlata slezla z koně a postavila se za něj. „Králi Dobroslave, váš kapitán plnil svůj úkol, co nejlépe dovedl… Než se znovu rozzlobíte. Vyslechněte alespoň mě. Já vaši sestru znám jen pár dní, ale i tak jsem si všimla její povahy. Vy ji dozajista znáte… Teď ale není čas mluvit o tomto. Máme vzkaz od krále Leoše, jste na depaitském zámku vítán. Čeká vás, ale také prosí, abyste nechal své vojsko zde. Může tu rozdělat tábor. Pokud nemáte dostatek jídla, postarám se…“
Její řeč zanikla v reptání vojáků. Král je však okamžitě umlčel. „Ticho!“ Jeho zrak se neodpoutal od ženy, jež právě mluvila. Nechápal, proč jeho soused posílá jako posla ženu. Pak mu to ale náhle došlo. Posílá ji, aby nedošlo ke krveprolití. Muselo mu dojít, že v přítomnosti ženy by nikdy nezabil ani nenechal zabít.
Nikdo se jim při jejich rychlé jízdě neodvažoval postavit. Vojenské hlídky měly již dávno příkaz zachovávat mír, a to za jakýchkoli podmínek. Chvíli sice zvažovaly útok, ale při přihlédnutí k množství cizích vojáků raději jen hlídaly počínání jízdy a zajišťovaly, aby nenarazila na zdejší obyvatele.
Král byl jeden z prvních, kdo zpozoroval přijíždějícího jezdce. Přibližoval se k nim od boku. Dobroslav pozdvihl ruku, čímž naznačil, aby muži za ním zpomalili. Neznámý dojel až ke králi. Sesedl z koně a on si všiml znaku na jeho oděvu i sedle koně. Znaku staré hraběnky.
Muž byl tak udýchaný, že nemohl ani mluvit. Jen si kleknul na koleno a podal vojáku, který držel královského koně, dopis. Ten jej předal králi. „Jak se ti dostal do rukou dopis od mé sestry?“ zeptal se podezíravě. „Pane, pane, nic nevím. Měl jsem vám jen předat dopis od dvou žen, kterým poskytla hraběnka ochranu.“
Dobroslav nic nechápal. Začal se však věnovat dopisu. Přelomil pečeť a rozvinul papír. Rychle ho přitom přejel pohledem. Jeho tvář zbledla, a to i když byla doteď úplně rudá od jízdy. Jeho zrak totiž upoutal poslední řádek… Tvá milující žena Elizabeth, princezna depaitská… Na chvíli se zadíval na posla. Určitě to není vtip, tohoto muže přece viděl na hradě Mrtvých. Zrak sklonil zpět k papíru a začal číst.
V blízkém zámku zatím bylo pozdvižení. Nikdo nechápal, co se to děje. Proč přijel sousední král až do nitra Depaitu. Nechápal to nikdo až na Zlatu, laguerského kapitána Zikmunda a samotného krále. Ten se však o dění venku moc nezajímal. Od chvíle, co dostal svůj dopis, nevyšel z pracovny. A když mu přišli oznámit, že se blíží vojsko, řekl jen: „Trvalo mu to déle než jsem myslel.“
Přistoupil k oknu a zahlédl jezdce. Právě vyjeli z lesa pár kilometrů od města. I z takové dálky nešel přehlédnout jejich počet. „Doufám, že jsi neudělal žádnou hloupost,“ zašeptal si Leoš sám pro sebe. Pak se zahleděl na dopis. Znovu si ho přečetl. To se to muselo tak zamotat? Už tak to snad bylo dost komplikované. Pohledem se vrátil k jezdcům, zastavili.
Zvenčí se začaly ozývat vyděšené výkřiky. Všude po nádvoří pobíhali vyděšení lidé. Otevřel tedy okno a zakřičel co mohl. „Dost!!“ Všichni vzhlédli a utišili se. „Generále, okamžitě odvolejte pohotovost! Král Dobroslav nezaútočí! … A ihned rozvažte laguerského kapitána!“ dodal, když si všiml spoutaného muže, u něhož stála vyděšená Zlata.
Nikdo se však nepohnul. „Tak, vydal jsem snad příkazy! Dělejte! Králem jsem tady já!“ Byl rozzlobený. Vojáci to vycítili a raději poslechli, když se k tomu neměl jejich generál. Začali se stahovat z pozic. Jejich král byl od návratu nevyzpytatelný. Ale od útěku oné cizinky a jeho sestry, si už nebyli jistí vůbec ničím.
Král zabořil pohled do Zikmunda. „Okamžitě přijď za mnou do pracovny! I se Zlatou!“ Oba učinili, jak si přál, a za pár minut už se otevíraly dveře. Leoš začal. „Vezmeš si malou skupinku a pojedeš ke svému králi. Řekni, že ho čekám. Vojsko může rozdělat tábor dál od města… Zlata pojede s tebou. Věřím, že nedopustíš, aby se jí něco stalo.“
Ona se na něj s úlekem podívala. Věděl snad…? Zikmundova tvář zůstala kamenná. Byl voják a naučil se nedávat najevo pocity. „To jste si mysleli, že to přede mnou utajíte? Myslíš si, Zlato, že nevím, kde jsi strávila dnešní noc? Nedívej se tak na mě, já tě soudit nehodlám.“ „Králi, nejsem si jist, zda mě můj král bude poslouchat…“ „Proto s tebou posílám i Zlatu. Budu věřit úsudku své sestry.“
Mezitím Dobroslav četl dopis snad už po padesáté, ale stále nevěřil jeho obsahu. Nevěnoval pozornost ničemu jinému. Ani si neuvědomil, že sesedl z koně a začal chodit sem a tam. Připadal si jako šílený. Cítil zlost, cítil radost. Pocity si v něm dělaly, co chtěly. Našel ji. Našel.
Jeho Elizabeth byla depaitskou princeznou. Proč mu to jen stará hraběnka neřekla. A co by to vlastně změnilo? Jeho lásku k ní? Stěží, s tou nedokázalo otřást ani to, co její bratr udělal jeho sestře. A co jí vlastně udělal? Ona mu to nikdy neřekne. Zná ji až moc dobře.
Jeho muži ho užasle sledovali. Neodvážili se však ani promluvit. Ať v dopise stálo cokoliv, nebyla to jejich věc. Tak to trvalo několik minut. Pak jeden z vojáků zahlédl jezdce s bílou vlajkou. Bylo jich asi deset a jedna dozajista žena. Upozornil na ně generála. Ten zase krále.
Jakmile byli vyjednavači skoro u nich, zpomalili. Jeden z mužů seskočil z koně a kráčel ke králi. Všichni ihned poznali laguerského kapitána. Ten padl před králem na kolena. Než stačil něco říct, Dobroslav se ohradil. „Ty se mi ještě opovažuješ přijít na oči?! Měl jsi ji přece chránit!“ Zikmund nebyl nijak zaskočen, čekal jeho reakci.
Co ovšem nečekal, byl pohyb za ním. Zlata slezla z koně a postavila se za něj. „Králi Dobroslave, váš kapitán plnil svůj úkol, co nejlépe dovedl… Než se znovu rozzlobíte. Vyslechněte alespoň mě. Já vaši sestru znám jen pár dní, ale i tak jsem si všimla její povahy. Vy ji dozajista znáte… Teď ale není čas mluvit o tomto. Máme vzkaz od krále Leoše, jste na depaitském zámku vítán. Čeká vás, ale také prosí, abyste nechal své vojsko zde. Může tu rozdělat tábor. Pokud nemáte dostatek jídla, postarám se…“
Její řeč zanikla v reptání vojáků. Král je však okamžitě umlčel. „Ticho!“ Jeho zrak se neodpoutal od ženy, jež právě mluvila. Nechápal, proč jeho soused posílá jako posla ženu. Pak mu to ale náhle došlo. Posílá ji, aby nedošlo ke krveprolití. Muselo mu dojít, že v přítomnosti ženy by nikdy nezabil ani nenechal zabít.