Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Co zmůže láska (kapitola 12)
29. 12. 2006
0
0
832
Autor
encyklopediářka
Předtím: prolog, kapitola první, kapitola druhá, kapitola třetí, kapitola čtvrtá, kapitola pátá, kapitola šestá, kapitola sedmá, kapitola osmá, kapitola devátá,kapitola desátá, kapitola jedenáctá
Nálada v depaitském zámku byla velice pochmurná. Přítomnost několika laguerských vojáků a jejich krále měla velice špatný vliv na myšlenky zdejších lidí. Vše bylo tak zvláštní. A všude po hradě kolovaly otázky.
Proč utekla princezna Elizabeth?
Co se stalo při zajímání laguerské skupinky?
Proč král dovezl tu cizinku sem?
Proč sousední král přijel tak nakvap?
Proč se jejich král tváří, jako by vůbec nevnímal okolní svět?
A proč byl tak rozzlobený?
Proč…? Proč…? Proč…?
V přítomnosti krále se nikdo neodvážil promluvit. Nikdo netušil, zda se znovu nerozzlobí. A utvrzovalo je v tom i to, že sama Zlata, králova svěřenkyně, na kterou nedal nikdy dopustit, se mu vyhýbala. Nejdříve si sice mysleli, že je to proto, co bylo mezi ní a cizím kapitánem, brzy to však byli nuceni zavrhnout. Ona také měla strach z jeho rozhodnutí.
Králové se poprvé setkali až druhý den. Jejich rádci to naplánovali jako smiřovací schůzku. Chtěli uzavřít mír. Jenže Dobroslav s Leošem se o mír zrovna nezajímali. Každý z nich měl v mysli jen svou sestru. Trvalo hodinu, než Dobroslav přerušil tu frašku. „Tak dost! Tohle nemá smysl! Chci si s vámi promluvit osamotě.“ Nastalo ticho.
Druhý muž přikývl. Bylo to nesmyslné, dohadovat se o tom, kdo udělá jaké ústupky, zda zruší pasti na hranicích a o dalších věcech. Stejně to ani jeden z nich nevnímal. „Je tu někde klidné místo?“ zeptal se. „V mé pracovně.“ Oba se zvedli a chtěli odejít.
Zarazil je však depaitský rádce. „Ale výsosti, co…“ „Důvod, proč král Laguery přijel je ten, že ta zajatá žena, co utekla společně s mou sestrou, je jeho sestra.“ Rozhostilo se naprosté ticho. Depaitané byli naprosto šokováni. Celý zámek už totiž věděl, že ta dívka strávila noc v králově stanu. A pokud byla sestrou krále Dobroslava, znamenalo to, že byla laguerskou princeznou. Třebaže byla nemanželským dítětem. Všichni věděli, že král měl s ženou jen syna.
Jakmile za králi zaklaply dveře, začali se rádci dohadovat. Nakonec toho však nechali, nemělo smysl něco vymýšlet. Řešení této situace leží plně jen na vládcích. Tedy z větší části na králi Dobroslavovi. Oni v tomto případě nemají žádnou moc. I když si obě strany přejí mír, těžko říct, zda teď bude možný.
Králové došli do zdejší pracovny. A první, co se stalo, bylo, že Dobroslav udeřil zdejšího vládce. Ten na to nijak nezareagoval. Otřel si krev z rohu úst a zeptal se: „Ulevilo se vám?“ „Ulevilo? Ne! Nemáte tušení, jak mi je od doby, co mi to řekli!“ Křičel. Snažil se zůstat klidný už moc dlouho.
Leoš velmi dobře chápal jeho vztek. Měl svou sestru viditelně rád. „Neřekla mi, kdo je…“ „A co by to změnilo? Kapitán mě informoval. A má sestra také není slepá, věděla to.“ Leoš začal přemýšlet o tom, čím by druhého muže trošku uklidnil. Nic ho však nenapadalo.
„Kdy vám řekla, že je má sestra?“ zeptal se znenadání Dobroslav. „Až když bylo moc pozdě.“ „Moc pozdě?! Moc pozdě?! Nemáte tušení, jakou námahu mě stojí… Ublížil jste jí?“ On však mlčel. Co na to říct? Sám si nebyl jistý, zda ano nebo ne.
Lagueřan si špatně vyložil jeho mlčení. „Kdybych vás připravil o trůn v důsledku toho, co jste udělal Lýdii, neodpustila by mi to. A hlavně by nikdy nepřiznala…“ „Dobrá. Moc dobře víte, že jsem ji znásilnil… No, vlastně jsem ji svedl.“ „Svedl?“ zase se v něm začínala vařit krev. Nadechl se a pokračoval: „Spolupracovala. Ona se se mnou milovala.“
Trpělivost druhého muže přetekla. „Jak… jak se opovažujete! Mám toho dost! Tohle nejde! Zaplatíte!“ Zvedl se ze svého místa a přistoupil k druhému obsazenému křeslu. Muž na něm se však nepohnul. Zůstával pořád klidný.
„Nejdřív se nebránila, protože věděla, že nemá proti mně šanci, a …“ „Nechci nic slyšet!“ rychle ho přerušil, ale potom začal mluvit mnohem tišeji a klidněji, „vím, proč vám byla po vůli. Napsala mi to. A něco jsem… No to je jedno. Jen mi řekněte, jestli jste jí ublížil.“ „Ne, to bych nedokázal. Zamiloval jsem se do vaší sestry.“
Víc už Dobroslava překvapit nemohl. Sny jeho sestry se týkaly depaitského krále. Lýdie se zamilovala do depaitského krále. A on se zamiloval do ni. Tohle mohl zařídit jen osud. „Zamiloval? Ale vždyť… myslel jste si přece, že je mou milenkou.“ „To myslel. Ani nevíte, jak jsem vás v tu chvíli nenáviděl.“
Pak nastalo ticho, které prolomil Leoš. „Teď k mé sestře. Také jsem se dozvěděl zajímavou věc. Je vaší ženou.“ Tvář druhého muže nedokázala skrýt radost a úžas. Bylo to tak nečekané, už se skoro smířil s tím, že ji nikdy nenajde. „To je. Dozvěděl jsem se to támhle u kraje lesa, když mi posel z hradu Mrtvých donesl dopis.“ Přitom ukázal ven z okna.
„Také jsem dostal dopis… Dáte mi přečíst ten váš?“ Dobroslav vytáhl papír, který měl pořád u sebe. Leoš se vydal pro ten svůj. Měl ho v psacím stole v zásuvce. Vyměnili si je a začali číst. Po chvíli Lagueřan promluvil: „Tak, co uděláme?“ Depaiťan si povzdechl. „Co můžeme dělat?“
Opravdu neměli na výběr. Princezny pro ně byly důležitější, než nějaká mužská pýcha a slib daný umírajícím otcům. A oba přece chtěli mír. Lagueřan napřáhl ruku se slovy: „Mír?“ Leoš potřásl s rukou bývalého nepřítele. „Ano, mír. Ale ony se nevrátí, dokud nebude jistý na sto procent.“ „Toho jsem si vědom. Pár týdnů to potrvá… A k tomu mezi vámi a Lýdií…“ zarazil se a sledoval počínání svého souseda.
Ten došel ke stolu a otevřel znovu zásuvku. Vytáhl odtamtud listinu. Tu mu podal. Podíval se na její obsah. Co to má znamenat? „Co to má znamenat?“ Nechápal. „Dal jsem jí to podepsat ještě předtím, než… než jsem si vyžádal její tělo.“ „To nechápu. Vždyť jste si myslel, že je mnou milenkou.“ „To myslel, ale jak jsem již řekl, zamiloval jsem se do ni.“
Listina o níž je řeč, byla totiž předmanželská smlouva. Už se sice skoro nepoužívala, ale stále byla platným dokumentem. Měla skoro stejnou váhu jako sňatek. „Proč mi to v tom dopise nenapsala?“ „Neví, že to podepsala. Nedal jsem jí možnost, přečíst si to.“ Než se vrátili do sálu, Dobroslav ještě souseda varoval. „Nedotkneš se jí, proti její vůli. Už nikdy.“ „Máš mé slovo.“
„Málem bych zapomněl. Ještě něco bys měl vědět. Lýdie je vnučkou hraběnky z hradu Mrtvých. Proto jsem tu tehdy byl. Náhodou jsem narazil na dopis od Lýdiiny matky. Chtěl jsem vědět, jestli je opravdu tak zlá, jak se o ní povídá. Jí jsem to neřekl, ale hádal bych, že pokud se to ještě nedozvěděla, nepotrvá to již dlouho.“
Proč utekla princezna Elizabeth?
Co se stalo při zajímání laguerské skupinky?
Proč král dovezl tu cizinku sem?
Proč sousední král přijel tak nakvap?
Proč se jejich král tváří, jako by vůbec nevnímal okolní svět?
A proč byl tak rozzlobený?
Proč…? Proč…? Proč…?
V přítomnosti krále se nikdo neodvážil promluvit. Nikdo netušil, zda se znovu nerozzlobí. A utvrzovalo je v tom i to, že sama Zlata, králova svěřenkyně, na kterou nedal nikdy dopustit, se mu vyhýbala. Nejdříve si sice mysleli, že je to proto, co bylo mezi ní a cizím kapitánem, brzy to však byli nuceni zavrhnout. Ona také měla strach z jeho rozhodnutí.
Králové se poprvé setkali až druhý den. Jejich rádci to naplánovali jako smiřovací schůzku. Chtěli uzavřít mír. Jenže Dobroslav s Leošem se o mír zrovna nezajímali. Každý z nich měl v mysli jen svou sestru. Trvalo hodinu, než Dobroslav přerušil tu frašku. „Tak dost! Tohle nemá smysl! Chci si s vámi promluvit osamotě.“ Nastalo ticho.
Druhý muž přikývl. Bylo to nesmyslné, dohadovat se o tom, kdo udělá jaké ústupky, zda zruší pasti na hranicích a o dalších věcech. Stejně to ani jeden z nich nevnímal. „Je tu někde klidné místo?“ zeptal se. „V mé pracovně.“ Oba se zvedli a chtěli odejít.
Zarazil je však depaitský rádce. „Ale výsosti, co…“ „Důvod, proč král Laguery přijel je ten, že ta zajatá žena, co utekla společně s mou sestrou, je jeho sestra.“ Rozhostilo se naprosté ticho. Depaitané byli naprosto šokováni. Celý zámek už totiž věděl, že ta dívka strávila noc v králově stanu. A pokud byla sestrou krále Dobroslava, znamenalo to, že byla laguerskou princeznou. Třebaže byla nemanželským dítětem. Všichni věděli, že král měl s ženou jen syna.
Jakmile za králi zaklaply dveře, začali se rádci dohadovat. Nakonec toho však nechali, nemělo smysl něco vymýšlet. Řešení této situace leží plně jen na vládcích. Tedy z větší části na králi Dobroslavovi. Oni v tomto případě nemají žádnou moc. I když si obě strany přejí mír, těžko říct, zda teď bude možný.
Králové došli do zdejší pracovny. A první, co se stalo, bylo, že Dobroslav udeřil zdejšího vládce. Ten na to nijak nezareagoval. Otřel si krev z rohu úst a zeptal se: „Ulevilo se vám?“ „Ulevilo? Ne! Nemáte tušení, jak mi je od doby, co mi to řekli!“ Křičel. Snažil se zůstat klidný už moc dlouho.
Leoš velmi dobře chápal jeho vztek. Měl svou sestru viditelně rád. „Neřekla mi, kdo je…“ „A co by to změnilo? Kapitán mě informoval. A má sestra také není slepá, věděla to.“ Leoš začal přemýšlet o tom, čím by druhého muže trošku uklidnil. Nic ho však nenapadalo.
„Kdy vám řekla, že je má sestra?“ zeptal se znenadání Dobroslav. „Až když bylo moc pozdě.“ „Moc pozdě?! Moc pozdě?! Nemáte tušení, jakou námahu mě stojí… Ublížil jste jí?“ On však mlčel. Co na to říct? Sám si nebyl jistý, zda ano nebo ne.
Lagueřan si špatně vyložil jeho mlčení. „Kdybych vás připravil o trůn v důsledku toho, co jste udělal Lýdii, neodpustila by mi to. A hlavně by nikdy nepřiznala…“ „Dobrá. Moc dobře víte, že jsem ji znásilnil… No, vlastně jsem ji svedl.“ „Svedl?“ zase se v něm začínala vařit krev. Nadechl se a pokračoval: „Spolupracovala. Ona se se mnou milovala.“
Trpělivost druhého muže přetekla. „Jak… jak se opovažujete! Mám toho dost! Tohle nejde! Zaplatíte!“ Zvedl se ze svého místa a přistoupil k druhému obsazenému křeslu. Muž na něm se však nepohnul. Zůstával pořád klidný.
„Nejdřív se nebránila, protože věděla, že nemá proti mně šanci, a …“ „Nechci nic slyšet!“ rychle ho přerušil, ale potom začal mluvit mnohem tišeji a klidněji, „vím, proč vám byla po vůli. Napsala mi to. A něco jsem… No to je jedno. Jen mi řekněte, jestli jste jí ublížil.“ „Ne, to bych nedokázal. Zamiloval jsem se do vaší sestry.“
Víc už Dobroslava překvapit nemohl. Sny jeho sestry se týkaly depaitského krále. Lýdie se zamilovala do depaitského krále. A on se zamiloval do ni. Tohle mohl zařídit jen osud. „Zamiloval? Ale vždyť… myslel jste si přece, že je mou milenkou.“ „To myslel. Ani nevíte, jak jsem vás v tu chvíli nenáviděl.“
Pak nastalo ticho, které prolomil Leoš. „Teď k mé sestře. Také jsem se dozvěděl zajímavou věc. Je vaší ženou.“ Tvář druhého muže nedokázala skrýt radost a úžas. Bylo to tak nečekané, už se skoro smířil s tím, že ji nikdy nenajde. „To je. Dozvěděl jsem se to támhle u kraje lesa, když mi posel z hradu Mrtvých donesl dopis.“ Přitom ukázal ven z okna.
„Také jsem dostal dopis… Dáte mi přečíst ten váš?“ Dobroslav vytáhl papír, který měl pořád u sebe. Leoš se vydal pro ten svůj. Měl ho v psacím stole v zásuvce. Vyměnili si je a začali číst. Po chvíli Lagueřan promluvil: „Tak, co uděláme?“ Depaiťan si povzdechl. „Co můžeme dělat?“
Opravdu neměli na výběr. Princezny pro ně byly důležitější, než nějaká mužská pýcha a slib daný umírajícím otcům. A oba přece chtěli mír. Lagueřan napřáhl ruku se slovy: „Mír?“ Leoš potřásl s rukou bývalého nepřítele. „Ano, mír. Ale ony se nevrátí, dokud nebude jistý na sto procent.“ „Toho jsem si vědom. Pár týdnů to potrvá… A k tomu mezi vámi a Lýdií…“ zarazil se a sledoval počínání svého souseda.
Ten došel ke stolu a otevřel znovu zásuvku. Vytáhl odtamtud listinu. Tu mu podal. Podíval se na její obsah. Co to má znamenat? „Co to má znamenat?“ Nechápal. „Dal jsem jí to podepsat ještě předtím, než… než jsem si vyžádal její tělo.“ „To nechápu. Vždyť jste si myslel, že je mnou milenkou.“ „To myslel, ale jak jsem již řekl, zamiloval jsem se do ni.“
Listina o níž je řeč, byla totiž předmanželská smlouva. Už se sice skoro nepoužívala, ale stále byla platným dokumentem. Měla skoro stejnou váhu jako sňatek. „Proč mi to v tom dopise nenapsala?“ „Neví, že to podepsala. Nedal jsem jí možnost, přečíst si to.“ Než se vrátili do sálu, Dobroslav ještě souseda varoval. „Nedotkneš se jí, proti její vůli. Už nikdy.“ „Máš mé slovo.“
„Málem bych zapomněl. Ještě něco bys měl vědět. Lýdie je vnučkou hraběnky z hradu Mrtvých. Proto jsem tu tehdy byl. Náhodou jsem narazil na dopis od Lýdiiny matky. Chtěl jsem vědět, jestli je opravdu tak zlá, jak se o ní povídá. Jí jsem to neřekl, ale hádal bych, že pokud se to ještě nedozvěděla, nepotrvá to již dlouho.“