Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSny - Co zmůže láska (kapitola 13)
29. 12. 2006
0
3
740
Autor
encyklopediářka
Předtím: prolog, kapitola první, kapitola druhá, kapitola třetí, kapitola čtvrtá, kapitola pátá, kapitola šestá, kapitola sedmá, kapitola osmá, kapitola devátá,kapitola desátá, kapitola jedenáctá, kapitola dvanáctá
A až dnes Dobroslavovi došlo, že zřejmě vůbec neberou v potaz jeho manželství s Elizabeth. Musel se chtě nechtě usmát při vzpomínce na jeho slova. Zopakoval dost podrážděně a dost nahlas, aby to zaslechlo i služebnictvo pobíhající po chodbách, že mír je to jediné, co se dá podniknout. Nemohl by prý válčit s bratrem své ženy.
Vyjednavači se na to tvářili nechápavě, čímž zcela vyvrátili možnost, že by to zaslechli, když se tehdy vrátili z pracovny a oznámili jim to. Zřejmě to nepovažovali za důležité. Lagueřan to pro jistotu zopakoval ještě jednou a pomalu. Řekl, že je manželem depaitské princezny.
Už byl skoro u dveří, když ho ze vzpomínání vytrhl cizí zvuk. Byl si jistý, že ho už určitě někdy slyšel, ale nemohl si vzpomenout kde. Chvíli ještě poslouchal, a když se neopakoval, vešel do pokoje.
Někdo v něm zapálil svíčky. Ale kdo? Služebné přece měly dost jiné práce. Rozhlížel se po pokoji. Byla tam, seděla v jeho křesle pod oknem. A ačkoliv byla zády k němu, nemohl se splést. Lýdie. A ten zvuk bylo otevírání skrytých dveří.
Proč nic neděl? divila se. Musel si je přece už všimnout. Musel o ní vědět. Zvedla se a pomalu otočila. Věděl o ní. Asi ho nenapadlo, že by přišla. Neměla přece důvod. Dokonce dala slib, že ji neuvidí, dokud neuzavře s jejím bratrem mír. „Co tady děláš?“ zašeptal nakonec.
Co tady dělá? To by sama ráda věděla. Ale vždyť ona to přece ví. Potřebuje si ujasnit, co k němu cítí. A co znamená pro něj. „Potřebovala jsem si s tebou promluvit. Jde o… o…“ její hlas vypověděl službu. Neměla sem vůbec chodit.
„Promluvit si o tvých snech? O těch, co máš od smrti otce?“ Nechápala. „Ale jak… jak o nich víš? Aha. Bratr.“ Přikývl a ve stejný okamžik si uvědomil, že se ještě nepohnul z místa. Od chvíle, kdy mu došlo, kdo si hoví v jeho křesle, byl jako přimrzlý k podlaze.
Podíval se jí do očí a udělal krok k ní. Jelikož svíčka osvětlovala tu část místnosti, kde byla, viděl ji dokonale. Nebála se ho. Došel až k ní a opatrně ji políbil. Chvíli váhala, ale nakonec se mu poddala. Jako tu noc ve stanu.
Noc už byla skoro u konce, když se probudili. Všude byla sice ještě tma, ale na obzoru se objevil první sluneční paprsek. „O čem jsi to chtěla mluvit? Nemělo to něco společného s tím, že mě miluješ?“ Rychle se posadila. Takže ji slyšel. Neměla se nechat unést a proříci se. „Musím jít.“ Zadržel ji. „Lýdie, neboj, pustím tě. Vím, že musíš jít.“
Proč se jen musela zamilovat do tohoto muže. Kárala se v duchu. Ale stalo se. „Leoši, já si potřebovala ujasnit… Po té první noci jsem byla dost… Nevěděla jsem, co si myslet.“ Musí si dávat pozor na jazyk, jinak prořekne i to největší tajemství. O něm se určitě nesmí dozvědět. Avšak jednu otázku si odpustit nedokázala. „Co pro tebe znamenám?“
Podívala se na ni. Je možné, že jí to nedošlo. A to ani po této noci? „Mám tě rád. A to od první chvíle, co jsem tě uviděl… Tehdy ve vašem táboře. Připadala jsi mi jako čarodějka…“ Přerušila ho polibkem. Nemusel mluvit dál, pochopila a stačilo jí to. Začala se oblékat.
Nechal ji. Ještě není uzavřen mír. Tedy oficiálně. Musí počkat. „Tvůj bratr asi nebude moc rád, až se dozví, že jsi tu dnes v noci byla.“ „Ty mu to řekneš?“ „Ano, nebudu mu lhát… O té tajné cestě jsi se dozvěděla od sestry?“ Přikývla. „Jak je jí?“ Co na to odpovědět? Vždyť on neví, že je Elizabeth těhotná, neví to ani Dobroslav. „Je smutná. Přeje si mír a přeje si vidět svého manžela. A tebe taky.“ Taková odpověď mu stačila.
Zrovna otevírala tajné dveře, když si vzpomněl, že by jí měl ukázat ten dokument. „Lýdie, počkej ještě,“ podal jí papír, „čti.“ Ona tak učinila a nevěřila vlastním očím. Přitom se dotkla rukou svého břicha. Jen na okamžik. Ruku pak rychle stáhla. „To… to je to, co jsi mi dal tehdy podepsat?“
Nedivil se jí, že byla překvapená. Co také mohl očekávat. „Myslel sis, že jsem jeho milenka a dal jsi mi to podepsat? Proč?“ „Miloval jsem tě.“ Zarazila se. Odejít se pro ni stalo téměř nemožné. Chtěla tu zůstat, tolik chtěla zůstat, ale potom si vzpomněla na Elizabeth. Ona také trpěla. Musela se k ni vrátit. Podala mu papír a vběhla do tajné chodby.
Díval se za ní, dokud nezmizel i poslední důkaz její přítomnosti, světlo svíčky, jež držela v ruce, aby viděla v temné chodbě. Potom pomalu zavřel dveře a posadil se do křesla, kde ji minulý večer nalezl. Opravdu tu byla, a teď byla zase pryč. A pokud něco rychle neudělá, jen tak se nevrátí.