Poražený

Podzimní kanuly mlhy

z pahýlů zlámaných větví,

mraky jak prsy nalité mlékem

ztěžka sedaly na dna údolí

a jejich tma se rozlévala.

I němé hvězdy v usedavém pláči

připily krvavě chutnajícím vínem

jakoby se někdo narodil, a ne zemřel.

Hleděly životem spálené trávy,

hleděly smutnýma očima

do tváří nesčíselných bohů,

na jejichž mohyly poslaly své símě.

Už neplakal nikdo,

vždyť marné byly slzy,

jen bol byl vyslyšen

pro radost z utrpení;

hořká a horká krev

přes bok se řine do trávy

a půda ji pije plnými doušky

až do samého dna.

Na poli bitvy zůstanou ležet,

v rubáši spleteném z arniky

do něhož jejich zchládlý pot bude vtékat.

Blyští se bělobou, jíž planou hvězdy

nad pustou zemí bojem zničenou,

sedí sám, v nekrvavé bitvě poražen

a krvácí.

Zde jeho štít a jeho meč vetknutý v zem.

Krev cherubů a andělů s utrhanými křídly

přes bělostný vous se propíjí,

až v praméncích stéká po hrudi

ku srdci do oceli skrytém.

Mrtví už dávno nežili a živí viděli jen smrt.

A muž tam seděl s kdysi ocelovým srdcem,

které mu kopím prokláli, s doutnajícím srdcem,

jímž nechladnější roztáli.

Duch i tělo padli do hlubin bezejmenných,

ale srdce čeká;

čeká na přívoz do přístavů vítězství.