Vyhlídka

Vyhlídka

Hlavní problém, kterej řešíte po tom, co někoho vodděláte, je, co vlastně s nim. Protože předtim na to ani ňák není čas, přemejšlíte úplně vo jinačích věcech a pak najednou zíráte na to bezvládný tělo a říkáte si, kam ho sakra dám? Na ňáký špekulování sem vopravdu neměl nervy, za každým rohem jsem viděl číhajícího fízla a tak jsem si řek, co já se tady budu namáhat, prostě ho hodim ze skály a ještě to bude vypadat, jako když skočil sám. Náhodou znám jedno místo, který je na tenhle oučel jako dělaný, tak sem na to šlápnul, abych tam byl, než mi ta mrtvola stačí zasmrdět moje nový fáro.

Ty brďo, tohle je fakt asi nejlepší chvíle mýho života! I když nechci, tak se pořád  musím smát, protože jsem tak strašně šťastná! Samozřejmě se teda snažím kontrolovat, aby si Petr nemyslel, že jsem nějaká uhihňaná sedmačka (jasně že nejsem, protože už chodím do osmý), ale dneska je můj velkej den. Pořád ještě tomu nemůžu uvěřit, ale fakt tu sedím na vyhlídce, já a vedle mě Petr z devátý bé, po kterým šílej holky z celý školy!

Když se mě zeptal, jestli bych někdy nešla ven, úplně se mi podlomily nohy, ale dělala jsem jako že nic a řekla jsem suverénně: „No jasan.“ A pak bylo jasný, že půjdem sem, protože, abyste tomu rozuměli, tady na vyhlídce je to děsná romantika, sedíte na vobrovský skále, pod sebou máte Vltavu a Hrad na vobzoru, takže se sem všechny párečky z Bohnic choděj ocicmávat, a každej si myslí, jak je to tady strašně tajný, protože musíte podlézt zábradlí a prodrat se takovým křovím, jenže někdy se stane, že si to sem štrádujete, a pak zjistíte, že už si někdo hoví na vašem místě; takže vám nezbyde než se otočit a jít zase zpátky, protože je to tak spešl místo, že když tu ste, nikdo cizí vám sem nevleze. Což se nám s Petrem teda docela hodí.

Snažil sem se jet ostopéro, ale jako na potvoru byli všude poldové, takže sem se musel kapánek krotit. No, aspoň sem měl chvíli čásek popřemejšlet vo tom, jak tam tu mrtvolu dopravim, protože si jí přece nemůžu jen tak hodit na záda, to dá rozum. Náhodou sem teda v autě zrovna vobjevil ňáký pytle vod brambor, až jsem si musel říct, že dovopravdy nejsem žádný béčko a že mi to pořád eště zatraceně myslí (to teda jo!), protože když jsem pak šel s tim vohromným pytlem na zádech cestou k lesu, nikdo na mě ňák moc nekoukal (no, možná to bylo proto, že tam skoro nikdo nebyl, ale to není tak jistý). Měl sem to prostě všecko akurátně naštelovaný.

 Mám teď co dělat, abych se nerozpustila! Petr je tak úžasnej, že až budu holkám zejtra vyprávět, co mi řek, budou mi šíleně závidět (a můžu si to i trochu přibarvit, protože mi sezobou úplně všechno, slepice jedny). Připadám si jak v ňákým filmu, zapadá slunce, Petr mě drží za ruku a vypráví mi, jak se vrací každej den domů ve dvě v noci, je prostě tak odvážnej a statečnej! „A co na to rodiče?“ ptám se ho. „Ále, z těch si nic nedělám, nejsem přece malý dítě, ne?“ Prostě ho zbožňuju každou minutou víc a víc a nedokážu si představit místo kdekoli na zemi, kde bych teď chtěla bejt radši. I koncert Britney bych klidně oželela.

Zezhora, od zábradlí, se ozývaj nějaký hlasy. Petr chvíli špicoval uši a docela slušně rychle zblednul. „Sakra, máma!“ Vyskočil jako čertík z krabičky, popad mě za ruku a vletěli jsme do nejbližšího křoví. Vůbec jsem nepochytila, co se děje- vždyť přece říkal, jak se rodičů nebojí!?!

 
Nahoře sice zacláněli ňáký lidi, ale ty teda mě a moje brambory v žádným případě nemůžou ohrozit. Hodil sem na ně gangsterskej pohled, aby je náhodou nenapadlo si dovolovat, ale vypadali, že měli respekt i bez toho. Tak to má bejt. Prodíral sem se tím kreténským křovím, až sem si poškrábal ruce, ale to, co přišlo pak, mě úplně vodrovnalo, A to dovopravdy nekecám. Vylez sem tam a fakt sem si připadal tak svobodně, jako… no nevim jako co a můžete si trhnout. Brambory mi vypadly z rukou a já sem se tam taky svalil a jenom zíral na tu krásu. Vod tý doby, co si jedna mladá úča na základce vzala velkej výstřih, sem snad neviděl nic hezčího. Ale najednou sem zaslech ňáký šustění a mě teda málem klepla pepka, protože to šustil ten pytel od brambor a taky se ňák podezřele hejbal. Asi jsem měl holt vzít tvrdší pánvičku.

Tak sme teda byli s Petrem namáčklý v tom křoví, což taky bylo asi jediný pozitivní, že sme byli namáčklý, protože jinak to stálo teda za starou belu. Petr vypadal tak vyplašeně, jak sem ho eště neviděla, do nohy mě píchal nějakej trn a to všechno kvůli ňákýmu pošahanýmu chlápkovi, kterej si nosí na vyhlídku nejmíň dva metráky brambor. Takhle jsem si naše rande teda vůbec nepředstavovala (ale co, tohle holkám přece říkat nemusím).

Navíc teď někdo de sem dolu, a ten bramborovej úchyl se tak leknul, že vzal ten pytel a odhodil ho někam pryč. Zaclání mi tam větev, takže nevim, jestli jenom do křoví nebo až dolu, to mě zas tak nežere; ale teď se mi ten chlap zdá ještě víc magorickej než předtím a rozhodně se odsud ani nehnu, dokud nevodprejskne.

Kdyby se něco stalo, Petr by mě teda rozhodně nezachránil, to si už nedělám žádný iluze, třeba teď čučí před sebe, jak kdyby viděl ducha; tak se podívám, vo co de, a mám docela co dělat, abych se udržela na nohou! Zezdola se sem na skálu drápe ňáká stvůra s vobrovskou fialovou modřinou na čele, v roztrhanejch hadrech. Z míst, kam předtím dopad ten bramborovej pytel.

A oba tyhle pošahanci si sedaj vedle sebe na skálu a fascinovaně se rozhlížej kolem. Modlím se, abych vodsaď vyvázla živá.

Ty bláho, s tou pánvičkou jsi to teda docela přehnal. Sem myslel, že už sem nadobro tuhej, jenže pak sem se najednou probral, neviděl sem vůbec nic, ale když mi došlo, že jsem v pytli, vyhrabal sem se ven. Čoveče, já už myslel, že sem v ráji! Jenže pak mě napadlo, jak bych se já moh dostat do ráje? A pak sem viděl tebe a hned sem věděl, že sem eště na zemi.

Ale todle je nádhera. Koukej na ty skály okolo, neotesaný, neurvalý, jak se tyčej nad Prahou, koukej dolů na Vltavu, jak se krásně klikatí, jak líně plyne a jak se v ní zrcadlí večerní slunce. A kolem ní cestičky, chatky a políčka. Vidíš ty maličký špendlíkový hlavičky? Támdle někdo jede na kole, támhle vezou kočárek. A dál majestátná Praha, tisíce věžiček, tisíce lidí.

Čoveče, já sem tak rád, že nejsem mrtvej! Tohle místo je prostě magický.

Hele, sklapni, nebo si dojdu pro pánvičku.

Tohle je teda vopravdu rande za všechny prachy.