Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVydařený noční výlet
03. 01. 2007
0
1
762
Autor
Katanga
,,A jede se na lyže,“ ozvala se Ála, ,,a jestli někdo nechce, pojedu klidně sama!“ V půl šesté a po patnácti km na běžkách namazaných tak dokonale, že člověk jel neustále z kopce (dokonce i v kopci), jsem tímto nápadem příliš nadšena nebyla. Bohužel jsem si to zavařila již ráno, kdy se mi vyhlídka večerního lyžování zdála být naprosto úžasná.
Mé již tak velmi malé nadšení zcela vyprchalo, když jsem se s hrůzou v očích blížila k teploměru. Přemýšlela jsem, zda-li někdo z legrace nepřepsal stupnici. Nepřepsal…ten nemilosrdný přístroj ukazoval teplotu -15°C. Při tom strašném zjištění jsem se začala klepat- nevím jestli hrůzou či nastávajícím mrazem.
Táta, odhodlaný lyžovatza každého počasí, za jakékoli teploty a pokud je alespoň trochu na čem , neváhal a hrdinně se začal oblékat. Ála následovala jeho příkladu a v nemilé situaci jsme zůstaly jen já a máma. ,,Lyžování je krásná věc…ovšem když na to člověk vidí. Myslím, že si to od vás nechám vyprávět,‘‘ prohlásila máma a já jsem si připadala jako potápějící se koráb na šírém moři. Nebudu srab, řekla jsem si. Vždyť je to přeci nádhera, když se člověk spouští poslepu ze svahu a přitom cítí, jak mu omrzá obličej.
S těmito myšlenkami jsem si na sebe navlékala pátou vrstvu a uvažovala, co bych si na sebe ještě oblékla.
,,Určitě nevyjedete. Teď zrovna tady jelo jedno auto a v zatáčce se úplně zahrabalo, “ povzbudila nás máma, když se s námi loučila ve dveřích. „Vezměte si lopatu a mobil, až se zahrabete, ať můžete volat o pomoc.“ (Obé nám skvěle poslouží na horách, kde není signál a místo něj jsou tu tři metry sněhu. To budeme tak akorát moci volat z okénka zapadlého auta, pomyslela jsem si.) Jako by nestačila vyhlídka blízké smrti umrznutím. Pomalu ale jistě ze mě vyprchávalo ono falešné přesvědčení, jak je to všechno báječné.
Když jsme konečně dojeli k vleku, zjistili jsme, že máme ještě dvacet minut než začne noční provoz. Nebo jsme si alespoň mysleli, že by v šest měli začít. Po čtvrt hodině strávené u informační tabule, kde jsme se marně snažili vypátrat provozní hodiny, jsme začali (tedy alespoň já) býti značně promrzlí. Ještě ke všemu začalo být maličko divné,že pět minut před zahájením provozu byla sjezdovka stále zahalena do tmy a na celém parkovišti kromě nás nikdo. Vždy, když okolo projíždělo nějaké vozidlo, viděla jsem ve tváři mých spolujezdců záblesk naděje. Zatímco já jsem se vždy sklonila k lyžákům a naprosto přirozeně jsem předstírala, jako že si je zouvám, aby si snad ti kolemjedoucí nemysleli, že MY chceme jít lyžovat- TEĎ, V NOCI, PŘI SIBIŘSKÉM MRAZU…
Po dalších předlouhých deseti minutách nastala změna! Vedle našeho auta zaparkovalo jedno cizí a už to nevypadalo tak hloupě (dvě auta na obrovském parkovišti vypadají přeci jen lépe než jedno). Z auta se vysypala skupinka dam. Zvolna se začaly přezouvat do sněhobílých lyžáčků, když při tom stačily ještě žmoulat v ústech cigaretu.
,,Prosím vás, nevíte, jak to tady jezdí,“ otázal se táta.
,,Počkejte, ono to nejezdí,“ zeptala se vyděšeně jedna z dam nazouvajíc se při tom do lyží.
,,A vy snad něco vidíte,“odpověděl podrážděně táta a ukázal do tmy.
,,Ne…“
Ty by snad byly schopné sjet dolů po tmě a tam by možná teprve zjistili, že vlek je dnes nahoru nevyveze. Po pár telefonátech příbuzným se paničky dozvěděly, že v neděli by tojezdit mělo. Nicméně vlekaři uvažovali asi stejně jako my: totiž žev neděli večer bude o lyžování malý zájem. Na základě této úvahy (která nám některým měla lyžování zpříjemnit), se rozhodli dnes večer zajít spíše na pivo než do práce.
,,Holky, jedem jinam,“ pronesla povýšeným tónem jedna z dam. Po kterémžto výroku se jejich posádka znovu přezula, nakvašeně bouchla dvířky od auta a za rachotu motoru odjela.
Mé dva společníky však optimismus nepřešel. Bohužel pro mě si všimli osvětleného protějšího svahu a tak se rozhodli zkusit štěstí tam. Když se tatínek přezouval z lyžáků a my jsme nakládaly lyže zpět, už jsem si nestyděla přiznat, že se mi opravdu nikam nechce. Během jízdy k dalšímu vleku jsem se tajně modlila, aby měli zavřeno a abychom my mohli jet domů, do tepla, do chaloupky,…
A jak jsem se tak bořila po kolena a s lyžemi na zádech směrem k vleku, připadalo mi, že se světla spíše vzdalují. Dokonce jsem si ani už nesnažila namluvit, že je mi teplo. K vleku jsem se dobelhala jako poslední abych zjistila, že jej provozují jen v pondělí, středu, pátek a sobotu.
Málem jsem nepotlačila vítězoslavný výkřik. Radostí mi bylo hned tepleji. Táta s Álou si bez váhání nasadili lyže, aby opravdu mohli říct, že byli na nočním lyžování. Já jsem si je znovu spokojeně hodila na rameno a bořila jsem se vesele zpět.
Jak jsme se tak kodrcali domů tmou, v autě bylo tísnivé ticho. Táta nejspíš přemítal o tom, proč mu sakra nikde nepustili vlek a v duchu si nadával na ty ,,pitomce vlekaře“. Já jsem si s potěšením, ale i s bolestí uvědomovala, jak mi procitají zmrzlé končetiny.
Po chvíli přerušila hrkot motoru Ála: ,, To z nás bude mít máma zase legraci, až jí to vylíčíme…“ Při představě horkého čaje, vyhřáté peřiny a praskajících kamen jsem si pomyslela, že je mi to úplně jedno. Hlavně, když už nikam nemusím.
Máma nás přivítala slovy: ,,To už jste tady?“ Když jsme konečně dokončili naše vyprávění, zhodnotila to slovy: ,,Vidíte, já jsem vám to říkala…“