Ztracený

Tupý náraz. Rozhlížím se, kde to jsem? Netuším. Rozhlížím se, ale všude jen samá tma,jen černá prázdnota. Snažím se křičet, ale když jsem otevřel pusu, vlezla i do ní tma, a já se jí začal zalykat. Bojím se tu. Bloudím, hledám cestu ven. Ale ven je jen jedna cesta a tou jít nechci, alespoň ne zatím. A tak dál plavu ve tmě, ve svých touhách a nadějích a hledám cestu, o které vím, že není. Cestu, o které jsem si ještě včera myslel, že je.

Bolí to. Moc to bolí. Každý úder srdce bolí. Miliony malých jehel v něm zabodnutých mi dopřejí jen bolest. Je lepší bolest nebo prázdno? A ten zkurvený čas stále běží, nemilosrdně kousek po kousku. Každý úder vteřinové ručičky... jako by to bylo tisíc let... abych měl čas poznat svoji bolest. Ale já nechci, nechci, tak proč? Proč se prostě nemohu utopit ve tmě? Proč tu mám zůstat, když tu nic není?

A ty se nesměj, kurvo! Dočkala ses.. Jo, jsem už teď jen Tvůj, ale nesměj se tak nahlas, prosím. Prosím. Buď ticho prosím, aspoň ještě chvíli. Už ti neuteču. Nebudu už hledat svět, kde bych mohl být šťastný. Už po takovém netoužím. Stejně v něm zůstane nakonec jen bolest.

Sakra, kdy se to stalo? Kdy?

Já nevím, nevím, nevím, nevím, nevím, nevím..

Kdo jsem? Řekni mi to, prosím, musím to vědět...

Jsi svoje nemoc...

Ne, nemoc jsi ty!

Já jsem ty...

---