Noční směna

Noční směna Byla deprimující deštivá noc a doktorka Němcová odpočítávala každou minutu do konce pracovní doby. Letní pracovní dny na Kladenské pohotovosti byly vždy dlouhé a únavné. Svojí spolupracovnici Boženu poslala domů před dvěma hodinami a teď, když tu seděla na své čalouněné židli, mezi čtyřmi chladnými stěnami, toho litovala. Neměla si s kým povídat a knížku připravenou pro dnešní noc, přečetla překvapivě rychle. Podívala se na nástěnné hodiny, jejichž pronikavý tikot přehlušoval déšť bijící do okna. ,,Půlnoc,“řekla si pro sebe, za šest hodin jí vystřídá ranní směna, ale co bude do té doby dělat? Normálně už by jí hlava klesla na stůl a spala by spánkem tvrdě pracujících, jenže dnes ne. Dnešní noc byla jiná, než ty ostatní. Ani snad ne kvůli dešti, spíše kvůli tomu, co viselo ve vzduchu, bylo to něco zvláštního, nepřirozeného a téměř hmatatelného. Vzala do ruky právě dočtenou knihu a nahlas přečetla název: ,,Vlkodlak.“ To bude ono, tak proto nemůže spát, přečetla si horor před spaním a teď se jednoduše bojí usnout. Letmým pohybem knihu položila a otočila se směrem k oknu. Malé kapky deště létaly směrem k oknu, a vždy s nárazem se rozlétly na tisíce průzračných drahokamů. Ty se ve spojení z dalšími slévaly do potůčků, až vytvářeli na okně přímo umělecká díla. Doktorka Němcová je se zaujetím pozorovala, usrkávala kávu a přemýšlela, co připomínají, chvilku propletené větve stromů, posléze klubko hadů, jindy zas… Pronikavé klepání na dveře, jí probralo ze snění. Vstala tak rychle, jak jí to staré kosti dovolily. ,,Dále,“ řekla doktorským hlasem. Nic ― dveře se ani nepohnuly. Vyrazila ke dveřím. ,,Řekla jsem dále,“ zopakovala. Těsně u dveří se na okamžik zastavila. Připadalo jí, jako by vzduch kolem ochladl. Déšť bubnující do okna zesílil. Na okamžik ho přehlušil hrom a poté přišel i blesk. Tajemný záblesk bílého světla oslnil celou místnost. Pomalu otevírala dveře. Staré panty zaúpěly a ona měla poprvé za třicetiletou službu strach. ,,Dobrý več…“ zarazila se v půli věty. Hrnek s kávou jí vypadl z ruky, ale ona to ani nevnímala. Hleděla do očí rudých, jako zapadající slunce. Opět přišel ohlušující hrom doprovázený bleskem. V bílém světle, uviděla přikrčenou vlčí postavu, jdoucí směrem k ní. Obrovitá šelma měla naježenou srst a z tlamy jí odkapávala krev. Doktorka instinktivně poodstoupila ― marně. Vlk proti ní vyskočil. Rozevřel tlamu a ― doktorka Němcová se probudila ve své židli, kde tupě civěla na okno. ,,To byl jen sen, „ oddechla si a usrkla ze svého šálku. Neuběhla ani půl hodina, a opět se ozvalo klepání. Doktorka tentokrát nic neříkala a rovnou šla otevřít. Stála těsně u dveří a najednou si vzpomněla na svůj sen. Po zádech jí přeběhl mráz a na čele vyrazil studený pot. Zhluboka se nadechla a v duchu stále viděla ohromného vlka. Dveře zaskřípaly a doktorka leknutím odstoupila od dveří. Muž vstoupil do ordinace. Chvíli jen tak stál u dveří a nechal ze svojí rozdrásané kožené bundy odkapávat vodu, smíšenou s krví. Poté si na stůl položil černou motorkářskou přilbu a promluvil: ,,Dobrý večer.“ Jeho slova nevisela ve vzduchu dlouho. ,,Dobrý večer,“ řekla konečně, ,,měl jste nehodu?“ Muž se na okamžik zamyslel. ,,Ano― i tak se to dá říct.“ Teprve teď si všimla že, má pod roztrhanou bundou velké krvácející rány. ,,Počkejte, pomohu vám,“ řekla a sundala mu bundu. Poté ukázala na lehátko. Muž si sedl a ona mu pomohla i z rozervaného trika. Byl to ještě mladík, určitě mu nebylo ani osmnáct. Pořádně si prohlédla všechny rány na břiše, hrudi a rukou. Vůbec nevypadaly, jako po pádu na motorce. Okamžitě je začala čistit. ,,Jsou to jen povrchová zranění,“ řekla, ,,ale některá budu muset zašít.“ Mladík souhlasně zakýval, vypadal mírně v šoku. ,,Co se vám stalo?“ zeptala se. Potřebovala, aby začal mluvit a tím se trochu uklidnil. Zvedl k ní své zeleno hnědé oči a začal: ,,dneska jsme šli do kina s kamarádem a potom, když skončil film, tak se ani jednomu z nás nechtělo domů, tak jsme si ještě zašli na pár hamburgerů…“ ,,Teď to bude trochu pálit,“ přerušila ho doktorka, ale on vypadal, že bolest vůbec necítí a pokračoval dál. ,,Potom jsme asi do půlnoci chodily po městě. Zachvilku nás to, ale přestalo bavit, tak se mnou Franta šel až k domu, kde bydlí moje sestra se svým přítelem.“ ,,Proč právě tam?“ ,,Nechal jsem si u nich motorku.“ ,,Aha, a co bylo potom?“ zeptala se doktorka a u toho navlékala nit na jehlu. ,,Potom jsem za deště jel domu. Sám přes tmavý les s blbě svítící motorkou. Když jsem byl asi tak v půli cesty mezi Kladnem a Dolem v Libušíně, uviděl jsem, že něco, nebo někdo, ležícího uprostřed silnice. Začal jsem brzdit, abych to nepřejel a když jsem byl od toho tak pět metrů, poznal jsem, že je to pes.“ ,,Pes?“ opakovala doktorka, ,,budu ti muset dát injekci proti vzteklině.“ Mladík se při pomyšlení na injekci otřásl a pokračoval. ,,Zastavil jsem a slezl z motorky. Motor jsem nechal běžet kvůli světlu, jinak, bych v tom dešti nic neviděl. Šel jsem blíž, a ten pes se začal zvedat. Moc se v psech nevyznam, ale tenhle vypadal jako vlčák, jen byl větší a měl špičatější čumák a uši.“ ,,Nebyl to vlk?“ zeptala se a znovu si připomněla onen sen. Mladík pokrčil rameny. ,,Nevim, nikdy jsem vlka neviděl. Šel jsem k němu blíž a on se začal zvedat. Okamžitě jsem chtěl nasednout na motorku a ujet. Jenže, on se přikrčil a vycenil zuby. Ta chvíle mi připadala, jako věčnost. On připravený ke skoku a já, neschopný včas utéct. Z šedavých oblak se ozval hrom a těsně při jeho zaburácení, pes zaútočil. Se stejnou rychlostí, jako blesk se vrhl na můj krk. Jen tak tak, jsem mu nastavil ruku. Povalil mě na zem. A já se díval, přímo do jeho rudých očí. Nikdy jsem u psa takové oči neviděl. Během pár vteřin, zalila moje tělo nesnesitelná bolest. Když mi drápy rval kůži.“ Doktorku jeho vyprávění natolik uchvátilo, že na okamžik přestala šít. ,,A potom?“ řekla se zatajeným dechem. ,,Věděl jsem, že musím něco udělat. Z jeho ocelového sevření jsem ztrácel cit v ruce. Avšak pravá ruka zůstala volná. Rychle jsem v kapse u kalhot nahmatal klíče. Byli tam SLÁVA. Vzal jsem klíč od nádrže a vší silou jsem mu ho zabodl do oka. Smrtící sevření povolilo. Odstrčil jsem ho a utíkal jsem k motorce. Nasedl. A nechal ho daleko za mnou. Zbytek si už domyslíte.“ ,,To ano, je to strašná historka, ale budete v pořádku.“ Po těchto slovech se otočila, aby mohla vyndat injekci proti vzteklině. Mezitím se venku roztrhala mračna a do tmavé ordinace zavítali měsíční paprsky. ,,Paní doktorko?“ ,,Ano?“ ,,Věříte na vlkodlaky?“ ,,Ne, to určitě ne.“ ,,Ale to byste měla…“ Byla noc, temná úplňková noc a když déšť ustal, rušil její krásu jen mladý motorkář, který na svém hlučném stroji projížděl městem...

---