Dárek

Ulice plné lidí. Drobný sníh dopadal na zmrzlou dlažbu a vytvářel kluzkou pokrývku. Pan R. se opatrně vyhnul ležícímu muži. Čas vánoc a vánočního shonu je tady.

                Táhnouc svou rodinu, pan R. přemýšlel. Kapra už měl, stromeček mu voněl ve skromném obýváku a dárky…no, je ještě čas. Dcerka zakašlala. Manželka pana R. se k ní naklonila a něco si šeptem povídaly. Pana R. velmi trápilo, že jeho dcera je vážně nemocná. Nikdo vlastně ani nevěděl, co jí je. Doktoři jen odhadovali, že ji zbývají necelé dva roky života. Pan R. život považoval za něco posvátného a cenného. Tím více, když věděl, že jeho dcera ho do vínku moc nedostala. Proto se snažil být velmi hodným otcem a vzorným manželem. Snad až příliš - na úkor svého okolí.

                Dcerka se opět rozkašlala. Kapka krve zbarvila čerstvě napadaný sníh do ruda. Matka si strhla šálu a obvázala ji kolem prokřehlého dítěte. Lidé je míjeli a nevšímali si jich. Tři otrhané osůbky neupraveného vzhledu. Nikdo neprojevil ani kousek soucitu. Pan R. stejně o žádný nestál. Byl hrdý na sebe a svou rodinu. Jejich bohatství nevězelo ani tak v majetku ale ve vzájemné lásce. Té měli, na rozdíl od peněz, takříkajíc „na rozdávání.“

                Šli pomalu. Nic je netlačilo, nikam nespěchali. Často se zastavovali aby dopřáli dcerce trošku odpočinku. Ta byla vděčná za každou takto strávenou chvilku. Špatně se jí dýchalo. Často ji bolelo břicho a měla chuť zvracet. Nenáviděla svůj stav, nenáviděla tenhle svět. Viděla v něm něco, co ji „otrávilo“. Milovala svého otce. Milovala svou matku. Její rodina bylo to jediné, co na tomhle světě měla. Kamarády nepoznala. Nemoc ji nedovolovala užívat si radostí všedního života. Nemoc ji nutí myslet jen na bolest a utrpení.

                Ulice tmavly, lidí ubývalo. Obchody, jeden po druhém, zhasínaly a jejich majitelé odcházeli domů. Už jen výjimečně prozařovala šeď ulice zářivá výloha. Pan R. a jeho rodina kolem jedné takové zrovna procházeli. „Hračkářství u Stvolu“ drobný nápis na dřevěném štítku. Dcera pana R. si potřebovala odpočinout. Již delší chůze ji značně vyčerpala. Matka se nad ní sklání a do ouška ji šeptá, že za chvíli budou už doma. Dcera se snaží usmát ale nejde to. Bolest je silnější než kdy jindy. Kapka slzy a ručičky v pěst. Jediné, co může udělat. Chvíli bojuje než se ji podlomí kolena. Je vyčerpaná a bolest stále trvá. Pan R. ji s námahou zvedá a opírá o výlohu hračkářského krámku. Dcera bolestivě oddychuje a sklo se zamlžuje...

                Ruce. Dvě plyšové nohy, usměvavá tvář. Drobný medvídek se červeným srdíčkem na hrudi. Dobrácky se na ni usmívá. Bolest pomaličku mizí. Je zatlačována někam hluboko. Dvě černé očka jako uhlíky ji vysvobozují z propasti utrpení. Natahuje k němu ruku. Ale marně. Studené sklo ji nechce pustit blíž. Je zoufalá. Šeptem mu něco říká. Pan R. se k ní sklání a chytá ji za ruku. Dcera se k němu otočí a z posledních sil zašeptá : „Medvídek“. Než stačí dopadnout na zem, pan R. ji zachytí. Láskyplně ji zvedne do náruče a políbí na čelo. Pomalu se přiblíží k výloze. Mezi vláčky a panenkami sedí drobný medvídek. Upřímné černé oči a červené srdíčko.

                Teplo, vůně domova. Dcera se probouzí. Z minulé noci si mnoho nepamatuje. Matně si vybavuje davy lidí, obchody a sníh. Pak, jako hřejivá matčina náruč, se jí v mysli objevily dvě černá očka. Očka drobného medvídka s věčným úsměvem. Na dívčině tváři se objevil úsměv. Někdo klepe. Otevírají se dveře. Do pokoje vchází maminka. Soucitně hledí na dceru a usedá si k ní na postel. Zvrásněnou rukou ji přejede čelo. Následuje kratičký polibek. Dcera se křečovitě drží matčiny zástěry. Snaží se jí naznačit aby se sklonila blíž. Chtěla jí povědět o hnědém medvídkovi. O srdci, které ji naplňovalo blahem. O očích, které zahnaly její bolest. Chtěla ji povědět všechno. Jenže slabost ji přemohla. Ruce ochably. Víčka klesly. Dívka opět ulehla a těžce oddychuje.

                Pan R. se prodíral davem. Štědrý večer se blížil a ulice byly pořád zaplaveny lidmi. Dalo mu spoustu práce než se dostal k hledanému obchodu. Oprýskaná vývěska a hračky ve výloze – vláčky, panenky, medvídek. Očistil si boty a vešel dovnitř. U pultu stál mladý hoch a s jistým despektem sledoval pana R. Nebylo to moc příjemné. Pan R. se ho zeptal na medvídka ve výloze. Chlapec zavrtěl hlavou a odsekl neslušným výrazem. Pan R. vytáhl bankovku a suverénně s ní udeřil do stolu. Mladík něco vykřikoval a snažil se pana R. vykázat z krámku. Pan R. se nedal. Snažil se mladíkovi povědět o své nemocné dceři. Mladík ho ovšem neposlouchal. Chopil se zvonku a volal o pomoc. Do krámku vešli dva policisté. Vzdor a několik ran tvrdým obuškem. Pan R. byl vyvlečen ven. Krvavý šrám na čele, pohmožděné lýtko. Zabědoval směrem ke strážcům pořádku. Následoval jen opovrhující úšklebek. Pan R. byl ponížen. Cítil se provinile. Jen jedinou věc si jeho dcera přála a on zklamal. Rozechvěl se. Stud ho donutil zamířit do nejbližší hospody.

                Hodina pokročila. Obchodníci zavírali dříve ve snaze nezmeškat slavnostní večeři. Ulice se vyprazdňovaly až s úderem sedmé hodiny byly takřka prázdné. I Hračkářství u Stvolu bylo už dávno opuštěné. Jeho majitel byl přísný věřící a pečlivě dbal na tradice. Naproti krámku někdo zakašlal. Opíral se o pouliční lampu a občas si něco prohodil pod nosem. Díval se na výlohu. Se zaujetím sledoval vystavené zboží. Vláčky, panenky a medvídka. Ve tváři mu občas cuklo. Mírně zkřivená ústa naznačovala těžký vnitřní boj. Rozhodoval se. Mírně pozdvihl ruku. Podíval se na předmět v ní. Zdál se být tak těžký. Ještě jeden pohled na výlohu. Na chodník dopadla hromada střepů. Začalo sněžit.

                Světlo. Pomalu se přibližovalo. Někdo ji volal. Změť hlasů. Snažila se je rozpoznat. Šlo to velmi těžce. Jen s námahou otevřela oči. Skláněla se nad ní usměvavá tvář matky. V dálce zachytila pohyb. Že by otec? Snažila se na posteli posadit ale matka ji v tom zabránila. Neodporovala. Vzdálená postava se přiblížila. Šedavý svetřík a neoholená tvář. Ano, byl to otec. Jenže něco tady bylo jiné. Otec se pohyboval pomalu a nemotorně. Byl cítit pronikavý pach. Kouř a alkohol. To bylo divné. Otec nikdy nekouřil a pil jen vzácně. Otec se posadil na pohovku a pohladil dceru. Ta se usmála a snažila si tento okamžik vrýt do paměti. Bylo to tak těžké. Všechno se zdálo být tak vzdálené. Otec se chvíli vzrušeně bavil s matkou. Snažila se ale nešlo jim rozumět. Po chvilce dohadování matka něco vytáhla. Zamávala s tím před dceřinou tváří. Černá očka a obrovské srdce. Aniž by se kdo nadal, dětské ruce po medvídkovi máchly a jakmile ho držely, přitiskly si ho k tělu. Z dětských očích ukáplo pár slz radosti. Všechno se teď zdálo být podřadné. Teplo chlupaté plyše zahřívalo dětské srdíčko. Už nebyla bolest, chlad ani únava. Byla jen láska a radost. Nic na světě to nemohlo zkazit.

                Sváteční večeře. Otec a matka usedli ke stolu. Dceru nechali na lůžku. Byli rádi, že aspoň teď je nadmíru šťastná. Matka porcuje malou rybu. Otec se nabídne, že ji pomůže a natahuje k ní ruku. Na dveře někdo buší. Otec se zadívá ke dveřím, matka nechá krájení a jde otevřít. Nezvyklý zvuk zaujme i dceru. Dveře se otevírají a někdo křičí. „Ani hnout!“. Dcera se natahuje aby viděla. Několik uniformovaných mužů vchází dovnitř. Jakmile spatří otce rodiny, vrhají se na něj. Neklade odpor. Alkohol ho značně otupil. Matka se snaží svého muže chránit. Křičí. Vetřelci jsou značně podráždění a udeřili matku obuškem. Ta se skácela na zem. Jeden z nich přichází do pokoje. Přibližuje se k posteli. Natahuje ruku. Dcera se skrčila do klubíčka. Očekává to nejhorší. Zoufalý boj. Pevně svírá ruce a snaží se vydržet. Mužské paže jsou však silnější. Medvídek je nenávratně pryč.

                Otce svázali. Kéž by se tak bránil. Má svěšenou hlavu a nepřítomný pohled. Vůbec nechápe co se to děje. Snažil si se vybavit, co jen mohl udělat špatně, že ho potkalo takové neštěstí. Policisté ho pevně uchopili za paže a vlečou ho ven. Nemají ani tolik slušnosti aby za sebou zavřeli. Z ulice doléhají zvuky. Pobavené hlasy, dveře a motor. Policejní vůz se rozjel a ztratil se v prázdnotě. Dcera pláče. Bolest i chlad se vrací. A teď sou silnější a mnohem intenzivnější. Snaží se bojovat. Vzdoruje. Ale prohrává. Ztratila touhu bojovat. V jediný den přišla o dvě věci, které ze srdce milovala. A teď jsou pryč, nenávratně. Aspoň pro ni. Život ztratil smyl.

                Matka nepřišla k sobě do té doby, než ji našli sousede a nepomohli ji. Mysleli, že je mrtvá. Ležela na podlaze, s rukou v kaluži krve. Báli se, že si podřezala žíly. Naštěstí se strachovali zbytečně. Rána byla pouze na dlani. Dlouhá a hluboká, šetrně převázaná zažloutlým obvazem.

„Tak zručná kuchařka a pořeže se na dlani? Tak to bych do ní nikdy neřekl“.