V místě ...

Tak s touhle básní mám opravdu velké potíže, jak ji ohodnotit. Na straně jedné krásně citlivá poetika, se silným vyzněním; na straně druhé... Je tu nějaký rušivý element, který se dá jen velice těžko popsat. Tak trochu, jako by se zde proplétaly dva zcela různé prameny vyprávění, které jen zčásti spolu navzájem souvisí. Klíčem k tomu je snad hned ten první verš: Stála v místě setkání, dotyků, váhání vzájemných - tak až dosud je to právě ta krásná, bez dalšího srozumitelná a čtenáře oslovující poetika; jenže pak k tomu, zcela nečekaně a bez rozpoznatelné souvislosti, přistoupí ono: "zatají se..." Tím je nějak přetržena nit, sled poetických obrazů, čtenář ztratí souvislost, musí náhle znovu hledat, co tu vlastně má být řečeno. A tohle se netýká jenom téhle básně, naopak tenhle styl profiluje vlastně většinu tvé tvorby. Tak tolik na stranu jednu; jenže na straně druhé, zrovna a právě tahle "dvojkolejnost" ti umožnila vytvořit ten silný závěr, kde ona nečekanost, tento jakýsi "protipohyb" je náhle největším plusem básně, totiž ono podivuhodně, znepokojivě mnohovýznamové "naladí se?..." Takže, milý Ufounku, můj celkový závěr tady by byl: ano, pěstuj si nadále svůj vlastní styl, je v něm něco neobvyklého, jedinečného; ale dávej si přitom velký pozor, je v tom zároveň něco velice ošidného, co tě velice rychle může převést na špatnou kolej, na které tě průměrný čtenář (jako já, například :-D) dost dobře nedokáže následovat.