Z dejin

Z dějin

   Zlehka se odlepme od severní stěny, pomalu leťme. Naším cílem je zeď protější a snadné přistání. Cestou vzduchem přemýšlíme.

,,Jak daleko je ta protější stěna?“

 Odpověď je vždycky stejná, ale než stačíme domyslet všechny rozměry této otázky jsme na protější stěně. Ale otázka zůstává! Jen stěny se prohodily. A otázku měnit nemusíme! Chvíli se radujeme, tleskáme našemu nápadu a už zase letíme a myslíme. Ptáme se: ,,jak daleko je protější stěna?“

A než si odpovíme, doletíme. Něco málo pojíme a říkáme: ,,ten svět je ale krásně stejnorodý!“

 Vzlétneme, tentokrát prudce až křečovitě, a zase přistaneme, protože se jeden z nás bouří. Ptáme se: ,,proč se bouříš?“ Řekne: ,,nechci vědět jak je to daleko k protější stěně!“ Odpovíme: ,,Aha. A co chceš vědět?“ Odpovídáme otázkou, jsme na sebe hrdí. Jenže vy se připletete. ,,Říká se, že existují mezistěny.“ Vzbouřenec zuřivě přikyvuje. Ptáme se na mezistěny a vy nám odpovídáte.

,,Nelíbí se nám to,“ pravíme.

,,Kazí to mládež,“ hlásají ti starší.

,,Naši starci mají slabé žaludky,“ hlásají mladí. Máme chytré mladé, protože investujeme do vzdělaní. Proto mladí hned ví, že změna směru vyvolá nevolnost. Umí i mluvit na úrovni. Když to slyšíte, tak se divíte, ale nedivte se, investujeme.

,,Proč se smějete?“

,,Proč neodpovídáte?“

,,Smějete se nám?“ Ani se nepohnete, nu dobrá, stejně se zlobíme, protože už celé generace nic neděláme. Hádají se staří a mladí, již sedm generací. Mladí se stávají starými, staří umírají a stávají se mladými.

 Rozhodujeme se, zda chceme být zlí. Vy jíte a sliny smíšené s mastnotou vám skapávají od úst na prsa, tečou po rukách, jimiž si utíráte bradu, a na zemi tvoří malé moře mastných ok. A my si toho už generace nevšímáme! Proto řekneme: ,,Dost!“ Mladí i staří mlčí. ,,A jde se!“

 Všichni se podvolí a řeknou: ,,Leťme za pravdou!“

Vy konečně přestanete jíst, víme, bojíte se, protože víte. Víte, že nás prázdná mysl bude vychylovat z letu.

,,Krásně přikyvujete!“

Říkáte: ,,Vědět znamená bolet.“

A my se připravujeme na cestu. Protahujeme nohy a zpíváme. Staří poučují mladé a hezké se vytahují nad ošklivými. Říkají: ,,Nám každý uvolní cestu!“  Proto uklidňujeme ošklivé, že poletíme spořádaně.

 Obětujeme a letíme. Víme, že nás čekají ztráty. Některým mladým vybouchli prázdné hlavy. Mnoha starým pukly žaludky. A cestou nás napadlo:

,,Zda-li má mezistěna i proti-mezistěnu?“

Zdá se, že nová otázka nás zachrání, i když někteří z nás se smějí. Říkají: ,,Nic není takové jako se zdá. Všechno je liché.“ Toho se chytají skeptici, rvou si vlasy a vřeští: ,,opustili jsme blahobyt, naše milené protilehlé stěny, naší otázku, naší jedinou pravdu!“ Přidávají se ošklivé a piští vysokým falzetem: ,,Blahobyt, otázka, pravda.“

Vy říkáte: ,,Počkejte několik generací a uklidní se.“

My odpovídáme: ,,Musíme letět.“

Divíte se a ptáte se kam. My říkáme: ,,budeme odvážní.“

,,Ne, neplačte! No tak, děsíte nás, neplačte! Smějte se, vysmívejte, ale hlavně neplačte!“

Marně se vás snažíme uklidnit, marně. Vy pláčete a neřeknete nám proč. A! Vida, už si protíráte oči a snažíte se dýchat zhluboka.

,,Škyt!“

 Roztomile škytáte a říkáte: ,,Vaše hrdinství mě dojímá!“ A my se pýříme. Ráno říkáme: ,,Poletíme! Poletíme na protimezistěnu! Kdo nechce, ať  zhyne!“

    Ale letěli jsme všichni a říkali si: ,,Zdalipak má mezistěna proti mezistěnu?“ Zlehka se odlepíme a letíme vstříc slunečnímu svitu. Letíme dlouho a opakujeme si: ,,Zdalipak má mezistěna proti-mezistěnu?“

    Čas plyne, jsme unavení. Nejdřív odpadávají mladí a krásní. Následují je oškliví,  smíchem se vyčerpali. Zkáza krásných byla komická,  zkáza ošklivých tragická. Někteří křičí: ,,Nebude tam proti mezistěna! Letíme vstříc nicotě! Marnost, lidská marnost!“ Pláčí a hořké slzy jim přidávají na váze a oni padají na studenou zem.

,,Zavřete oči!“ To křičíte zase vy, protože se o nás bojíte, nechcete, aby nás světlo oslepilo. Zavřeme oči, snažíme se vydržet. Snad pohřbíte naše mrtvé, snad uctíte jejich památku. Živý musí žít.

 Už skoro padáme vyčerpáním, necítíme nohy-ruce-krky. Když tu! Všichni se smějeme. Skeptici křičí: ,, hle ráj!“ A my všichni ostatní opakujeme: ,,Ráj, ráj, ráj!“ Protože nás všechny lehký vzduch nadzvedl a my máme pocit, že letíme vzduchoprázdnem, že dýcháme božskou vůni a jsme skrz naskrz prosvíceni čistým slunečním světlem.

Vy tleskáte a křičíte: ,,Bravo!“

Zlehka odpovídáme kejváním hlav a loučíme se.

,,Nezapomene! Nebojte!“ A už nevíme, jak reagujete, protože my vás už nevidíme, zanechali jsme vás v bílém světě.

Přežila nás hrstka, něco starých, mladých a ošklivých. Krásní zbyli jen dva a ty jsme se rozhodli korunovat na královský pár a založit nový řád. Ti chytří totiž říkají: ,,zelený svět není totéž co bílý svět.“

My s nimi souhlasíme a nahrazujeme demokratickou společnost absolutistickou monarchií.

Jeny vy, nám budete chybět. Slyšíme, jak říkáte: ,,A co zdi! Tak dlouho vás hostily a vy je zavrhujete.“ A kdybyste byl u nás, tak byste viděl, jak se zhluboka nadechujeme a zadržujeme dech až celý zrudneme a ti mladí říkají: ,,bílá není barva.“ Naši mladí jsou chytří, vzdělávají se.

 Staří, kteří byli mladí, když jste je viděl naposledy, naříkají. Říkají: ,, tehdá, líp bylo. Tehdá, svět ještě řád měl. Tehdá…“

Mladí mlčí, protože starým závidí, že se zúčastnili hrdinského přeletu. Mají strach, že měkcí, když staří říkají: ,,Tehdá, když se létalo ode zdi ke zdi. To byla teprv výchova.“

                                      Víte, vzduch je tam zelený a teplejší….

Zdá se, že už je téměř v koncích. Vyčerpaně ležel a čas od času si srknul potu, jež mi pomalu protékal vráskou dlaně. Říká: ,,Vidíte, na starý kolena chlastám!Už se o nás vůbec nezajímám!“

,, Nechcete ještě něco?“ Ptám se opatrně, abych ho neofoukla. Váží si mé citlivosti na poděkování zamává krovkami. Z krovek se zvedne pyl.

 Kýchám. A ještě a ještě.

Pevně tisknu pěst, hlavně ho nesmím sfouknout, zlomil by si vaz.

Kýchám a pevně tisknu pěst. Kýchám a pevně držím pěst. Kýchám a pevně, pevně tisknu pěst.