Láska?

Jaké by to bylo asi bylo, kdyby bolest byla jen tmícím zábleskem v jasném dni? Jaké by to bylo, kdyby smutek byl jen kapkou citrónové šťávy ve vodě jezera, a ne číší plnou pelyňku jehož hořkost přetrvává věky? Jaké by to bylo kdyby hluboká samota uprostřed hlučícího davu přerostla v dokonalé souznění duší na pustém místě ponořeném do ticha? Jaké by to bylo?

            Bylo by to jako choroba sžírající tělo, jako horečka rozechvívající všechny údy, jako balvan drtící kosti a jako lavina dusící každé nadechnutí. Jako slepé oči a hluché uši a jen srdce plné radosti a rty němě křičící do tmy jediné slovo: „L´amrour!“ To slovo, po kterém v duši zbývá jen holé nic obnažené a čisté, jak dýka vražená do srdce jež přenádherně bolí a krev omývající padlé ideály tiše mizící s ozvěnou toho slova...