vyznání

Miláčku,

Tvůj úsměv sebral slunci zář,

a měsíc, ten bledý noční lhář,

dal lesk Tvým očím.

Miláčku,

Tvůj hlas,

zázrakem promění,

v úsměv můj splín.

A můj nos,

si náhle, zas,

vzpomíná na vůni kopretin.

Miláčku,

znám teplo Tvých dlaní

a mazlivou něhu Tvých doteků,

znám vůni Tvého těla,

barvu Tvých rtů,

však třesu se teď celá,

a bojím se...  bojím svých pocitů.

Miláčku,

mé oči jsou prý slepé,

a postrádají barvocitu.

Proto teď stojím na téhle skále,

a věř mi, skočím!

Mé srdce strachem bije,

chytíš mě z lásky ... či ze soucitu?

Miláčku,

chytíš mě vůbec???